Před chvílí jste mi psal zprávu a podepsal jste se w.j. Trochu jsem znejistěl, jestli nejste Wladimír…
Ne, já jsem se překlikl, neměl jsem brýle. V je hned vedle… Věděl jsem, že musím napsat v, ale už jsem neviděl, že je dvojité. Bez brýlí vidím všechna písmena dvojitě.

Já už jsem si myslel, že jsem něco přehlédl a že máte polské předky.
Asi nějaké polské předky mám, protože tatínek říkal, že přišli odněkud od Wieliczky, což je v Polsku, takže možná jsou nějací i z Polska. Ale všichni jsme odevšad, takže to máte jedno.

Když jsme se domlouvali na rozhovoru, byl jste nemocný, dokonce na neschopence. Já jsem myslel, že herci nemají čas stonat a hrají i s horečkami… Vy nejste ten případ?
Za prvé herci jsou ještě pořád lidí, ať se jim to líbí, nebo ne, a komukoli jinému. A za druhé, člověk už toho tolik odehrál v horečkách a indispozicích, že už to dál nejde. Pokud chcete existovat, musíte tělo poslouchat. Když ne, tak tady nemusíte být. Člověk má divadlo hodně rád, ale život a zdraví přece taky nejsou k zahození.

Nicméně v Národním divadle teď nehrajete ve Zdravém nemocném, ale nedávno tu měl premiéru Moliérův Misantrop. Alcest, kterého jste ztvárnil, nemá rád lidi a straní se jich. Máte pro takový životní postoj pochopení?
Pochopení pro něj mám. To je velmi lapidární odpověď. Mám pro něj pochopení jako pro celou řadu jiných lidí. Žít bez pochopení mi přijde těžké.

Alcest nemá pochopení pro mladé lidi, kteří si například fotí jídlo předtím, než ho snědí, a podobně. Jste k takovým věcem tolerantní?
Ano, nicméně člověk se jim může snažit říct, že to není jediná podoba života, a sám musí pochopit, že je to také podoba toho, jak někdo žije… Myslím, že i Alcest vlastně upozorňuje na to, že jsou i jiné kvality.

V čem se liší pojetí režiséra Jana Friče od klasiky?
Na to se zeptejte nějakých divadelních vědců. To ať vysvětlují dramaturgové, já na to nemám pouvoir. Moliéra starší diváci možná viděli v nějakých provedeních a výkladech, ti mladší třeba ne. Liší se v tom, v čem se liší. Kdo viděl, má co srovnávat, kdo neviděl, nemá co srovnat, a možná si ani nepřečetl předlohu, aby mohl srovnat alespoň svou představu s tou na jevišti.

Už jenom to, že na jevišti je při představení spousta obrazovek a další techniky. Jak se vám v takovém prostředí hraje?
Mně to vůbec nevadí. Po absolutoriu na JAMU jsem nastoupil v Divadle na provázku. Tam se třeba tančil Zadržitelný vzestup Arthura Uie jako balet, hráli jsme v nedivadelním prostoru, zkoušeli jsme leccos, takže já s obrazovkami a spoustou techniky nemám problém. Naposledy jsem viděl adaptaci Krále Leara s Anthonym Hopkinsem, kde jeho dcery mají své vojenské jednotky. Mně tohle nevadí.

Vnímáte rozdíl, když je pojetí moderní nebo klasické? Je vám v jedné z těch poloh lépe?
Pokud se člověk snaží dobrat podstaty toho díla, je mi opravdu jedno, jestli se Moliére bude odehrávat v budoucnosti vzdálené miliardy let, nebo jestli ho budou hrát lovci mamutů. Hlavně aby tam bylo gros té předlohy.

Maryša, ve které v ND také hrajete, je mimo jiné o boji s představami, co by mělo naše okolí správně dělat, jak se chovat. Máte takové představy?
Ať chceme, nebo nechceme, mám pocit, že takové představy máme všichni. Víme, jak napsat nejlepší článek, jak zahrát nejlépe nějakou figuru. To je náš základní omyl.

