Hraje za Oldřichov, jmenuje se Oldřich. V malé vesnici u Teplic je šťastný. Třicetiletý Oldřich Zícha, ofenzivní hráč, který umí dávat gól za gólem, má smůlu na zranění. Už čtyřikrát měl operované levé koleno, nyní ho čeká zákrok na pravém.

Má o šest let mladšího bratra Daniela, který je důležitou součástí o soutěž výše účinkujících Loun.

Odchovanec Postoloprt měl v minulosti našlápnuto mnohem výše, než jen do krajského přeboru, který v současnosti hraje. Depresi ale nepropadá. Fotbal miluje, ve skvělé oldřichovské partě si ho náležitě užívá. „Vrátím se ještě lepší! Chci hlavně pomoct svému týmu, který je pro mě takovou velkou rodinou,“ říká věrný fanoušek Sparty.

Oldřich Zícha s fotbalem začínal v šesti letech díky svému otci v Postoloprtech, kde hrál do čtrnácti. Jako dítě trávil spoustu času také u dědy a babičky ve Strkovicích u Postoloprt. Rád se do nich vrací. Po přesunu do Mostu hrál stabilně v mládežnických týmech Baníku. Pak se vrátil zpět do Postoloprt, brzdila ho častá zranění.

Oldřich v Oldřichově, to zní dobře!
Už jsem pár narážek v tomto duchu slyšel. Já jsem tam šťastný. Je tam úžasná parta kluků, báječně mě vzali. A i na vesnici mě lidé vzali. Je to něco úžasného. Musím poděkovat i své ženě Lence, bez ní bych tu nikdy nebyl. Z Postoloprt jsem totiž přestupoval díky ní. Celkově je Oldřichov velice krásná obec, nikdy bych už neměnil.

Zařídila váš přestup? Nebo jak se to stalo?
Seznámili jsme se a já jsem se pak do Oldřichova přestěhoval. Její taťka se nějak zná s panem Schrenkem, to je náš šéf. Doporučil mu, ať mě koupí. A i já měl zájem, nechtěl jsem dojíždět od Postoloprt 40 kilometrů. Ale ještě jsem tam půl roku zůstal a pomáhal se záchranou. S Lenkou jsme měli svatbu přímo na oldřichovském hřišti.

Teď jste zrovna znovu zraněný. Nejste mimo hru nějak často?
Bohužel ano. K fotbalu to ale patří. Někdy si říkám, co by bylo, kdybych se nezranil, co kdybych měl více štěstí. Život to tak ale chtěl, jsem i tak hodně šťastný. Mám levé koleno čtyřikrát operované, teď mě nejspíš čeká operace kolena pravého.

Co to dělá s vaší psychikou?
Je jasné, že pro psychiku každého fotbalisty je vždy složité, když nemůže hrát. Ale já to bral tak, že až se vrátím zpět, budu lepší. I teď se tak na to dívám. Mám jen utržený meniskus a pochroumanou chrupavku, tak to snad brzy bude v pohodě. Prý tak tři měsíce.

Podporují vás spoluhráči?
Často mi píší a ptají se, což mě hodně těší. Za podporu děkuji, dává mi sílu. Už jen kvůli tomu vím, že nikdy neodejdu jinam. Naše parta je jako větší rodina, tak si i často říkáme. Snad to budu mít brzy za sebou a budu se moct připravovat na další sezónu. Teď se nehraje, tak mi to ani není tak líto, že jsem mimo. Na koronaviru jsou i pozitiva.

Které z těch zranění bylo nejvážnější?
Hned to první. Při přátelském utkání za Baník Most proti Příbrami jsem si přetrhl přední křížový vaz. Trvalo skoro rok, než jsem se dal do kupy. Hned po pár trénincích mi nevydržel meniskus, následovala další operace.

Neuspěcháváte ty návraty na hřiště?
Když jsem mohl po operaci opět hrát, tak jsem si to moc užíval a ani jsem neřešil, že jsem nějakou operaci vůbec měl. Možná proto se mi vždy zranění vrátilo nebo se stalo něco opět s kolenem. Byl jsem vždy moc uspěchaný a chtěl co nejdříve hrát. Teď mohu říct, že to byla chyba. Teď vím, že vždy je lepší zranění doléčit a pořádně dát vše do pořádku

Neřekl jste si, že se na to vykašlete? Nebo vás od fotbalu odrazovala rodina?
To jsem si nikdy neřekl, spíš naopak. Vždy jsem měl pak víc chuti se vrátit. Ani v rodině to nikdy nezaznělo. Spíš mi říkali, ať se hlavně vyléčím. Ale měl jsem jako mladý svou hlavu.

Nezkrátila vám ta zranění kariéru?
Asi ano. Po těch operacích mi moc let na trávníku asi nezbývá. Vím, že až s fotbalem skončím, tak se okolo něho chci pořád pohybovat. Teď se ale chci vrátit a klukům na hřišti pomoct. Chci se vrátit ještě lepší. A taky si to užít. Podzim byl parádní, tak snad ten další bude zase.

