Kliknutím zvětšíteLoď Scandinavian Star se tehdy plavila po mořích bezmála dvacet let. Byla postavena v roce 1971 ve Francii, v 80. letech ji odkoupilo švédské rejdařství Scandinavian World Cruises a využívalo ji k charterovým plavbám. Přestože sloužila až do roku 2004, kdy byla sešrotována, do dějin námořní dopravy se nejvíc vepsala právě tragickou katastrofou z noci na 7. dubna 1990. V té době sloužila společnosti SeaEscape, vlastněné neprůhlednou skupinou investorů.
Podle pozdějšího kapitánova svědectví bylo tu noc na trajektu, plujícím z Osla do Frederikshavnu v Dánsku, celkem 395 cestujících a 97 členů posádky. Požár vypukl asi dvě hodiny po půlnoci. Jako první si ho všiml jeden z cestujících, který upozornil lodního stewarda.
Posádka, jež sloužila na lodi, byla zcela nová a na zaučení dostala jen deset dní, přestože přiměřenou dobou pro výcvik týmu obsluhujícího tak velké plavidlo bylo šest až osm týdnů - jak později v seriálu Vteřiny před katastrofou televizní stanice National Geographic Channel objasnil námořní kapitán Emmer Tiller.
Posádka byla navíc složena ze Švédů, Filipínců a Portugalců, a řada jejích členů tak neuměla anglicky, norsky ani dánsky. To stěžovalo jejich komunikaci s cestujícími (z nichž velkou část tvořili Norové) i schopnost řešit mimořádné situace. Podle technického znalce pojišťovny Erika Steina nebyla loď na požár ani dostatečně připravena, mimo jiné kvůli vadným protipožárním dveřím.
Hlavní příčina katastrofálního ohně, jenž měl nejméně čtyři ohniska, však spočívala v něčem jiném, na co se přišlo až po řadě let.
Horší, než se čekalo
Oheň se rozšířil ze třetí paluby na čtvrtou a zastavil se na páté palubě. Lodní schodiště i stropy bohužel fungovaly při jeho šíření jako komíny.
Lodní přepážky byly sice ocelové a obložené azbestem, ale přes ně byl jako dekorační kryt použit laminát - ten měl být vyroben z melaminové pryskyřice zaručující nízkou hořlavost (melamin totiž při hoření uvolňuje dusík, který oheň tlumí), při pozdějším testování se však ukázalo, že byl naopak extrémně hořlavý. Hořící laminát navíc produkoval jedovaté plyny, konkrétně kyanovodík a oxid uhelnatý.
Když se kapitán dozvěděl o požáru, pokusil se zavřít protipožární dveře přepážky na třetí palubě. Ty však nebyly konfigurovány pro plně automatické zavírání - aby se zavřely, musel by někdo z posádky nebo z cestujících ručně stisknout tlačítko nouzového poplachu umístěné poblíž dveří. To se nestalo, takže dveře nereagovaly.
Další šíření ohně ovlivnil fakt, že se nedaleko od jednoho ohniska požáru nacházela plocha pro převážené automobily. Tu pomáhaly odvětrávat dva velké ventilátory, jejichž úkolem bylo odvádět výfukové plyny. Teď však přispěly k rychlému postupu plamenů ze třetí na čtvrtou palubu, odkud se oheň dostal přes lodní schodiště na palubu pátou.
Když si kapitán uvědomil, že ventilační systém lodi pomáhá oheň živit, nařídil své posádce jej vypnout, to však mělo další nežádaný účinek. Bez fungující ventilace se kouř začal dostávat škvírami pode dveřmi do kabin cestujících, takže se řada lidí udusila. Ti, kteří se pokusili z kabin uniknout, se v zakouřených chodbičkách lodi špatně orientovali. Nedostatečně vyškolená posádka jim moc nepomohla a kouř i jedovaté plyny je většinou zabily dřív, než se dostali na vzduch.
Kapitán nechal cestující v ohni
Kapitán nakonec nařídil spustit poplach, vyslal volání o pomoc a oznámil nutnost opustit loď. Sám se však i s posádkou nalodil do záchranného člunu ještě předtím, než byli evakuováni všichni cestující. Řada z nich zůstala na palubě hořící lodě i poté, co bylo plavidlo odtaženo do přístavu, kde pak hasiči deset hodin likvidovali plameny - přičemž po celou tu dobu zůstávali na lodi lidé.
Počet mrtvých byl nakonec stanoven na 158, což představovalo zhruba třetinu všech cestujících na palubě. Poslední obětí katastrofy se stal pasažér, který zemřel asi o dva týdny později na následky utrpěných zranění. Celkem 136 zemřelých představovali Norové.
Hodně těl bohužel spálil požár, takže identifikace všech ostatků byla neobyčejně obtížná a pracovalo na ní přes stovku odborníků. Podle jejich prvních zpráv bylo mezi nalezenými těly mnoho těl dětských, což znesnadňovalo určení skutečného počtu obětí, neboť děti do sedmi let nebyly uváděny v seznamech cestujících.
"Byla to masová vražda"
Norská policie po počátečním vyšetřování prohlásila, že oheň zapálil dánský řidič kamionů, který byl už dříve trestán za žhářství a při požáru lodi uhořel ve své kabině. Příbuzní obětí se však odmítli s policejním závěrem smířit a poukazovali na indicie, že oheň byl úmyslným žhářstvím provedeným posádkou lodi.