Stalo se vám, že byste své představy o životě vnucoval třeba svému synovi?
Ano, a utěšuju se tím, že to v dobré víře děláme všichni. Při výchově dětí se toho vnucování dopouštíme možná nejvíc. V Maryše je to dohnáno do krajnosti. A přestože se dnes už ví, jaké to může vzít konce, pořád se to děje. Ta strnulost a bazírování na svém, bez pokory, ženou člověka do záhuby.

Co děláte, když se přistihnete při tom, že někoho poučujete?
Já jsem šťastný, že si to vůbec uvědomím. To je první krůček k nápravě. Když si to člověk uvědomí několikrát, tak je příště větší naděje, že pochopí a zkusí to alespoň nějak omezit, ne-li změnit.

Tolik let na divadle, tolik her, tolik textů… Jak jste na tom s pamětí? Nezhoršuje se s věkem?
Řekl bych, že jsem na tom přiměřeně věku.

Potřebujete na naučení textu víc času?
Ono to spíš spočívá v nějaké únavě. Ale těch aspektů fixace textu, zda snadno vám naskočí nebo ne, je strašně moc. Jedním z nich je momentální únava, druhým věk, ale další podobou problému je, je-li představení usazené, kdy ideálně každý pohyb souvisí s nějakým textem, každé slovíčko má svůj význam. Nebo v nalezení správné pohybové podoby role. Takže to máte hodně komplexní. Když je vše, jak má být, potom třeba pohnete ukazováčkem a naskočí vám přesně to slovo, které máte říct.

Viděl jsem na internetu video, kde zpíváte s kapelou Miroslava Kemela a text písně čtete z papíru. To je výjimka, nebo pravidlo?
To je video ze křtu, těsně po tom, co jsme vydali cédéčko, a já jsem ani pořádně nevěděl, že onu písničku budu zpívat. Zkoušek jsme neměli moc a neměl jsem to usazené, a tak jsem tam pro jistotu ten text měla občas do něj koukl.

Umíte hrát na saxofon, na ukulele. Nedávno jste s kapelou Miroslava Kemela hráli i na Colours of Ostrava. Jaké to bylo?
Měl jsem to štěstí, že už jsem tam jednou hrál s Trabandem, takže letos to bylo podruhé. A bylo to… Jak to říct? Bylo to normální. Normální koncert. My jsme zvyklí hrát v menších prostorách, texty jsou spíše klubové, intimní, takže na velké scéně se mi zdá, že to ještě moc neumíme. Ale příště už si stoupneme a možná to zase bude o něčem jiném. Ono to má přece jenom jinou energii, když kapela stojí.

Jaké byly reakce publika?
My jsme vlastně skoro zahajovali. Byl to první den a jeden z prvních koncertů. Lidi se teprve scházeli. Ještě to nebylo jako o víkendu… Bylo to přiměřené a byl to zážitek. Prostě jsme si zahráli na Colours of Ostrava, což je vlastně pěkné, a moc to Mirovým písničkám přeju, protože mají dle mého krásné texty.

Ne náhodou jsme se sešli v čajovně – vy jste milovník čaje. Je jeho pití ve vašem provedení obřad?
Pití čaje je životní nutnost. Sedím tady sám s textem a s čajem. Oni si tak navzájem pomáhají. Čaj pomáhá textu nebo mně, abych ten text nějakým způsobem otevřel… Čaj je takový otvírák na texty.

Který čaj máte nejradši?
Jak kdy. Já nemám nejoblíbenější čaj. Střídám to podle chuti a nálady. Podle toho, co zrovna teče.

Mluvíte jako pivař.
Vždyť jo.

Zajímáte se o východní filozofie?
(dlouho se zamýšlí) Skrze ten čaj.

A domysleme si, co chceme.
Ano.

Dozvěděl jsem se, že hrajete golf. Ten mi k tomu Východu moc nesedí.
Naopak. Věřte tomu, že kdyby neměli lukostřelbu, hrají golf… v klášterech. Ne, ono to má opravdu hodně společného, alespoň tak to vnímám já, i když jsem lukostřelbu nikdy neprovozoval. U golfu si také musíte být vědom spousty věcí a zároveň na spoustu věcí zapomenout.

