Pro ovládání celého železného mechanismu bylo dříve zapotřebí hned několik svalnatých mužů. Dnes už má tento stroj pouze historickou hodnotu. Velkými klikami z bezpečnostních důvodů nikdo už raději netočí.

Při následné návštěvě jeviště technik za burácení motorů spustil od stropu železnou oponu, která má na rozdíl od té klasické vínovočervené, co se používá při představeních a je běžně v sále k vidění, v divadle důležitou protipožární funkci.

Do provázení veřejnosti po divadle se zapojilo několik lidí z divadla. Eva Stieberová například dětem a odpoledne také dospělákům z řad veřejnosti vyprávěla o historii divadelnictví v Teplicích. Když se dopoledne třeťáků z Bílé cesty zeptala, kdo už byl v teplickém divadle a nebo na nedalekém zámku, nezvedla se ani jedna ruka. Na následnou druhou otázku, kdo už byl v teplickém mekáči, uviděla les rukou. Ale i v tomto případě byl její dotaz v podtextu divadelní, protože tím pouze chtěla přiblížit a nasměrovat děti tam, kde se dříve hrálo divadlo. Vedle dnešního mekáče totiž stojí ještě zbytky dřevěného altánku, kde se v minulosti také hrála představení.

Veřejnost se mohla podívat i do dalších míst, kam se běžně v divadle nedostane, a sice do „díry", respektive do „ponorky". Lodní označení ale raději neříkejte před hudebníky. Jde o orchestřiště a právě lidé ze severočeské filharmonie toto označení příliš nemusejí. Každopádně jde o prostor v přední části jeviště, kde sedí hudebníci při hudebních hrách a divák v sále vidí pouze vykukovat hlavu dirigenta.

Neméně zajímavá byla také prohlídka u osvětlovačů v zadní kabině, kde, slovy jednoho z malých školáků, sedí pán a mačká tisíc čudlíků před sebou. Prohlídky uzavírala návštěva malého sálu.