Dnes jeho hlas můžete slyšet hlavně z rádia, moderuje také řadu akcí. V 90. letech ale začínal na Teplicku jako DJ. Prožil boom diskoték a klubů, nové singly sháněl v Německu, protože u nás byl někdy problém nové písničky sehnat. „Atmosféra na diskotékách byla tehdy skvělá,“ vzpomíná Robert Gajderovič. „Dneska se na diskotékách hraje prakticky nonstop, teď už se jen pouští a pouští. Ale tenkrát se 45 minut hrálo a 15 minut byla přestávka. Hodně se tehdy mluvilo, vlastně mezi každou písničkou. Představovali jsme ji, snažili jsme se lidi vtáhnout do dění, pobavit,“ popisuje atmosféru na diskotékách v začátcích „devadesátek“ Gajderovič. „Opravdu dost jsme mluvili, skoro víc než hráli,“ směje se a vypráví, že postupně se doba hraní prodlužovala a přestávky zkracovaly.

„Začínal jsem v roce 1989, hrál jsem tehdy hlavně v Teplicích. Hrál jsem opravdu na hodně diskotékách,“ vzpomíná muž, který kdysi moderoval v teplickém Rádiu Tep, nyní ho lidé slyší z Hitrádia North Music.

„Začínal jsem ve Femině, pak v Union clubu, to byly poměrně malé diskotéky. Pak jsme se přesunuli na Panoramu a pak na dlouhou dobu do Veroniky. Tam to bylo super, tam to jelo dlouho,“ zasní se.

A kdyby měl dnešní diskotéky srovnat s tehdejšími? „Pro mě ty tehdejší diskotéky byly lepší než dnes. Měly rozhodně lepší atmosféru, ale i hudebně to podle mého bylo lepší,“ hodnotí Gajderovič.

Po sametové revoluci zažil odmítání interpretů hraných za socialismu. Dorazila k nám tehdy ohromná vlna zahraniční muziky, která se dříve nemohla hrát. „Je fakt, že se české písničky chvilku nehrály. Ale dlouho to nebylo. Lidé je poměrně rychle začali zase vyžadovat, chtěli se zase vyblbnout na české věci, rychle se zase vrátily,“ popisuje. „Michal David je na diskotékách nesmrtelný, toho lidi vždycky chtějí,“ usmívá se.

Když se řekne „devadesátky“ a diskotéky, často lidem vyskočí na mysl propojení těchto podniků s mafií. „Pamatuji si na Jonáka, ale to bylo hlavně ve velkých městech. V Praze a podobně. S mafií ani ničím podobným jsme do styku nepřišli, nechtěli jsme moc vědět, co se děje. Chtěli jsme jen hrát,“ říká Gajderovič.

Kvůli novinkám každý týden jezdil do Německa. „Na začátku 90. let byl někdy problém sehnat písničky. A byly dost drahé. Co písnička, to 200 korun. Bylo to CD, kde byl jeden singl, ale třeba ve čtyřech verzích. Co jsme vydělali, to jsme utratili za hudbu. Každý týden jsme pro novinky jezdili do Drážďan,“ prozrazuje. „Rád na tu dobu vzpomínám,“ uzavírá Robert Gajderovič.