Botanická zahrada v Liberci je odborníky považována za nejlepší v zemi. I ve skromných podmínkách se zde daří získávat a pěstovat nejcennější a nejkrásnější květiny na světě. S příchodem jara se tak myšlenka poznat ji hlouběji, dokonale nabízela.

V posledních letech nemá zahrada zrovna na růžích ustláno, ale přesto má jedno velké štěstí. A to na svého ředitele pana Miloslava Studničku. Jeho pověst v oboru výrazně přesahuje domácí hranice.

Málokdo třeba ví, že proslul i jako objevitel vzácného nového rostlinného druhu – konkrétně masožravé květiny bublinatky růžkaté, za kterou se vypravil až do Brazílie. Rovněž tak neváhal obětovat velkou energii svému vědeckému zaujetí, aby opravil omyl váženého německého profesora Bartlota při zkoumání další exotické masožravky genlisei roraimské.

O hladu na magickou horu

„Je to takový veselý příběh. Profesor Bartlot totiž ve své době opublikoval, že se tyto rostliny specializují na lov půdních mikrobů a prvoků čili jednobuněčných organismů. Já jsem ale v pastech, které tyto rostliny dokážou stvořit, často viděl háďátka či korýše, a tedy organismy mnohobuněčné.

Navzájem jsme si ale s německým kolegou bohužel nemohli jedno či druhé prakticky prokázat, a tak jsem vyrazil do terénu, protože to je v takových případech jediná možnost jak o své pravdě podat důkaz,“ vypráví Miloslav Studnička.

Třebaže, jak sám přiznává, cestování není zrovna jeho oblíbenou kratochvílí, vypravil se znovu do pralesů Jižní Ameriky, kde absolvoval pouť nikterak vzdálenou výpravám ostřílených dobrodruhů. Aby uspěl, musel totiž přejít nejenom pampu či prales, ale nakonec také zdolat magickou, ale jen obtížně dostupnou stolovou horu Roraimu na rozhraní Venezuely a Brazílie.

I s dobrým indiánským průvodcem zabere takováto cesta osm dní. Miloslav Studnička nakonec uspěl a potvrdil i svou teorii, ale jak s úsměvem dodává: „Byl jsem zřejmě první člověk na světě, který před pobytem na hoře vyhodil z batohu všechny svoje vietnamské polévky, aby vytěsnil místo na mikroskop.“

Nejvzácnější platidlo

Vzácnou genliseu dnes pěstuje Miloslav Studnička ve skleníku své zahrady. A současně s ní celou řadu dalších rostlin, které mu závidí i nejlepší konkurence ve světě. Ta je totiž, i přes svoje nepoměrně kvalitnější finanční či technické zázemí nemůže získat.

Jak je to možné? Podstatou úspěchu liberecké zahrady na poli nabídky exponátů je opět pan ředitel. Poplatný domácímu okřídlenému „pomoz si sám“ totiž v minulých letech zužitkoval i svoje technické nadání, s jakým se pustil do výroby tzv. klimatronu. Jedná se o zařízení, které umožňuje umělým způsobem zajistit prakticky jakékoliv rostlině včetně těch nejvzácnějších její přirozené klima.

„Můžete pro ni nastavit délku a charakter dne, to znamená míru i časové rozpětí osvětlení, vzdušnou vlhkost, i vysoké teplotní rozdíly včetně jejich střídání. Naprogramovat nebo nasimulovat lze vlastně cokoliv – třeba i horské prostředí tropických ostrovů na Sumatře s oblaky mlhy a v nadmořské výšce přes dva tisíce metrů,“ vysvětluje pan Studnička, který klimatron smontoval na koleni.

V klimatronu může rostlina nejenom růst pro potěchu oka návštěvníků zahrady, ale také ji lze pěstovat ve větším množství.
A právě to umožňuje liberecké zahradě výměnný obchod se zahradami po celém světě a získat i takové exponáty, které by běžným obchodním způsobem či vědeckou činností ani prostřednictvím pevných kontaktů jinak nebylo možné získat.

„Za vzácnou květinu dostanete rovněž vzácnou květinu – takže v mém oboru jsou takto vypěstované kousky vlastně zlaté cihly, z nichž má zahrada odpovídající prospěch. Námaha i vložené prostředky se nám bohatě vracejí. Nedávno mě navštívil kolega ze Spojených států a nemohl uvěřit, když v našich sbírkách spatřil rostlinu, kterou máme jako jediní na světě.

Vlastně kolegové ze zahraničí mi sem často jezdí na takovou docela milou průmyslovou špionáž a chtějí vědět, jak to celé funguje. Opravdu se jim snažím vyjít vstříc, poradit jim, co mají dělat, ale vždycky se musím smát, protože často zapomínají na to, co jim zároveň důrazně připomínám: na housle nenaučíte někoho hrát, když mu o tom budete jen vyprávět. Chce to letité zkušenosti neboli trochu toho fištrónu,“ směje se i tentokrát pan ředitel.

Cesta do pravěku

Miloslav Studnička však nezavrhuje ani samotnou minulost botanické zahrady. S úctou vzpomíná například na jejího někdejšího ředitele Pavla Smrže, který i přesto, že byl v roce 1970 z politických důvodů z vedení odvolán, položil důležité základy pro její další rozvoj.

