53letá Miroslava Š přežívá letošní mrazivou zimu uprostřed odpadků. „Pokoj“ pod širým nebem si postavila v Mlýnské ulici v Teplicích. V prostoru, kde ještě vloni na podzim stála stará ruina plná bezdomovců. Její odpadkový pelíšek je hodně na očích. Stojí na soukromém pozemku mezi stromy kousek od městského chodníku. Přírodní byt 1+0 se prostě nedá přehlédnout, je olemovaný různými bundami, dekami a vyhozenými starými děravými prostěradly.

„Jsem zvyklá žít takhle venku. Když žil manžel, dělal v lesích. Často mě brával s sebou. I jako malá jsem hodně byla v přírodě,“ říká paní Miroslava. Do Teplic se dostala z Duchcova, kde přišla o bydlení v soukromém domě. Prý poté, co neplatila nájem. „Vyhodili mě na ulici, tak jsem šla. Děti mi vzali do dětského domova,“ říká zmateně. Příliš důvěryhodně nepůsobí. Zvláště, když začne vyprávět o tom, jak v mládí byla s Remkem na Měsíci. „Věřte, nebo nevěřte. Prostě jsem tam byla. Jenže se mi tam nelíbilo, tak jsem se vrátila zpět domů,“ chrlí z úst nesmyslnou historku.

Zahřívá se, jak se dá

Ale zpět do reality. Teploměr ve středu ráno po osmé hodině ukazoval pět stupňů pod nulou. Uplynulá noc byla ještě mrazivější. Paní Miroslavě ale zima nebyla. „Já to mám ráda. Jsem teple oblečená. Navíc si tu topím. Pálím vše, co se dá,“ ukazuje na hromadu různých nalámaných větví, přes které je přehozená stará rozřezaná skříňka a vedle ní hromada páchnoucích hadrů. „To byste se divil, co dnes lidi vyhodí. Nechápu, proč si takové věci nenechají. Vždyť se to dá ještě využít. Třeba tamta matrace,“ ukazuje žena na vozík s podivným nákladem. „Tu jsem našla tady kousek za rohem. Je sice trochu špinavá, ale na spaní je dobrá.“

Tepličtí bezdomovci v nízkoprahovém centru Květina.
Květinu využije stovka teplických bezdomovců měsíčně, někteří najdou i bydlení

Její příbytek, který je jasnou černou skládkou, navíc pár metrů od frekventované silnice, příliš tolerance ze strany úřadů mít nemůže. Strážníci už toto místo nahlásili na město. Nápravu má zajistit majitel soukromého pozemku. Podle slov Jaroslava Třešňáka, jehož společnost prostor v Mlýnské ulici vlastní, tu nemá zájem trpět žádné bezdomovce.

„Koupil jsem to, abych to tu vyčistil. Všichni víme, jak to tu vypadalo,“ poznamenal už vloni na podzim při demolici staré ruiny. Stanové městečko s bezdomovci, které tu donedávna bylo kousek od stávajícího příbytku paní Miroslavy, už také zmizelo. Teď se bude muset stěhovat i ona. „Vím to, jak říkám, přesunu se jinam. Vezmu si věci a půjdu, pro mě to není problém. Jsem zvyklá se stěhovat,“ tvrdí umouněná žena.

Mlýnská ulice po demolici ruiny.
Hotovo, uklizeno. Na místě někdejší ruiny v Mlýnské stanují poslední bezdomovci

Pomoc jí už prý nabídly také různé sociální organizace. „Není to se mnou ale jednoduché,“ přiznává. Zpět do života by se vrátit chtěla, ale příliš toho pro to udělat nechce. „Když mě svým způsobem vyhovuje i tohle. Nejsou starosti,“ uvádí vzhledem ke svému předchozímu pomatenému vyprávění poměrně přesvědčivě.

Když se jí zeptáte, jaké by chtěla splnit přání, schová si obličej rukama. „Já měla kdysi jedno velké, ale to mi nevyšlo. To vám říkat nebudu, je pro mě těžké na to vzpomínat. Takže přání raději už nemám,“ zamumlá do dlaní. Když dá pak ruce pryč z očí, jsou v nich vidět slzy.