Denisův tatínek hrál nejvyšší fotbalovou soutěž za Union Cheb, poté byl rozhodčím. Fotbal naplňuje život i staršímu bratrovi Dominikovi, společně s ním si zahrál naposledy v Mostě. Denis, který je také odchovanec FK Teplice, získal před 11 lety coby starší žák s “žlutomodrými“ mistrovský titul. Později se ale smířil s tím, že bude hrát nižší soutěže, více se začal věnovat studiu. Aktuálně studuje v Mexiku.

Kdy jste se rozhodl, že energii spíš vložíte do studia?
V Teplicích jsem fotbalově vyrůstal od čtyř let. Zažil jsem tam krásné chvíle. Jsem jim vděčný za to, co mě naučily. Došel jsem až do A-dorostu, při přechodu do béčka jsem ale raději odešel. Podle mě si Teplice nikdy nevážily svých odchovanců, nedávaly jim šanci. Neviděl jsem tam budoucnost, zaměřil jsem se proto spíš na studium. Byl jsem i často zraněný, to mě taky zabrzdilo.

Naposledy jste hrál v Mostě, kde jste hrál s bratrem. Máte spolu hodně dobrý vztah, že?
V Teplicích jsme spolu nehráli kvůli věkovému rozdílu. Ale zahráli jsme si v Lovosicích, Krupce a v Mostě. A také futsal za Balticfloru B. Dřív jsem byl gólový jako on, pak jsem začal hrát spíš defenzivnější posty. Brácha je tradičně nejlepším střelcem soutěže, kterou vždy hraje. Měl by v pohodě i na ligu, kdyby měl jiný přístup. Jinak je úplně jiný, než jsem já; on je výbušnější, já klidnější. Bratrský vztah spolu máme skvělý, kdykoliv se na sebe můžeme spolehnout, stejně tak i s rodiči. Myslím si, že v kraji máme dobré jméno. Jsem si jistý, že si po mém návratu zase spolu zahrajeme.

Co jste vlastně začal na UJEPu studovat?
Tělesnou výchovu s angličtinou. Ale i když jsem splnil všechny předměty z angličtiny, tak mě její studium vůbec nebavilo. Přešel jsem proto jen na samostatnou tělovýchovu. Já chtěl být vždy profesionální fotbalista, studiu jsem se při tom věnoval naplno. I to je možná jeden z důvodů, proč jsem se profíkem nestal. Ale nelituju toho. Můžete být profíkem, ale pak přijde zranění a je konec.

Denis Valenta 

Věk: 26
Předchozí kluby: Teplice, Lovosice, Krupka, Most
Zájmy: fotbal, cestování

Erasmus jste bral hned, nebo jste ještě bojoval s tím, že přijdete o možnost hrát fotbal?
Ani nevím, jak vznikla ta myšlenka jet na Erasmus. Asi díky lidem, kteří přijížděli na Erasmus k nám na univerzitu. Fotbal miluju, ale boj to nebyl. Mám rád výzvy, chtěl jsem zažít něco nového, chtěl jsem žít poprvé v životě sám, začít úplně od začátku, aniž bych někoho znal. Ani ten jazyk jsem pořádně neuměl. Vrhám se do toho vždy sám, protože nemám kolem sebe lidi se stejnými zájmy. Ty začátky jsou těžší, ale netrvá to dlouho, člověk si zvykne a najde si nové kamarády. A fotbal hraju i při svém studiu v zahraničí.

Jak studium v zahraničí probíhá?
První studium bylo ve Španělsku, v Málaze, kde jsem pořádně ještě neuměl španělsky, takže učitelé byli tolerantnější. Ale i tak jsem musel dělat různé úkoly a testy. Tam ty zkoušky byly ze všech nejjednodušší, dost mi pomáhali spolužáci. Hned po prvním měsíci pobytu v Málaze se mi ten život tak zalíbil, že jsem si podal přihlášku na další semestr, tentokrát do Sevilly. Tam už jsem uměl španělsky lépe a učitelé mě hodnotili jako každého jiného. Na magisterském studiu jsem chtěl něco exotičtějšího, tak jsem vyrazil do Kolumbie, zase sám. Tam to bylo dost podobné Španělsku, protože se tam také pracuje ve skupinách. Za celý rok jsem úspěšně splnil všech 11 předmětů a splnil tak podmínky programu. Posledním studijním výjezdem je Mexiko, kde teď vinou celosvětového problému s koronavirem dokončujeme semestr online.

Nebál jste se, že bude studium zastaveno?
Bylo na mně, jestli program ukončím, nebo budu pokračovat. Hlavně díky tomu, že tu mám být na rok, pokračuji dále. V Guadalajaře, druhém největším městě Mexika, jsme do půlky března normálně chodili do školy, všechno bylo skvělé. Pak to ale přišlo. Doufám, že na druhý semestr se všechno vrátí do normálu.

