Kliknutím zvětšíteCelé město už několik měsíců svírá strach. Policie sice tvrdí jak intenzivně pátrá, reálně to však vypadá, že je úplně bezradná. Když po ránu Newyorčané otevírají noviny, s obavou čekají, zda se v nich objeví zpráva o další vraždě. Poté, co na veřejnost pronikne informace, že dosud všechny ženské oběti měly dlouhé tmavé vlasy, objednávají se Newyorčanky houfně ke kadeřnicím a nechají se stříhat. Případně si přidávají světlé prameny. Ty méně odvážné raději nikam večer nechodí.
Že to vypadá jako popis hororu? Chyba lávky. Jedná se o skutečné události, které zažil New York v letech 1976 a 1977. V ulicích města tehdy řádil sériový vrah přezdívaný Samův syn. První oběti zabil koncem července, přesně před 45 lety. „Jeho zločiny uvrhly město do paniky, a spustily jedno nejintenzivnějších policejních pátrání v historii," připomíná encyklopedie Britannica. Než byl dopaden, Samův syn zastřelil celkem šest mladých lidí a sedm vážně zranil.
Přezdívka tohoto slavného amerického sériového vraha, občanským jménem Davida Berkowitze, nevznikla proto, že by se snad některý z jeho příbuzných jmenoval Sam. Její původ je mnohem kurióznější. „Po zatčení Berkowitz policistům tvrdil, že ho zločiny přinutili spáchat démoni a černý labrador jeho souseda Sama," zmiňuje server History.
Dobrý voják David
Postrach New Yorku se narodil svobodné matce (jeho otec byl ženatý) 1. června 1953 v Brooklynu. Jeho rodné jméno znělo Richard David Falco. Vzhledem k tomu, že šlo v 50. letech o neakceptovatelnou situaci a rovněž po nátlaku otce dítěte, dala matka svého syna brzy k adopci. „Když bylo dítěti teprve pár dní, přijal ho za svého ho postarší židovsko-americký pár, obchodníci Nathan a Pearl Berkowitzovi," píše server Biography.
V malém Davidovi získali jeho adoptivní rodiče bystré dítě. Ovšem poměrně záhy se ukázalo, že snadné to s ním rozhodně mít nebudou. Byl svéhlavý, někdy se choval násilnicky a šikanoval spolužáky. Vše se ještě zhoršilo, když bylo Davidovi čtrnáct let. Tenkrát zemřela jeho adoptivní matka, s níž měl velmi blízký vztah. „Její smrt ho traumatizovala a stáhl se do sebe," zmiňuje server History.
V roce 1971 se Davidův adoptivní otec znovu oženil a odstěhoval se na Floridu i s novou ženou. Nevlastního syna nechal v New Yorku a mladíkova i tak křehká psychika, poznamenaná smrtí milované "matky", dostala další ránu. Ve stejném roce se rozhodl vstoupit do armády. „Jako osmnáctiletý splnil vstupní testy. Sloužil pak v Koreji a vysloužil si pověst excelentního střelce," uvádí server Biography.
Nikdo tehdy ještě netušil, k čemu střelecký výcvik využije v následujících letech. A samozřejmě ani to, že se ten skvělý voják změní na slavného sériového vraha.
Zabíjej, nařizoval hlas
Po tříleté vojenské službě David Berkowitz odešel z armády a vrátil se do svého rodného města. V New Yorku přijal práci u americké pošty. „Sousedé i kolegové jej později popisovali jako samotáře, který se nesvěřoval," zmiňuje server Biography.
První zločiny spáchal v polovině 70. let. Napsal si o nich poznámky do deníku. „Cítil se izolovaný od okolního světa. Nejdříve ho upoutalo žhářství, založil v New Yorku několik stovek požárů, nikdy ale nebyl dopaden. Poté začal slýchat v hlavě hlasy démonů, kteří mu nařídili, aby spáchal vraždu. Na Štědrý den v roce 1975 tyto hlasy poslechl a pokusil se loveckým nožem zabít patnáctiletou dívku," uvádí server History.