Právě on kdysi vsadil na výměnný obchod semen rostlin s botanickými zahradami po celém světě, díky čemuž stoupala nejenom proslulost, ale také návštěvnost zahrady. Jak Miloslav Studnička zdůrazňuje, z chytrého, vědecko-botanického schématu Pavla Smrže vlastně vychází zahrada dodnes. Díky tomu má například největší sbírku kapradin v republice, a stále rozšiřuje i sbírky rostlin árónovitých (bylin či keřů stromovitého vzrůstu) a broméliových neboli tropické květeny.

V současnosti se rovněž zahrada soustředí na jiho– a středoamerické helikonie - velké vytrvalé byliny s hlízami a často pozoruhodným květenstvím. Tradičně si pak hýčká svoji vzácnou sbírku orchidejí.

Oprávněnou hrdost ředitel netají, když přijde řeč na pravěký pavilon. V této souvislosti proto není náhoda, že velké a trvalé péči se zde těší cykasotvaré rostliny. Ty patří mezi nejstarší živé organismy na planetě, které pamatují dokonce i dinosaury a vesměs všechny jsou mezinárodně chráněné, neboť už jich ve volné přírodě mnoho nezbývá.

Kam chodí chytří

Botanická zahrada tak současně plní i svou další důležitou funkci, a to v oblasti vzdělávání. Jednou z nejvěrnějších a možná i nejpočetnějších skupin jejich návštěvníků jsou totiž studenti a vysokoškoláci. Nikoliv tedy rodiny s dětmi a senioři, jak je často mylně předpokládáno. Každý, kdo je chtivý poznání a do zahrady zavítá, proto může položit jakýkoliv dotaz a vždy na něj dostane odpověď podle svých potřeb.

„Mnoho návštěvníků využívá naše expozice i jako naučnou knihu. Je na nich vidět skutečný zájem o botaniku. Někdy dokonce i já sám musím se všemi svými znalostmi sáhnout po odborné literatuře, abych jejich zájem po poznání naplnil co nepřesněji. Ale těší mě možná ještě více než jejich pochvaly to, že se jim u nás prostě jen líbí,“ usmívá se Miloslav Studnička.

Po zahradě se totiž pohybuje většinou v pracovním oděvu, kterým ale v žádném případě není ředitelský oblek. To má za následek, že se pravidelně zdraví a od vidění dobře zná řadu stálých návštěvníků. Někteří z nich ale při kladení svých otázek už ne vždy zjistí, kdo se jich vlastně ve skutečnosti ujal. „Měl bych chodit s kravatou? Víte, tak na ni bych se při svojí práci leda tak uškrtil,“ baví se takovým pomyšlením.

Jak uchovat klenot?

To, co Miloslava Studničku uspokojuje, opravdu není pocit důležitosti, ale jeho vědecká práce a praktická péče o zahradu. Je přesvědčen, že musí být hlavně u rostlin a také co nejblíže svým zaměstnancům, jejichž obětavosti si nesmírně cení.

Aby se totiž rostlinám dostala odpovídající péče, musí jeho zahradníci a zahradnice pracovat i na noční směny. Díky jejich společnému úsilí však dnes zahrada působí opravdu velkolepě a pro město představuje vzácný kulturní klenot.

Tím spíše se nechce uvěřit, že stačilo málo, aby letošní zima byla její poslední. Pokud uvážíme, že od roku založení 1895 přežila rakouské mocnářství, obě světové války, padesátá léta či ruskou okupaci, je to trpké zjištění. A důvod je vcelku prostý.

„Zkrátka za poslední roky máme dotace snížené až na samotnou dřeň. Dostáváme peníze jen na měsíc, což ale nepokryje ani náklady na mzdy. Proto jsme letos zažívali opravdu kritickou situaci s topením, které by už několik let potřebovalo více než jen generálku. Celou zimu jsem se modlil, aby vydrželo, protože jakmile by skleníky vymrzly, byla by to naprostá katastrofa,“ uvádí Miloslav Studnička jeden z kritických příkladů stávající situace.

Jediným zdrojem, na který se může v současnosti zahrada spolehnout, je příjem ze vstupného. Ten však veškerá rizika může jen oddálit, nikoliv zažehnat. Navíc také zde nikdo nepřihlédl k faktu, že snižování či omezení dotací v průběhu období, kdy rostly ceny energií, je pro instituci typu botanické zahrady přístup v podstatě likvidační.

„Letos jsme například vůbec poprvé nepřesazovali orchideje. U některých z nich je to přitom bezpodmínečně nutné, jenže nebylo na substrát - zeminu. Tu už ale nevyrobíte, musíte ji koupit a ne jen trochu, ale několik kubíků. A je pěkně drahá.“

Ředitel chápe, že doba není snadná pro nikoho. Oceňuje i zdvořilost, s jakou s ním jedná náměstkyně liberecké radnice Zuzana Kocumová. Poněkud s rozpaky však přijímá audienci u primátora, na níž je pozván v druhé polovině dubna. Nikdo mu totiž nesdělil její téma, aby se mohl připravit na konkrétní podněty, nebo na jejich základě navrhnout odpovídající řešení. Přesto se svou vrozenou povahou optimisty odmítá na někoho zahlížet. Necítí, že by složení současné radnice postrádalo dobrou vůli, ale jak trefně poznamenává, obává se, že největším problémem je až kuriózně samotná identifikace problému jeho zahrady.

„Chvílemi se nemohu ubránit dojmu, že mi prostě jen nevěří, protože navenek zahrada vlastně funguje. Navíc nejsem žádný rebel, abych na sebe upozorňoval. Takže se zatím snažím nést tohle břemeno, jak nejlépe umím, a věřím, že prostředky, které jsou pro zahradu skutečně nezbytné, se přece jenom někde najdou,“ uzavírá s nadějí.