Pohřeb jako rockový koncer

„Někteří pozůstalí mají opravdu zvláštní požadavky. Čas od času se stane, že si přinesou ke sjednání pohřbu už napsaný vlastní proslov, který mi ale příliš nejde přes pusu. Nedávno jsem například řečnila na pohřbu rockera. Jeho manželka trvala na tom, že to musí být odlehčené. Chtěli dokonce na videu promítat úryvky z koncertu Kabátů a přinesli si i videokazetu.

Jindy jsem zase musela na přání pozůstalého vyslovit větu směrem k nebožtíkovi: „Za moc jsi nestál, proto jsi nevydržel!“ to už bylo opravdu velice nevkusné. To ani nemluvím o neúctě některých lidí. Na pohřeb přijdou jako na koncert v nevhodném oblečení. Výjimkou nejsou ani kecky, kraťasy nebo šaty ve světlých a křiklavých barvách,“ vyjmenovává prohřešky pozůstalých řečnice Irena Brožová.

Vyzvánějící mobilní telefony jsou pak prý kapitola sama o sobě. „Patrně nejhorší zážitek byl závěr nedávného pohřbu mladé ženy, kdy v tom nejnevhodnějším okamžiku někomu z pozůstalých zazvonil telefon. Smuteční místností se náhle rozezněl smích Vlasty Buriana. I když tohoto baviče za jiných okolností mám nesmírně ráda, tenkrát to ale bylo nevkusné, smutné až trapné,“ zavzpomínala Brožová.

Bílé rakve jsou nejsmutnější

Mezi nejnepříjemnější okamžiky patří pohřby dětí. „Na bílé rakve jsem si nikdy nezvykla a snad ani nezvyknu. Vždy je to velice bolestivé a osobní a žádná, i ta nejkrásnější rozlučková řeč tomu nepomůže a žal v srdcích rodičů to nikterak nezmírní. Tady žádná slova útěchy nepomohou,“ říká Marie Vrculová. I přes tak stresující zaměstnání ale obě řečnice berou své povolání spíš jako poslání.

„Řečnit na pohřbech nemůže každý. Musí to dělat člověk s darem od Boha,“ domnívá se dlouholetá řečnice Brožová.

I mistr tesař se někdy utne a také řečnice je jen člověk, a tak se čas od času nějaká chyba do proslovu vloudí. „Pamatuji si na trapas, kdy jsem dostala jen pár okamžiků před smutečním proslovem napsaný text. A místo věty: „Kdopak tu klade květy?“ jsem řekla: „Kdopak tu krade květy?“ Naštěstí si toho pozůstalí asi ani nevšimli, přesto mě v tu chvilku polil pot, ale nakonec jsem proslov dokončila,“ zavzpomínala na okamžiky hrůzy Marie Vrculová.

Nejhorší jsou opilci na pohřbech

Nejhorší zkušenosti mají ženy za řečnickým pultíkem obřadní smuteční síně s agresivními opilci na pohřbech. I takové situace totiž nastávají.

„Není to nic příjemného, když proslov narušuje hulákání opilců, jejich tleskání nebo dokonce hlučení a pískot. To samé platí o vášnivých debatách žen, které doslova překřičí smuteční řeč i pláč pozůstalých. Lidé by si měli uvědomit, že posledním rozloučením dávají úctu zemřelému,“ řekla s tím, že pamatuje i kuriózní případ, kdy musela proslov na přání recitovat jako básničku, někdy chtějí příbuzní na závěr přečíst Otčenáš nebo řečnit v cizím jazyce,“ dodala Irena Brožová.