S pracovníky teplické pohřební služby Marie absolvuji během reportáže Na vlastní kůži jeden den a zkusím si i vykopat hrob na bystřanském hřbitově na Teplicku. Ještě předtím jsem si u Jaroslavy Kolaříkové vyzvedl černou pracovní pohřebáckou bundu a rukavice.
Promrzlá půda se musí prohřát

„Každý máme svůj styl kopání. Co hřbitov to jiné podloží. Tady v Bystřanech je to zrovna hračka i když je tu hodně jílu,“ řekl Vladimír Pleva a podal mi krumpáč. Spolu s jeho kolegou Petrem Novotným přistupujeme k hrobu, který by měl být za několik hodin už připravený k obřadu.
Den předtím Vladimír s Petrem promrzlou půdu hrobu zasypali žhavým uhlím. „Tím jsme si připravili půdu ke kopání.

Běžně pracovníci pohřebního ústavu koupu hrob ve dvou až ve třech lidech a vždy se střídají po jednom kole, a to až do hloubky asi 1,5 metru. Podle Jaromíra Špitálníka, dalšího z pracovníků pohřební služby, trvá vykopání jednoho hrobu přibližně od čtyř hodin až i do tří dnů. „Vše děláme ručně. Hroby jsou moc u sebe, a tak k nim nezajede žádná technika, která by nám ulehčila práci,“ vysvětlil Jaromír Špitálník.

Mozoly na ruce začínají bolet

Z pohřebního vozu bereme do ruky lopaty, krumpáče a chvojí s černým plátnem. Pouštíme se do kopání. Tedy nejvíce nezáživné práce. První nastupuje zkušený Vladimír do předem připraveného dřevěného bednění, které vytyčuje budoucí hrob. Podle něj pak krumpáčem a rýčem vykopává první vrstvu půdy.

„Hlínu odhazujeme poblíž hrobu, tak abychom ji po obřadu mohli zase pohodlně zaházet zpět. Pochopitelně je hrouda zakryta černým plátnem a chvojím. V některých případech používáme i koberce,“ řekl Vladimír. Kolega Petr si plivl do ruky a už asi po tisící se zaryl krumpáčem do promrzlé půdy. Jde mu to od ruky. Střídání.

Nastupuji konečně já a jdu na své první manuální kolečko v hrobě. Rýč se zabořil do země jak do másla. Horší to bude pak s odhazováním hlíny ven z hrobu. V dalším kole už téměř necítím ruce. Mozoly už pomalu začínají pracovat a ruce vadnou. Nevzdávám to. Je zima, venku něco málo přes minus šest stupňů Celsia. Zima nám kupodivu není. Práce zahřívá. A rum nebo jiný alkohol? Neexistuje.

Na smrt si člověk rychle zvykne

Dlouholetý pracovník pohřební služby Jaromír Špitálník je dokonce abstinent. „Nedělá mi to problémy. Alkohol ke své práci opravdu nepotřebuji,“ dušuje se mladý „pohřebák“ Jára. V jeho náplni práce není jen kopání hrobů, ale vše co se týká pohřebnictví jako takového. „K pohřební službě jsem šel hned po vojně v roce 1997 a zprvu jsem si myslel, že to bude jen o řízení auta. Omyl.

Postupem času jsem začal dělat, stejně jako kolegové, vše, co bylo zapotřebí a to byla asi největší škola. Začal jsem jezdit pro nebožtíky do nemocnic, do bytů, oblékal je, omýval, aranžoval a připravoval je, když si při obřadu pozůstalí přáli svého zesnulého příbuzného naposledy vidět a rozloučit se s ním. První setkání se smrtí nebylo zrovna příjemné, ale postupem času si člověk zvykne. Přesto mám ze smrti respekt, asi jako každý člověk,“ řekl Jára.

Podle vedoucí Marie Vrculové je to jeden z mála odborníků, který těla nebožtíků dokáže vždy důstojně upravit. „Pozůstalí si tak ve svým vzpomínkách mohou uchovat důstojný obraz svého nejbližšího zemřelého,“ říká majitelka pohřební služby.