Jak to máte při zranění s prací? Není to komplikace?
Trošku jo, ale dá se to zvládnut. Dělám řidiče v Dřevoobchodu. Většinou celý den sedím v autě, při vykládání pak pomáhám lidem s materiálem. Celkem se při tom zapotím, ty věci jsou těžké. Ale beru to tak, že to mám místo posilovny. Nejčastěji jezdím po Teplicku, ale také často do Loun, České Lípy, Děčína, Solan, Litoměřic. Celkem se i projedu. Když výjezd není, pomáhám klukům ve skladu, jezdím ještěrkou. Nejvíc práce je právě na jaře, každý totiž začíná stavět ploty, pergoly a tak. Dříve jsem dělal v živočišné výrobě, kde jsem se staral o malá selátka. To byla dobrá práce, vážně mě bavila. V současném zaměstnání jsem spokojený, jde skloubit s fotbalem.

K dřevu máte celkem blízko i tak, co jsem slyšel.
Občas dělám truhlařinu. Nějaký ten stůl, postel a podobně. Teď na jaře mě čeká pergola na zahradu, kterou slibuji ženě už rok. (úsměv)

Jste vyučený truhlář?
Ne, na škole jsem měl úplně jiný obor. Učil jsem se na obráběče kovů a obsluze CNC strojů. Abych pravdu řekl, tak mě ta škola příliš nebavila. Měl jsem v hlavě pouze fotbal, tím pádem jsem nebyl moc dobrý student.

Máte mladšího bratra, který hraje fotbal za Louny. Začínali jste spolu?
Začínal jako já v Postoloprtech, pak šel do Mostu. Já už v Baníku byl a pořád o něm mluvil. Říkal jsem, že je lepší než já, že by ho v Postoloprtech byla škoda. (úsměv)

Máte tedy dobrý vztah, že?
Troufám si říct, že ano. Slyšel jsem to od mnoha lidí a hlavně od našich rodičů, že jsme s Danielem měli vždy úžasný vztah. I když jsem starší o 6 let, tak se nikdy nestalo, abych řekl, že se mnou nemůže ven nebo podobně. Bráchu jsem přivedl k fotbalu. Určitě by ho hrál i tak, ale ode mě má trošku tvrdší školu, nic jsem mu nedal zadarmo. Bohužel jsme měli kvůli věku málo možností hrát spolu. Ale jednou se nám to povedlo v Postolprtech, kde jsme hráli krajský přebor. Bylo to jen na rok.

Takže snem je zahrát si spolu v jednom týmu?
To je mé největší přání. Hraje za Louny, já za Oldřichov. Doufám, že to brzy vyjde a on mi bude nahrávat na góly, jako jsem mu nahrával tenkrát já v Postoloprtech. V Oldřichově se mě už ptají, kdy brácha přijede, že mu tu najdou bydlení a může za nás hrát. Byl by jistě velkou posilou, s ním bychom byli mnohem silnější, protože má kvality na to být rozdílovým hráčem.

Je Daniel sparťan jako vy?
Je, ale popravdě nevím, jestli kvůli mně. (úsměv) Asi jo, jinak bych ho zbil, kdyby chtěl fandit někomu jinému. (smích) Já fandím od mala. Když mám čas, tak jezdím fandit přímo do kotle. V týmu si mě dost dobírají. Ale s tím se musí počítat. Já to beru, holt se teď nedaří, ale až se to otočí, a já doufám že brzy, tak se budu opět smát já.

Chodíte se dívat na bratrovy zápasy?
Kdykoliv to je možné, tak se chodíme jeden na druhého dívat a fandit. Vždy jsme si přáli jen to nejlepší, ať už v životě tak ve fotbale. Vždy jsem měl ohromnou radost když se mu povedl zápas nebo když vstřelil branku.

A nechtěly vás Louny přetáhnout k bráchovi?
Jednou jsem byl blízko přestupu, ale tenkrát mě Postoloprty nepustily. Zahrál jsem si za ně dvě přátelská utkání. Ale já jsem v Oldřichově velmi šťastný. Čekám, že brácha přestoupí k nám. Jinak coby divizní nováček mají Louny celkem slušné výkony, ale někdy mají smůlu. Hlavně jim chybí zkušennosti, to je zásadní. Pokud se začne hrát, tak mají velkou naději se udržet.

Co je zatím vrcholem kariéry?
Dost těžká otázka. Určitě je to postup do nejvyšší dorostenecké soutěže s Mostem, když jsme ovládli druhou ligu a následně skončili sedmí, nebo osmí v nejvyšší soutěži. Pak postup do krajského přeboru s Postoloprty. Srdcová záležitost je teď pro mě Oldřichov, tak můj největší úspěch je jarní postup do kraje. Slíbil jsem totiž tátovi, že ten postup uděláme a spolu to oslavíme. Bohužel život nám to nedovolil, ale věřím a vím, že se díval a slavil se mnou na jiném místě.