1. Vyrůstala po jeho boku, vnímala jeho přístup k rodině, k práci, ke svobodě. Jaký podle ní byl Jaroslav Kubera, prozradila v exkluzivním rozhovoru pro Deník.

Jak jste tatínka vnímala jako malé dítě?
Jako správného tátu. Jezdili jsme spolu na lyže, v létě do Německa na dovolenou nebo na chatu do Čisté. Každou sobotu chodil ráno s velkou taškou nakupovat a přinesl čerstvé rohlíky, které nám mazal s máslem smíchaným s medem a k tomu čaj s mlékem. To byla jeho specialita, často nám ji nosil do postele.

Určitě jste zažili řadu úsměvných chvilek, vzpomenete na nějakou?
Pamatuji si na jednu zimní dovolenou v Kaprunu. Jezdili jsme tam s partou lidí každý rok lyžovat. Jednou si táta vzal špatné přeskáče. Respektive jednu botu svoji a druhou omylem mojí sestry. Jak je o něm ale známo, byl šetřivý, takže než aby si tam půjčil boty, odjezdil asi tři dny v sestřině o dvě čísla menší botě. Vždy sjel kopec, zabořil nohu do sněhu, aby ji ochladil a jezdil dál. Dodnes mu z toho zůstal bolavý palec. Naštěstí se mu tehdy podařilo vzít si pravou a levou. Jinak si to nedovedu představit.

Mezi Tepličany byl oblíbený, čím to podle vás bylo?
Byl opravdový, na nic si nehrál. Byl také velký srdcař. Kdokoliv za ním přišel, snažil se mu pomoci. Kdykoliv někdo zavolal, smluvil si s ním schůzku, vyslechl ho. Častokrát to bylo o víkendu, i pozdě večer. Měl neskutečnou trpělivost. Jednou za ním k nám domů přišla paní, že v Teplicích nemůže sehnat tvaroh. Sebral se a domů se nevrátil, dokud jí ho nesehnal.

Mluvil doma s rodinou o svých pracovních problémech, nebo je nechával za dveřmi?
Jak kdy. On musel všechno stíhat. Když jsme přišli v neděli na oběd, hrála v pokoji televize, koukal do telefonu, u toho četl noviny a k tomu všemu jedl. Myslím, že často ani nevěděl, co má na talíři. Maminka mu jednou z legrace obalila hadr místo řízku a on vůbec nevěděl, co jí. Včas jsme ho zastavili, samozřejmě. Po obědě vždy zmizel s kafem a cigárkem a už jsme ho neviděli. Nebavilo ho spát, protože to byla ztráta času.

Nechával vám svobodu, kterou tolik prosazoval v komunální politice, také doma v rodinném kruhu?
Co se týče mě, tak jsem po něm. Mám svoji hlavu. A táta to respektoval. Věděl, že si udělám věci po svém stejně jako on, takže mu ani nic jiného než nechat mi vlastní prostor, nezbylo. Ale uměl být důrazný, to ano. Maminka je jiná. Ta je velice tolerantní a jak táta řekl, tak se to udělalo. Na jednu stranu se jí nedivím, protože on udolal každého. Měl výjimečnou schopnost argumentace, byl neskutečně pohotový. Okamžitě uměl na vše najít odpověď, která měla hlavu a patu.

Kdo doma tedy rozhodoval?
Zdálo by se, že on, ale maminka to s ním uměla a vždycky říkala, že když chce něčeho dosáhnout, musí po něm chtít pravý opak. Pak měl pocit, že je po jeho a ve výsledku toho vlastně dosáhla maminka. Byla to s ním vždycky taková hra, ale on měl dar, že mu vše vycházelo. Co si vzal do hlavy, toho dosáhl.

Jak podle vás vnímal vaši maminku?
Jako svou druhou půlku. Velmi ji miloval a nikdy se tím netajil. Byla to jeho Věrunka. Pro maminku bylo těžké, když aktivně vstoupil do politiky, všechno si změnit. Dělali do té doby vše spolu, měla tátu doslova „za zadkem“. Chodil všude s ní, i na třídní srazy, a najednou všechen jeho čas vzala politika. Maminka je ale silná osobnost a ustála to a v podstatě umožnila tátovi, aby si mohl žít svůj sen, a přitom sama byla v pozadí. Ona ale byla nepostradatelný článek tandemu, bez ní by to nikdy nefungovalo, byla mu vždy oporou. Strašně ji obdivuji za to, jak to zvládala a zvládá i teď. Je moc statečná.

Nebála jste se o něj? Přeci jen byl často mimo domov?
Nebála až doteď, začátek letošního roku byl krutý. Do té doby byl vždy pozitivně naladěný za každých okolností, dokonce tím nakazil i ostatní. Nikdy mě nenapadlo, že by mu něco hrozilo. Změnilo se to ale od chvíle, kdy se stal předsedou Senátu. Poslední rok jsem v klidu nebyla, tlak a stres byl nepředstavitelný. Ale vím, že byl šťastný, plnil si sen.

Pociťovala jste někdy v běžném životě, že váš tatínek byl tak známou postavou v Teplicích?
No jéje a kolikrát. Třeba jednou jsem přijela do servisu s autem, a když pán zjistil, jak se jmenuji, okamžitě mi vpálil, že mi tatínek teda mohl koupit lepší auto. Člověk v tu chvíli neumí být pohotový. Zpětně mě napadlo, že jsem mu mohla říct, že toho teréňáka mám zaparkovaného doma v garáži, ale já si neumím moc vymýšlet. Takže jsem mu odpověděla něco v tom smyslu, že na auto jsem si vydělala sama, proč by mi měl táta nějaké kupovat.

