Tepličané nesou náhlou smrt Jaroslava Kubery velmi těžce. V pondělí mu přišli dát poslední sbohem do teplického divadla, kde byla vystavená rakev s ostatky, zahalená do státní vlajky.

Proč ho tak milovali? Jeho základním heslem totiž bylo, že město nebo i stát nemají podnikat a mají nechat lidi žít. A to se jim líbilo. „Takže jediné, co mohu popřát Teplicím je, že mají své svobodné město svobodných lidí. Nenechte se nachytat na vyhlášky o zákazu pití piva a podobné nesmysly. Stačí to, co vidíte teď. Vajgly před těmi hospodami díky podobným dobrotrusům, kteří zakázali kouření a netušili vůbec, jak to dopadne. Všude je binec, všichni jsou venku. Nenechte se omezovat,“ tak přesně tato slova pronesl Jaroslav Kubera 2. listopadu 2018 na jednání zastupitelstva města, když se po čtvrtstoletí loučil s křeslem primátora, aby ho přenechal svému stranickému kolegovi Hynku Hanzovi.

Jaroslav Kubera byl především lidský. Dokázal se spoluobčany otevřeně diskutovat o problémech a hlavně, umožnil jim ve městě svobodu. „Nevydávat nesmyslné vyhlášky, neplést se lidem do života a zbytečně je nezatěžovat poplatky,“ měl svůj jasný recept na úspěch a to mu vydláždilo cestu až k nejvyšším postům v republice.

Sám o sobě říkával, že je lakomý. Dokázal však své okolí vždy přesvědčit argumenty. „Chcete hřiště, novou sportovní halu, nový chodník? Tak vám ho uděláme. Ale nejprve na něj našetříme. Město mít dluhy rozhodně nebude,“ zdůrazňoval tenhle teplický fenomén. Čest jeho památce.

Dělat rozhovor s Jaroslavem Kuberou byl pro novináře vždy nezapomenutelný zážitek. S chutí, energií a zápalem, kterých měl na rozdávání, reagoval na každou otázku a nikdy neodmítl odpovědět. Vždy nás dokázal pobavit a rozesmát. Zarmoutil nás poprvé až teď, když nás tak nečekaně a navždy opustil.

Střípky z jeho rozhovorů pro Deník:

Jste známý jako velký příznivec nikotinu. Kdy jste vlastně začal kouřit? Bylo to tajně na záchodě ve škole?
Kdepak, až teprve někdy ve dvaceti letech jsem si koupil první krabičku a celou vykouřil. Musel jsem ten deficit ze základky rychle dohnat. Kamarádi kouřili už v šesté třídě právě tajně na záchodě, já ale tehdy ještě nechtěl. Nic mi to neříkalo.

Ani jste to jako kluk nezkusil?
Ale to asi jo. Měli jsme jinou zábavu. Kouřili jsme bolševník. Udělané fajfky, do toho suchou trávu a to jsme hulili. A pak, že je bolševník jedovatej, pěkný prdlajs.

Vadí vaší tolerantní manželce, že kouříte?
Snažila se mě to odnaučit, ale časem rezignovala. Vždycky jí to vadilo a vždy bude, protože to podle ní smrdí. Což je ovšem věc názoru. Mně zase nevoní její sušené kytky, co máme doma. Takže se vzájemně tolerujeme.

Je ještě něco jiného, co vám doma vytýká?
Trochu to, že nejsem až tak pořádný. Ona je totiž ten typ, že se bojíte jít ráno na záchod, aby vám nestihla ustlat mezitím postel, než se vrátíte. Když mám rozečtené noviny a na chvilku je odložím, abych třeba zvedl telefon, už je nenajdu tam, kde jsem je položil. Jsou pečlivě srovnané a uklizené na svém místě.

Proč tak bojujete proti nikoterorismu? Přijde vám v hospodách nařízení hodně přísné?
Podívejte se, s kuřáky to je stejné, jako třeba s vodáky. Těm se teď zakazuje pít na vodě, když jedou v gumovém člunu, i jedno pivo a hrozí za to velké pokuty. A v parlamentu o tom dokáží debatovat i 4 hodiny. Takže to vůbec není o kouření nebo pití, takovéto zákazy. To je pouze o té buzeraci a hrozbách, co za to. Taky mám proto v hlavě nový zákon o zákazu zákazu. Přece to, co se dá vyřešit úplně jinak, než zákazem, se nemusí v zákoně řešit právě zákazem a hrozbou velkých pokut. Je to pak nevymahatelné a lidé tím ztrácejí respekt k zákonům obecně.

Jaký zákon na ochranu nekuřáků by tedy byl podle vás rozumný?
Jediné rozumné řešení je oddělit. Udělat kuřácké a nekuřácké restaurace a kavárny. Ať si člověk vybere sám, kam chce jít. Navíc, občanský zákoník v tomto hovoří v jednom paragrafu zcela jasně: Každý má právo žít podle svého.

Když už jste zmínil to rozdělení restaurací na kuřácké a nekuřácké… Kam byste šel s manželkou na večeři. Kdo by měl to hlavní slovo výběru? Kuřácká, nekuřácká?
Moje žena je ke mně tak milá a tolerantní, že se mnou vždycky chodí do těch kuřáckých. Ale vymetat restaurace není rozhodně moje hobby. Na to nemám ani čas.