Jedno kolečko v hrobě po 20 cm

Vyprávění přerušil hlas Petra. Střídání. Pomalu vylezl z hrobu a podal lopatu Vladimírovi. Jedno kolečko práce při kopání znamená odstranění vrstvy asi dvaceti centimetrů hlíny. „V létě se to kope jinak. Půda je lépe tvárná, tedy když zrovna neprší. To je pak problém. Ale to nic není proti zimnímu období. Zima je na led promrzlá a hrob musí být stůj co stůj připraven. Ať leje jako z konve, sněží nebo naopak praží slunce. Kopeme za každých povětrnostních podmínek a čas od času se to protáhne i hluboko do noci,“ poznamenal Vladimír. Jeho kolega Jaromír dělá parťáka, a tak musí mít v malíčku veškeré zákony a vyhlášky o pohřebnictví. Neustále se musí školit a zaznamenávat novinky a novelizace kolem pohřbívání.

Střídám Vladimíra. Do hrobu se už leze o poznání hůře. Lopatu s hlínou musím zvedat více nad sebe. Nejde to. Nemám ten správný grif a jíl padá zpět do hrobu. „To bychom daleko nepokročili. Zmrzlé prsty už téměř necítím.

Po téměř šesti hodinách je hrob vykopán. Konečně. Jsem tak utahaný, že se mi nechce ani přemýšlet. Přesto cítím lehké chvění. Jsem v hrobě. Ještě, že ne navždy…Rychle vyskakuji. Připadám si, jakobych utekl hrobníkovi z lopaty.
Práce nám ale ještě nekončí. Teď začíná další fáze, a to aranžování kolem hrobu. Petr pomocí nastřelovací pistole připevňuje černou látku kolem dřevěné hrany hrobu. Zakryje vykopanou hlínu. Vladimír ještě chvojím upravuje okolí tak, aby byl hrob důstojně připraven pro poslední rozloučení s nebožtíkem. V tomto případě se zemřelou ženou.

Papírové rakve slouží k převozům

Na dvoře hřbitova stojí několik vozíků a o zeď poskládané papírové dřevěné rakve. Právě do nich většinou pracovníci pohřební služby ukládají těla například z dopravních nehod. Zkouším několik rakví převést, ovládání vozíku není snadné. Právě na něm „pohřebáci“ transportují rakev z obřadní síně do pohřebního vozu. I v tomto případě to chce správný grif. Pak to jde samo.

Hrob je po další hodině vykopán, upraven, naaranžován a připraven na uložení rakve a zasypání. V nedaleké smuteční síni bystřanského hřbitova znějí poslední tóny srdcervoucí melodie. Pozůstalí se s pláčem pomalu přemisťují k hrobu, zatímco rakev sjíždí do útrob domu smutku. Tam už čekají „pohřebáci.“ Rakev naloží do automobilu a převážejí pomalým krokem k našemu hrobu. Marie Vrculová, majitelka teplické pohřební služby Marie, říká, že pohřbívání do hrobu se v dnešní době hlavně z ekonomických důvodů už příliš nenosí.

Ze sedmdesáti procent jde totiž o pohřbívání žehem v krematoriích. „Do země se stále ještě nechávají pohřbívat hlavně věřící a Romové. Pro ně zpopelnění neexistuje. Podle nich má být tělo vráceno do země. „Člověče pomni. Prach jsi a v prach se obrátíš,“ takové je totiž tradiční rčení farářů nad rakví směrem k nebožtíkům.

Rodinné hrobky jako luxusní byt

Další vyhledávanou raritou jsou pak pohřby do rodinných hrobek. O velké rodinné hrobky na hřbitovech je totiž stále velký zájem. Romové nejčastěji pochovávají své zesnulé příbuzné do země a v případě majetnějšího nebožtíka vyzdobuje rodina hrobky nejrůznějšími artefakty.

Spolu s rakví tak hrobka ukrývá i „světský“ majetek. Výjimkou nejsou koberce, obrazy, vázy a květiny a dokonce i plazmové televize, audio a video sestavy a další elektronika a dokonce i zlato a peníze. Po takovém pohřbu zpravidla pozůstalí i několik dnů střeží hrobku a střídají se v hlídání před případnými zloději.

Pracovníci pohřebnictví se o práci bát nemusejí. Umírat se totiž bude, bohužel stále. I když v republice je rok od roku méně nebožtíků. Podle statistického úřadu jen v loňském roce v kraji zemřelo celkem 8 809 lidí.