Byl pro vás velkým vzorem?
Byl. Právě proto, že vždycky uměl najít řešení. Byl na jednu stranu hrozný nervák, ale zároveň velký pohodář a maminku vždy dokázal uklidnit, když se něco dělo. On byl vždycky pozitivní, někdy až moc. Často nevyhodnotil, kdy je situace opravdu vážná a že jde do tuhého. Paradoxně tak vnímám i slet událostí posledních dní před jeho smrtí.

Co se stalo?
Nebyl ve své kůži. Viděli jsme, že se něco děje, ale nevěděli jsme, co. Skoro s námi nemluvil, byl nervózní. Navenek to nedával znát, vše byla „brnkačka“, jak rád říkal. Ale jak už teď zpětně víme, byla to jen jeho obrana, uvnitř ho musel svírat neklid. Po osudném 20. lednu se nám trochu odkrylo, co se vlastně dělo. Našli jsme 2 dopisy. Jeden od Číňanů, jeden přímo z prezidentské kanceláře. V obou na něj vyvíjeli tlak kvůli plánované cestě na Tchajwan. Hrozili mu v nich důsledky, které přijdou, když cestu uskuteční. Nebylo jasné, kdy mu dopisy předali, ale domnívali jsme se, že na obědě s prezidentem, oficiálně o tom nikdo nevěděl. V pátek před osudným pondělím jeli s maminkou na oslavy začátku čínského roku a do auta jim volali, že se s ním chce sejít čínský velvyslanec. Nikdo o tom nevěděl a i on byl z toho zaskočený. Na schůzce byl jen on, velvyslanec a čínský překladatel. Nikdo z ČR. Co se tam odehrálo, nevíme, ale i po této schůzce se choval divně, takže bez pochyby na něho znovu vyvíjeli nátlak. V sobotu byl kongres ODS, v neděli jsme slavili maminčiny narozeniny a co se stalo v pondělí už všichni ví. Osudný infarkt ale z pondělka nebyl, podle lékařů ho prodělal již dva dny předtím. Důvod je víceméně jasný.

Takže se to snažil všechno před vámi doma utajit?
Tlak, kterému musel čelit, byl obrovský. On nás ale nechtěl nebo možná nemohl zatěžovat a celou věc si řešil v sobě. Nic to nemění na tom, že jako rodina toto vnímáme velmi negativně. Nejen, že 30 let od revoluce jsme najednou dostali strach, protože táta tu nebyl, nemohl nám říct, co se odehrálo, nevěděli jsme, na koho se obrátit. Ta bezmoc byla šílená. Dopisy jsme předali Senátu a nyní byly zveřejněny, takže o tom můžeme bez obav mluvit. Věřím, že celou věc nenechají bez odezvy, protože toto již není jen útok na jednotlivce, toto je útok na svobodu a demokracii ČR. Popírá to veškeré hodnoty, o které usilujeme. Je absolutně nepřijatelné, aby nám v roce 2020 kdokoli zakazoval vycestovat z politických důvodů a vyhrožoval tím, že za to přijde trest. To je otřesné. Tyto časy jsme už zažili a nechceme je zpět. Byla jsem s tátou na premiéře filmu Toman, kde hrál roli prezidenta Edvarda Beneše a z filmu, který popisoval dobu minulou, mě mrazilo. Uplynul krátký čas a zlo se zhmotnilo, přibližujeme se mu víc a víc. Je to děsivé. Táta neustoupil a vím, že jednal správně, i když ho to stálo život. Protože takto to vnímám. Táta zemřel za svobodu.

Jak jste po jeho smrti vnímala přístup teplické veřejnosti? Překvapila vás solidarita?
Teplice se semkly. Někdo napsal krásnou věc. Kubera jsou Teplice a Teplice jsou Kubera, což vystihuje vše. Spoustě lidem došlo, kým vlastně táta byl, že byl jeden z nich a zároveň jak byl výjimečný. Původně jsme chtěli rozloučení opravdu jen v rodinném kruhu. Nakonec jsme souhlasili s veřejným rozloučením v teplickém divadle a pražském Rudolfínu kvůli lidem, kteří mu chtěli vzdát hold. Bylo to důstojné a hezké rozloučení pro všechny strany. Nám se rázem změnil život v tom smyslu, že se najednou propojil ten politický s rodinným, najednou jsme řešili něco, co se nás do té doby netýkalo nebo jsme se necítili toho součástí, protože nás svým způsobem táta držel od toho. Pro ostatní lidi by se rozkrájel, ale u nás to vnímal jako protekci a nechtěl nám moc věcí ulehčovat, což mu vůbec nemám za zlé, určitou tvrdost na sebe mám po něm. Co mě osobně trápí je to, že se musel teď cítit sám, nikdo totiž netušil, že se něco děje, vypadal v pohodě.

A jak to všechno vidíte teď, s odstupem času.
Táta zemřel za svobodu. Stála mu za to. Nemohla bych být víc pyšnější dcera na svého otce. Postupně totiž svobodu ztrácíme. On o tom mluvil už dlouho a je to pravda a nás se to teď osobně dotklo. To není špatný film, to je bohužel realita a nějak přirozeně přišlo odhodlání s tím něco dělat. Ono to totiž nezmizí, i když si zakryjeme oči, bude to tady. Sletem všech těchto událostí jsem si najednou uvědomila, že si umím představit jít v jeho šlépějích a pokračovat v jeho cestě, že toho mám po něm v krvi víc, než jsem si kdy myslela. Kdoví, třeba se rozkoukám a život přinese příležitost být kým jsem, prostě Kuberová.