Vánoční záchvat běsnění Berkowitzovi nepřinesl to, co čekal. Mladou ženu sice vážně zranil, ale přežila. Jak sám později uvedl, právě to ho motivovalo k pořízení střelné zbraně. Té, se kterou pak spáchal šest vražd.
Sám rád pije krev
První ze série vražd, které paralyzovaly a vyděsily celý New York, David Berkowitz spáchal 29. července 1976. Na rozdíl od Vánoc 1975 se na čin lépe připravil - měl u sebe revolver, který pak použil při všech vraždách. „Jeho prvními obětmi se staly dvě dospívající dívky, Jody Valenti a Donna Lauria. Seděly v autě před domem jedné z nich, když na ně Berkowitz začal střílet. Donnu zabil a Jody vážně zranil," píše server Biography. Policie neměla žádnou stopu. Chyběl motiv i podezřelý. Popis, který policistům poskytla přeživší dívka, byl příliš obecný.
O několik měsíců později Berkowitz zaútočil znovu. Jeho chuť vraždit se stupňovala. „Nejdřív brzy ráno 24. října 1976 vážně zranil dvacetiletého mladíka, který právě seděl v autě s přáteli. O měsíc později, 26. listopadu si vyhlédl dvě dívky, šestnáctiletou Donnu DeMasi a osmnáctiletou Joanne Lomino. Obě pouze zranil, jedna z nich ale po útoku ochrnula. V lednu 1977 pak Berkowitz zastřelil Christine Freundovou, která seděla v autě se svým snoubencem," shrnuje server History.
Dokud policie vyšetřovala činy jednotlivě, neměla se čeho chytit. Chyběl motiv, a svědci se shodli jen na tom, že střílel tmavovlasý, nepříliš atraktivní muž. Po třetím útoku a ještě pak zřetelněji po čtvrtém, v lednu 1977, ale vyšetřovatelé začali pracovat s možností, že všechny vraždy spáchal jeden člověk, sériový vrah. Vodítko k tomuto předpokladu bylo jednoduché - Berkowitz stále používal tu samou zbraň, revolver ráže .44.
New Yorkem se začal šířit strach. "Vrah ráže .44", jak jej noviny pojmenovaly, zabíral denně titulní stránky. Když v březnu 1977 zastřelil devatenáctiletou studentku, strach se změnil v paniku. „Na veřejnost se po této vraždě dostal první profil útočníka. Vyprávěl o muži, který se zaměřuje na ženy s hnědými vlasy minimálně po ramena. Útočí často na místa, kam v noci chodí milenci. V reakci na tyto zprávy si Newyorčanky začaly ve velkém stříhat vlasy, barvit si je, nebo je schovávat pod šátek. Lidé se báli večer chodit ven či navštěvovat noční kluby," připomíná server Untapped Cities.
Policie neměla žádnou stopu. V New Yorku se začaly tvořit hlídky dobrovolníků, které rovněž po vrahovi pátraly. V dubnu 1977 stále neodhalený Berkowitz zaútočil znovu. „Mladá dvojice, osmnáctiletá Valentina Suriani a její dvacetiletý přítel Alexander Esau, seděli v autě, když na ně Berkowitz spustil palbu. Mladík zemřel na místě, dívka později v nemocnici. Tentokrát ale po sobě vrah zanechal výraznou stopu - dopis, jímž zveřejňoval svou identitu," zmiňuje server Biography.
Dopis, který byl adresován jednomu z vyšetřovatelů, byl psán velkými tiskacími písmeny. Na první pohled působil, jakoby slova psalo dítě. Vrah se v něm označil za Samova syna a slíbil, že zabíjení bude pokračovat. „Jsem netvor. Jsem Samův syn. Jsem malý spratek. Když se otec Sam opije, je zlostný. Někdy bije svoji rodinu. Přivazuje mě k zadní části domu. Někdy mě zavírá do garáže. Sam rád pije krev. Běž ven a zabíjej, velí otec Sam," napsal mimo jiné Berkowitz do dopisu.
Dopis policie samozřejmě nezveřejnila, o něco později ale Berkowitz podobný poslal novináři Jimmymu Breslinovi. Stalo se tak poté, co žurnalista napsal obsáhlý článek o jeho vraždách. Breslin v dopisu zacítil příležitost, vrah mladých žen a dvojic byl totiž horkým zbožím. „Dopis uveřejnil bez předchozí domluvy s policisty a způsobil tím doslova mediální šílenství,“ zmiňuje server Untapped Cities.