Panuje z nemoci v Mexiku strach?
V těchto latinských zemích se bohužel nebere tak vážně. Na druhou stranu musím říct, že v Mexiku, aniž by byl potvrzený první případ, začali preventivně zavírat školy, bary a tak dále. Na ulici se může jen ve vážných případech a jen s rouškou. Při neuposlechnutí by mohlo přijít i vězení na pár dní.

Pojďme k radostnějším záležitostem. Už jste zmínil, že cestujete sám, ale najít si kamarády vám nedělá problém. Jaké typy lidí potkáváte na Erasmusu?
Zahraniční studenti přijíždějí za stejným účelem jako já: studovat, poznávat nové lidi, pařit a cestovat. Vždy s nějakým takovým bydlím, takže tam seznamování začíná. Pak jsou to taky spolužáci, spoluhráči. O kamarády nouze opravdu není. V Málaze jsem bydlel se třemi studenty, byli tam Ital, Slovenka a Slovinec. V Seville jsem bydlel s Němkou a Brazilcem. V Kolumbii a Mexiku to bylo dost odlišné, protože jsem bydlel přímo ve studentských domech, dohromady nás bylo 17. Skvělé je, že musíte střídat jazyky, takže se dobře procvičíte. Moc českých studentů jsem nepotkal. Nejvíc bylo Francouzů, na které si člověk díky tomu postupně vypěstuje i menší alergii, protože jsou vždy spolu a mluví jen francouzsky. Člověk se zkrátka setkává s tolika odlišnými kulturami. Hlavně je to o tom cestování.

Kolik zemí jste viděl?
Doposud jsem navštívil 36 zemí, za to jsem moc šťastný. Ale podívám se na mapu světa a řeknu si, že toho vlastně tolik nebylo. (smích). Ještě je tolik míst, které chci v budoucnu navštívit. Zamiloval jsem se do Jižní Ameriky, kde jsou skvělí a příjemní lidé, nádherné pláže a hlavně neuvěřitelná krásná a rozmanitá příroda. Bolívie, Peru a Ekvádor se mi moc líbily. V Brazílii jsem byl jen na chvíli, ale splnil jsem si svůj sen podívat se do Ria de Janeira. Navíc to bylo v té nejlepší možné době, totiž když byl nejznámější karneval. Chile jsem navštívil jen na severu, kde je hlavní poušť. Ze všech těchto zemí vyhrává Kolumbie, i díky tomu, že jsem tam bydlel 8 měsíců. Jsou tam nejpříjemnější lidé, co jsem kdy poznal, nejkrásnější holky na světě, karibské pláže, úžasná příroda a fantastické počasí. Každopádně nejhezčí místo, které jsem kdy navštívil a bude těžké ho překonat, byla Hawaii. Tam je to přesně takové, jak to vidíme ve filmech, taková je realita. Hawaii je ráj na zemi.

Všiml jsem si na vašem facebookovém profilu, že vše pečlivě dokumentujete.
Své první video jsem udělal v roce 2014, to jsem točil jen na kameru GoPro. Ale dokumentovat vše jsem začal až od odjezdu na Erasmus. Teď už je to mojí nedílnou součástí na cestách. Polovinu krosny mi zabírá dron a kamery. O to méně věcí na sebe si pak beru s sebou.

Ta videa mají i určitý umělecký směr. Jste hodně šikovný!
Vše jsem se naučil sám pomocí Youtube tutoriálù, vždy se snažím naučit něco nového. Dělat videa mě ale vůbec nebaví, zabírá mi to několik desítek hodin práce. Ale když jsou hotová, tak z toho mám velkou radost. Sám vidím obrovský progres; když vidím má první videa a ta nejnovější, tak mi to dává energii na další natáčení.

Každého samozřejmě napadne, jestli si na cesty vyděláváte nějakou brigádou, nebo jak to vše probíhá?
Hodně lidí si myslí, že mi cesty platí rodiče. Pravdou ale je, že když jsem v České republice, tak hraju fotbal, trénuji děti v Teplicích, učím španělštinu na UJEPu a dělám statistiky na zápasech Teplic. Z toho si pak našetřím na cesty, protože si o peníze rodičům neříkám, bylo by mi to trapné. Na studijních pobytech dostávám stipendium od školy, které mi pokrývá kolem 70 procent nákladů. Zbytek si platím ze svého. Stipendium je podmíněné úspěšným dokončením určitého počtu kreditù. Kdybych je nesplnil, musel bych peníze vracet.