Interiér je dílem Ronyho Plesla. Uznávaného designéra, jabloneckého rodáka a absolventa sklářské průmyslovky v Železném Brodě.

„Byla to trochu věc štěstí, trochu náhody, tak, jak už to bývá. Pražskému hradu mě doporučila jedna agentura, Hrad mě doporučil jim. V životě začíná mnoho věcí prozaicky, bombasticky to může vypadat až v samém závěru, ale vždycky tomu předchází tvrdá práce,“ říká Rony Plesl, který navrhuje design pro celou řadu našich i zahraničních firem.

V tuzemsku jsou známé například jeho originální sklenice pro pivovar Staropramen… Jak dodává, určitou roli v při výběru architekta výstavy sehrál zcela mimořádný přístup společnosti Cartier. Přístup ctící tradici a specifika země, v níž se tato exkluzivní značka prezentuje.

„Vybírají si člověka samozřejmě na základě dalších kritérií, který danou zemi nějakým způsobem charakterizuje. A nemusí to být vůbec výtvarník či architekt. Například v USA byl autorem interiéru pro výstavu režisér David Lynche,“ prozradil Rony Plesl, který vystudoval sklářský obor a zároveň se věnoval šperku.

Interiér pojal výtvarník jako hru se sklem a světlem. „Ten prostor je velmi krásný, obrovský a zároveň minimalistický. Chtěl jsem, aby to, co značka Cartier představuje – velkolepost, noblesu, exkluzivitu, dýchlo na návštěvníka ještě před tím, než se skloní k prvnímu šperku.

Proto jsem pojal vitríny jako skleněné sloupy, které symbolizují něco vznešeného - antické sloupoví či gotický chrám,“ přibližuje svou práci, kterou v Praze obdivují stovky návštěvníků z celého světa.

Cartier: respekt a důvěra

Zajímalo mě samozřejmě, do jaké míry nechali zástupci proslulého klenotnického domu výtvarníkovi volné ruce. „Dali mi naprostou volnost, což mě nesmírně příjemně překvapilo vzhledem k tomu, že právě Francouzi jsou velmi hrdí na svůj národní rukopis. Všichni z firmy, a to říkám velmi upřímně, byli nesmírně vstřícní, milí a skromní.

Je vidět, že za nimi stojí jistota dlouholeté tradice a stability firmy. Stejnou zkušenost mám i z Itálie, kde jsem pracoval pro firmu s tradicí dlouhou 800 let! Byla tam cítit obrovská loajalita, zároveň obrovský respekt k lidskému umu. A tohle se přenáší na okolí, na všechny, kdo pro ně pracují,“ popisuje zkušenost výtvarník.

Designér versus pedagog

Z pohledu designéra jde jistě o mimořádný úspěch. Jak na něj ale pohlížejí studenti pražské VUŠP? Rony Plesl není totiž jen známým designérem, ale i pedagogem. Na zmíněné škole druhým rokem vede ateliér skla.

„To je otázka, kterou se stále zabývám,“ přikyvuje Plesl. „Studenti jsou samozřejmě velmi alergičtí na vše, co je čistě komerční. Na druhou stranu ovšem chápou realitu a vědí, že musí pracovat na svém jménu, aby se jednou prosadili,“ potvrzuje skutečnost.

Aby se člověk nezaprodal

„Velice diskutujeme o míře pokory a zároveň hrdosti. Aby se člověk nezaprodal. Velmi dobře chápou, že úspěch není jen otázkou štěstí, ale veliké pracovitosti, a je jen dobře, že je to dnes poměrně jasné. V oblasti designu je to obzvlášť dobře čitelné. Buď jste dobří, nebo ne, ale nemůžete se schovávat za slova o tom, že vás okolí nechápe, jak někdy říkají výtvarníci ve volné tvorbě. Tady si musíte umět přiznat pravdu,“ říká Plesl.

Jako pedagog je přesvědčen, že není dobré vést studenty od samého začátku k určitým designérským trendům. „I ti nejlepší světoví návrháři staví na vlastní osobnosti. Proto se snažím vést studenty co nejvíc k volné tvorbě, aby se uvolnili, objevili a měli na čem stavět. Bez znalosti řemesla to nejde, to je jako byste chtěli hrát na housle avantgardní skladby a neznali noty…“

A jaký je rukopis současného českého designu? Podle Ronyho Plesla jiný než italský či severský. „Je v něm jistá ironie, nadsázka, ale i určitá komplikovanost. Odráží se v něm kvalitní řemeslo a vzdělanost. To, co investujeme do studentů, se vrací.“ Tvrzení opírá o vlastní zkušenost studenta umělecké průmyslovky a později pražské UMPRUM.

„Sklářská škola mi dala hrozně moc. Když v patnácti, šestnácti letech otevřete knihu o umění a naleznete v ní díla Leonarda da Vinci, tak je to obrovský dar.

A když máte nejkrásnější výtvarná díla před očima dennodenně, velice vás to rozvíjí a zároveň motivuje k práci. V tom je obrovský rozdíl oproti jiným typům škol. Vychovávají jiný typ osobností, které tato společnost potřebuje. Když si vzpomenu na klukovská léta, tak co teď řeknu, vyzní možná trochu banálně, ale my kreslili a modelovali, jako by nám šlo o život.

Byla v tom obrovská zarputilost, chuť hrozně moc pracovat. Možná to souvisí trochu s tím, že mě baví úplně všechno. Sekat trávu, štípat dříví, zároveň k tomu ale je tam potřeba filozofického vidění světa.

To už se ale asi dostávám k vlastní charakteristice. Být silný a zároveň citlivý. Umět něco těžkého zvednout a zároveň v tom hledat poezii.“