Můj kamarád bydlí u golfového hřiště a říkal mi, jaká je to zátěž pro životní prostředí, protože tam každé ráno jezdí dvacet sekaček na trávu…
Je to zelená plocha. Já bych to vůbec neřešil. Možná že zrovna ten, kdo se nad tím pozastavuje, si sedne do letadla a letí na Maledivy… Golf je tradiční sport, který přináší radost těm, kdo ho mají rádi. Spousta lidí v něm pořád vidí nějakou zábavu pro smetánku. Dělám si hraním golfu prostě radost stejně jako spousta dalších lidí. A je to úžasný sport.

Jak jste se ke golfu dostal?
Kamarád mě pozval, ať si to s ním jdu zkusit. Já jsem bouchl do míčku a už nepřestal.

Vy jste v mládí dělal atletiku?
Ne, vůbec. Píše se to o mně, ale nevím, kde se to vzalo. Já jsem hrál ping-pong za TJ Vítkovice, kde v tu dobu trénovala třeba Maruška Hrachová, která byla o něco starší než já, ale rozhodně byla lepší. Za Vítkovice jsem ale nikdy nehrál. Byl jsem pouze v tom stadiu, že jsem tam docházel a trénoval.

Mluvíte o síle, o únavě. Býváte často unavený?
Asi jo, bývám unavený. Někdy energie nechce přijít z podstaty věci, a to pak musíte dělat na sílu. Já mám rád věci, které jdou dělat pokud možno bez síly.

Zajímáte se o politiku a o úroveň naší politické reprezentace?
Nevím, jak to říct krátce… S kulturou to nemá na jednu stranu zdánlivě nic společného. Dle mého je to jen výsledek toho, jak se ke kultuře od roku 1945 stavíme. Proto je teď úroveň politické reprezentace a její kulturnost taková, jakou zažíváme, nekulturní, bez etiky. Když se u nás kultura spolu s charakterem do roku 1989 svým způsobem mrzačila a po osmdesátém devátém bylo všechno důležitější než kultura, tak teď sklízíme plody. To je všechno. Vyvrcholením absurdity je, že se říká, proč by kvůli ministerstvu kultury měla padnout vláda? Proč by kvůli něčemu tak marginálnímu měla padnout vláda? Když tohle slyším… je to obraz. Kultura je dnes skoro jako špína na podrážkách. Potom se nesmíme divit, že v těch botách s oněmi podrážkami šlapou takoví lidi, jací tam jsou.

Co nového chystáte?
Česká televize bude točit seriál o Boženě Němcové, kde budu hrát Johana Pankla, jejího tatínka. Zrovna jsem koukal do scénáře, když jste přišel. Louskám scénář a snažím se tam něco najít. S otvírákem.

Vladimír JAVORSKÝ
* narodil se  2. května 1962 v Ostravě
* vystudoval brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění
* mezi lety 1986 a 1991 hrál v divadle Husa na provázku. Od roku 1993 do roku 1999 působil v pražském Činoherním klubu. Členem Činohry Národního divadla se stal v roce 1999. Mezi lety 2009 až 2016 působil v Národním divadle jako stálý host, od sezony 2016- 2017 opět nastoupil do angažmá coby člen Činohry. V současném repertoáru ho můžete vidět jako Lízala v Maryše, jako Kekesfalva v Netrpělivosti srdce a jako Alcesta v Misantropovi
*má za sebou asi padesát filmových a televizních rolí (například Největší z pierotů; Čapkovy kapsy; Krajina s nábytkem, Nevinné lži; Andělé všedního dne; Americké dopisy; Bylo nás pět; Já, Mattoni; Bohéma). V roce 1997 byl za roli ve filmu Báječná léta pod psa nominován na Českého lva, za hlavní  postavu Jardy ve filmu Poupata ho v roce 2012 získal
*zpívá a hraje na saxofon, ukulele atd. se skupinou Miroslava Kemela.
*ovládá pět jazyků: angličtinu, němčinu, ruštinu, polštinu a francouzštinu