Vrah, co špatně parkuje
V létě 1977 už v New Yorku téměř nikdo strachem nemohl spát. Policie byla nadále bezradná. V červnu Berkowitz zaútočil znovu, tentokrát jeho oběti ale přežily.
Past sklapla o měsíc později. Ovšem nebýt náhody, Berkowitzovo vraždění by zřejmě pokračovalo dál. „Události se daly do pohybu, když Berkowitz 31. července 1977 zaútočil na mladý pár a opět zabil. Několik dní po činu se na policií obrátila mladá žena. Uvedla, že si pouhých pár vteřin před střelbou všimla, jak se u jednoho ze zaparkovaných aut pohybuje muž se zbraní v ruce. Díky tomu vznikla Berkowitzova podobizna. Ještě mnohem důležitější bylo, že u toho samého vozu viděla policisty. Ti tam vyplňovali běžnou blokovou pokutu.
Strážci zákona se vrhli na prověření pokut za špatné parkování a konečně se do jejich hledáčku dostal David Berkowitz. Zhruba ve stejnou dobu se navíc Berkowitzovo jméno objevilo v seznamu podezřelých lidí. Ty policisté vytypovávali průběžně. Začátkem srpna mladého muže, tehdy čtyřiadvacetiletého, vyšetřovatelé zatkli.
Satanistický kult?
Berkowitz dlouho nezapíral. K vraždění se přiznal celkem záhy. Berkowitz při výslechu tvrdil, že mu vraždit nařídil pes jeho souseda Sama. Údajně v černém labradorovi měl žít šest tisíc let starý démon. Přes tato tvrzení psycholog uznal Berkowitze natolik psychicky v pořádku, aby mohl být odsouzen. To se stalo v květnu 1978. Berkowitz dostal šest po sobě jdoucích doživotních trestů.
Média z Berkowitzova příběhu šílela. Tomu nahrálo především Berkowitzovo tvrzení o démonickém psovi. Ostatně také zaplňovalo titulní strany ještě dlouho po jeho zatčení a odsouzení. „Zdálo se, že Berkowitz si mediální pozornost užívá. Již z vězení prodával za nemalé částky práva na sepsání svého příběhu," zmiňuje server History.
To se ale vůbec nelíbilo úřadům. Krátce poté byl proto přijat zákon, slangově označovaný jako Zákon Samova syna, který znemožňuje, aby zločinci vydělávali na příbězích svých činů.
Mohlo by se zdát, že Berkowitzovým uvězněním temná kapitola v dějinách New Yorku skončila, opak je ale pravdou. „Jeho odsouzení možná přineslo městu New York vytoužený klid, ale ve vzduchu zůstala viset otázka, jestli neměl komplice," připomíná magazín Time. V roce 1979 totiž Berkowitz v dopise svému psychiatrovi napsal, že příběh o démonickém psovi si pouze vymyslel.
Někteří lidé ale věří, že šlo spíše o zastírací manévr a Berkowitz byl ve skutečnosti členem satanistického kultu, který měl na svědomí mnohé zločiny 70. let, mimo jiné i řádění Charlese Mansona. Tuto teorii dokonce podpořil jeden z bývalých vyšetřovatelů Berkowitzova případu. Autor Maury Terry, který se dlouhodobě věnoval Berkowitzovu případupodle listu The Guardien došel při svém dlouhodobém soukromém vyšetřování k závěru, že členy kultu byly mimo jiné synové Berkowitzova souseda Sama - i on sám osobně. Pro žádnou z těchto teorií ale dosud neexistují důkazy.
Davidu Berkowitzovi je nyní osmašedesát. „Zdá se mi, že lidé nikdy nepochopí, odkud jsem se vzal, a nezáleží na tom, jak velmi se to snažím vysvětlit. Nikdy nepochopí, jaké to bylo, chodit v temnotách," řekl Berkowitz v ojedinělém televizním interview pro stanici CBS News.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
