Truhlářské řemeslo začíná mít opět zlaté dno, alespoň o tom svědčí stále rostoucí zájem studentů o tento učební obor.

Jedna z mála škol v republice, která se zaměřuje na komplexní zpracování dřeva, je Střední odborná škola v Litvínově – Hamru s téměř čtyřicetiletou tradicí.

Právě tam jsem se na jeden den stal truhlářským učněm a vyzkoušel si práci se dřevem napříč studijními obory truhlařiny. V kanceláři vedoucího učitelů odborného výcviku Miroslava Findeise jsem si vyfasoval fungl nové montérky a zástěru.

Naše první kroky vedou za skupinou prváků do dílny truhlářského mistra Milana Marvana. „Vedu ti nového učně. Nech ho, ať si vyzkouší základy truhlařiny,“ říká Miroslav. Truhlářský mistr s třiatřicetiletou zkušeností mě vede k hoblici, tedy speciálnímu pracovnímu stolu truhlářů.

„Pro začátek si vyzkoušíš výrobu čepu a rozporu, tedy rohový spoj. Na něm se totiž každý budoucí truhlář učí všem základům,“ vysvětluje truhlářský mistr Marvan. Podává mi rámovou pilu a vysvětluje postup. „Každá práce se dřevem chce rozvahu. Zbrklost se tu nenosí, tady platí zásada dvakrát měř a jednou řež,“ říká profesionální truhlář.

Zatímco se pokouším udělat první řez do dřevěného špalku, mistr truhlář mě nespouští z dohledu. Přitom stačí kočírovat třídu učňů. Někteří nechávají své práce a jdou se podívat, jak mi truhlařina půjde od ruky. Mé amatérské počínání je očividně rozesmává. S humorem sobě vlastním se pouštím opakovaně do řezání.

Znovu a znovu se ostrá pila zakusuje do špalku a mám co dělat, abych ji srovnal. První řez nedopadl nejhůře. „Pomoci si můžeš placem levé ruky. Pokud jsi pravák, řežeš pravou rukou a levou si špalek přidržuješ, palcem si pak držíš lajnu,“ ukazuje mistr Marvan.

„Nic si z toho nedělej, že ti to na poprvé moc nejde. Tento základ se studenti učí i týdny. Chce to si nejprve dřevo osahat. Celý prvák se tu studenti učí základům spoje a jeho slepováním,“ říká Milan Marvan. V prvním ročníku pak jejich práce finišují postavením například miniaturní stoličky, židle nebo stolečku.

Mistři truhláři svým studentům v Hamru vštěpují, že dobrý truhlář se obejde bez šroubků. „Slepování dřeva je teprve ta pravá truhlařina. Takový spoj totiž nikdy nepovolí. V prvním ročníku pracujeme hlavně se smrkem nebo borovicí. Takové dřevo je mnohem levnější a lépe se pro začátek dá opracovávat,“ vysvětluje mistr.

Já si můžu vyzkoušet vyrobit ze spojů fotorámeček. Práce, která pro laika jako jsem já zabere i několik hodin.

O několik hodin později se vydávám za studenty do dílny uměleckého truhláře. Tam se zrovna na zakázku vyrábějí dřevěné informační desky s vyřezanými motivy stromů pro arboretum mostecké školy. „Naše škola vyrábí na zakázku mnohé výrobky. Nyní dokonce stavíme na míru nábytek i pro německý hotel. Ceny jsou podstatně nižší a přitom výsledná práce je srovnatelná s výrobky od špičkových firem v republice,“ pochvaluje si zlaté ruce svých svěřenců Miroslav Findeis.

Pyšná může být i ředitelka školy Alena Přibylová. Její studenti si totiž přivážejí z mnoha soutěží často nejlepší ocenění, a na nedostatek zakázek si tak škola nemůže stěžovat. Naopak.

„Nestíháme a některé zakázky musíme odmítat. Studenti druhých a třetích ročníků se v rámci praxe učí a hlavně zdokonalují na lehčích zakázkách. Odměnou jim pak může být nejen dobrý pocit z perfektně vykonané práce, ale i finanční odměna,“ říká Miroslav Findeis. Beru si do ruky elektrickou brusku a jezdím s ní po povrchu dřevěné desky informační tabule.

„Neboj se přitlačit,“ velí Miroslav. Také tady mě s úsměvem sledují páry očí studentů.

O chvilku později už dostávám do ruky polotovar z kopírovací frézy, jde o sošku svatého Floriana, patrona českých hasičů. Nahrubo vyfrézovaná postavička nyní čeká na ruční opracování. Beru si řezbářské dlátko. Přede mnou je nyní mravenčí piplavá práce. Kousek po kousku odstraňuji ze špalku dřevěnou dýhu.

„Tady je teprve vidět ta ruční práce, bez které by se finální výrobek nestal tím, čím nakonec je,“ vysvětluje Miroslav Findeis.

Už po několika minutách ztrácím trpělivost. Práce mi nejde od ruky a špalek se ne a nechce podobat sošce. „Ruční opracování sošky může trvat tři čtyři dny, někteří studenti na tom pracují i týden. Stačí jeden špatný tah dlátem a soška může být nezvratně zničena. Chce to obrovskou opatrnost a zodpovědnost. Svatého Florianka raději měním za pasoucí se ovečku. I tady to chce určitý grif. Sedím na štokrdleti a necítím téměř prsty od pevně sevřeného dlátka.

„Hlavně pozor na ruce, aby ses nepořezal. Proto musíš ostří dlátka držet od sebe. Každý správný truhlář se ale bez krvavých šrámů neobejde,“ směje se Findeis.

Opracování budoucí sošky ovečky je namáhavé. Dřevěné piliny mám všude. Dlátem vydlabávám jak o život. Stejně jako ostatní studenti. Ani nedutáme. Ticho přehlušuje jen spoušť redakčního fotoaparátu. Ztrácím trpělivost. Při představě, že bych stejným způsobem měl dřevěný špalek opracovávat ještě další následující dny, se mi začíná motat hlava. Práce s voňavým dřevem v teple dílny je krásná, ale namáhavá a časově náročná.

Zatímco truhlář nábytkář se věnuje výrobě dřevěného interiérového vybavení, umělecký truhlář je především pro výtvarně nadané žáky. Studenti se poté učí opravovat dobový nábytek a restaurátorským a uměleckořemeslným pracím. Zájem o truhlářské řemeslo opět začíná být mezi studenty větší a větší.

Chloubou školy je vedle špičkově zařízených dílen také počítačem číslicově řízená CNC truhlářská gravírovací fréza. Ta pomocí speciálního programu dokáže se dřevem hotové divy. Podle zakázky se motiv zanese do počítače a fréza pak i několik dnů milimetr po milimetru opracovává zadaný motiv.