V novém tisíciletí byla katastrofa opravdu přezkoumána dvanáctičlennou mezinárodní vyšetřovací skupinou pod vedením švédského experta na požáry Hakona Wintersetha. Komise zveřejnila závěr svého šetření v roce 2013 a byl to šok. Podle Wintersetha šlo o "největší hromadnou vraždu v severní Evropě od druhé světové války".
Požár podle nového závěru vyšetřovatelů opravdu založila na několika místech posádka na příkaz amerických majitelů lodní společnosti SeaEscape, což byla neprůhledně organizovaná skupina. Důvodem bylo to, že se vlastníci lodi chtěli zbavit nedostatečně vybaveného plavidla a získat za něj tučné odškodnění z pojistky. Loď byla pojištěna na dvojnásobnou částku, než jakou měla hodnotu, a pojistka byla uzavřena krátce před tragédií.
Norský inspektor lodní dopravy Gisle Weddegjerde v této souvislosti poukázal na výplatu 24 milionů dolarů (podle některých dalších pramenů 14 milionů) odškodného vlastníkům i na výpovědi očitých svědků, podle nichž strojmistr ze Scandinavian Star dostal po požáru do ruky "obálku s 800 tisíci norskými korunami" (cca 2,5 milionu korun).
Vyšetřování možné viny dánského řidiče kamionů norská policie v roce 2014 ukončila pro nedostatek důkazů. Podle expertní komise uhořel tento řidič ve své kabině ještě předtím, než se rozhořelo poslední z nejméně čtyř ohnisek požáru, a nemohl je tedy zapálit.
"Norská policie není bez viny"
Verzi o pojistném podvodu a vině posádky podpořil v roce 2016 dánský lodní inspektor v důchodu Flemming Thue Jensen, jenž v tu dobu poskytl řadu rozhovorů dánskýmu a norským novinářům, v nichž označil katastrofu Scandinavian Star za úmyslnou sabotáž. Ve svém vyjádření navíc obvinil norskou policii, že svou práci přinejmenším zanedbala.
"Kdyby s námi norská policie mluvila a případ důkladněji prošetřila, byl by tento případ vyřešen již v roce 1990. Ten případ byl jednoduchý jako krádež kola," řekl norské televizi Jensen, jenž se v minulosti rovněž profesně zabýval zjišťováním příčin katastrofy.
Podle jeho slov oheň nevznikl ani se nerozšířil v žádném případě náhodně. "Tohle nepodpálil žádný šílenec, který šel kolem se zapálenou sirkou. Šlo o vědomý a plánovaný čin," řekl Jensen.
Zavření protipožárních dveří podle něj zabránilo to, že do nich někdo úmyslně zapřel železný rám z postele, čímž umožnil průniku hlavního požáru do lodi. Také dveře na horní palubu zůstaly podle něj úmyslně otevřeny, aby měl oheň dost kyslíku. K zapálení třetího ohniska navíc došlo podle jeho slov až téměř 12 hodin po vypuknutí hlavního požáru, v době, kdy už byla loď evakuována a zůstávalo na ní jen několik členů posádky.
Jensen přitom zpochybnil policejní závěr, že vzplanutí tohoto ohniska způsobil žár z níže položených palub. Podle něj někdo úmyslně narušil hydraulické potrubí lodi, a to tak, aby z hydrauliky vytekl olej na matrace, které byly úmyslně naházeny na místo pod poškozeným hydraulickým vedením. "Tohle mohl udělat jen člověk, který dobře znal technické řešení lodi," řekl Jensen.
Dánský titul Local v této souvislosti ocitoval i jednoho ze svědků, Nora Martina Grandeho, který se v inkriminovanou noc plavil na lodi jako pasažér. Ten tvrdil, že viděl posádku, jak se snaží, aby se oheň rozšířil namísto jeho hašení. Jeho názor podpořili i další svědci, podle nichž někteří členové posádky natahali do chodeb matrace a další snadno hořlavý materiál.
Podle Jensena i dalších expertů se posádka zřejmě pokoušela o "řízený požár", ale oheň se nakonec vymkl jejich kontrole. Jensen dále dodal, že norské policii svá zjištění nepředá, protože se už dřív odmítla zabývat myšlenkou na možný finanční prospěch ze zkázy Skandinavian Star. "U dánské policie je první zásadou vždy sledovat peníze. Proč norská policie nepostupovala v tomto případu stejně?" řekl Jensen norské tiskové agentuře NTB. "Nevěřím norské policii. Ale jsem ochoten svědčit u soudu."
Norská policie na základě jeho výpovědí později uvedla, že je vezme v potaz při dalším vyšetřování a porovná s informacemi, které už má ve vyšetřovacím spisu.
Katastrofa se dočkala i několikerého uměleckého zpracování. Kromě rekonstrukce celé události v jednom z dílů již zmíněného seriálu Vteřiny před katastrofou je to například nový dánský šestidílný dokumentární seriál Skandinavian Star, jenž opět rozebírá neštěstí na základě studia archivních materiálů, výpovědí svědků i rekonstrukcí.
8
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
