Předseda etické komise ministerstva zdravotnictví Jiří ŠimekZdroj: Archiv Jiřího ŠimkaNáš zdravotní systém se blíží rychle do situace, kdy možná nebude moci poskytovat plnohodnotnou péči všem. Má český lékař k dispozici „etický manuál“, jak v takové situaci postupovat?
V oblasti etiky je mnoho textů, které hovoří o tom, co se má v takovýchto situacích dělat. Naše etická komise ministerstva zdravotnictví už na jaře takový jednoduchý výstižný manuál také vypracovala. Jinou věcí ale je, že v naší zemi to jen málokoho zajímá a zájem o etickou stránku věci je velmi malý.

Čeští lékaři nerozhodují v krizových situaci, kdy není možné poskytnout plnou péči všem, na základě etických kritérií?
V tuto chvíli, aniž to ti lékaři umí odborně pojmenovat, byť z toho skládali zkoušku, jednají v duchu etických zásad, které naše civilizace ctí. Tedy spravedlnost, beneficence (dobročinění), nonmaleficence (neškození), respekt k autonomii. To se poměrně dodržuje.

To jsou ale zásady za takzvaného „normálního“ stavu?
Ano. Když přijde něco mimořádného, jako jsou živelné pohromy, katastrofy, nebo takováto epidemie, začínají platit pravidla jiná.

Jejich základem je co?
Jsou to zase poměrně jednoduchá pravidla. Ve chvíli, kdy skutečně nemáme prostředky na to, věnovat se každému těžce nemocnému, nebo zraněnému, tak musíme prostředky, které máme, věnovat těm, u nichž je naděje na záchranu.

A toto krizové pravidlo se v českých nemocnicích dodržuje?
Nedodržuje, protože není třeba. My dnes dáváme péči především tomu, kdo je na tom nejhůř. A to přesto, že víme, že třeba zemře. Protože se můžeme věnovat všem.

Ale ve chvíli, kdy by nastal stav katastrofy, jako na jaře v Itálii, a od té jsme pořád ještě daleko, musíme přijmout jiná pravidla. V situaci, kdy máte deset nemocných a jeden přístroj, tak nemůžete použít „normální“ principy, protože devět z deseti vám umře. Proto je tu princip „triage“, že za této situace je morální věnovat síly tam, kde je naděje na úspěch.

A bude uplatňování tohoto principu vyžadovat po lékařích ministerstvo?
Zatím nemusí, protože ta situace nenastala. Ale v našem zmíněném stanovisku z jara ho najdete, je připravené.

A kdo by měl v situaci krize rozhodovat o tom, kdo plnou péči dostane a kdo ne?
Ne ošetřující lékaři, ti by tím neměli být zatěžování. To by měli dělat organizátoři zdravotní péče, medicínsky vzdělaní lidé. Tito lidé musí říci, komu a jakou péči poskytnout. Ne ti, kteří budou pacienty zachraňovat.

V Německu přijali bodovací systém, který to, kdo dostane plnou péči a kdo ne, přesně určí. Je to tak správně? 
Je to dobré jako pomůcka pro člověka, který místo toho ošetřujícího lékaře rozhodne. To není nějaký spasitel na nebesích, ale někdo, kdo tato čísla aplikuje na pacienty. Jde z mravního hlediska o jednu z vůbec nejtěžších věcí v situacích katastrof. Na druhé straně však samozřejmě platí, že úleva od bolesti a jiná paliativní péče musí být pacientovi poskytnuta vždy.