Já jsem si k takovému návratu vybrala svůj oblíbený předmět, biologii a vnutila jsem se na seminář agrobiologie, který absolvují maturanti Gymnázia Teplice s profesorem Tomášem Sedlákem každé úterý první dvě vyučovací hodiny.
Ve sklenících, ale i mimo ně, bylo víc než živo. „Právě rozděluju úkoly, zajděte se zatím podívat do skleníku,“ uvítal nás v letu profesor Sedlák a zmizel kamsi na dvůr.

Křepelky sedí na vajíčkách

Osazenstvo voliéry bylo slyšet svým štěbetáním už z dálky. Zebřičkám a rýžovníkům se tu daří a úspěšně se množí, nově narození ptáci už jsou připravení na prodej. Děvčata je ale krmila velmi opatrně, aby nevyrušila křepelky, sedící právě v rohu voliéry na vajíčkách.
Hladím si králíky, kterým Nikol čistí kotec a neodolám, abych si poslední z mláďat, které ještě nemá svého nového majitele, alespoň na chvíli nepochovala. Malý beránek má nádherně hebkou srst, ale čerstvé seno je pro něj určitě lákavější než lidská náruč.

V druhém skleníku se zdravíme s další skupinkou děvčat. I tady probíhá čištění klecí a krmení „dravé“ zvěře. Obdivujeme piraně, které si pochutnávají na živé snídani. I když se živí především rostlinnými zbytky, červíci, které jim děvčata servírují z uctivé vzdálenosti, evidentně uvítali. Vyskakovali přitom nad hladinu svého maxiakvária a je jasné, že těmhle kousavým rybičkám, kterých je tu 9 a v dospělosti dorůstají do 88 cm a 25 kg váhy, tu bude brzy těsno. „Když bude nejhůř, dáme si je ke štědrovečerní večeři,“ usmívá se Tomáš Sedlák. Ostatně, proč ne, když je mohou jíst v Amazonii…
Bacha holky, Daisy vám zdrhla!
„Viky, Viky,“ vykřikuje z klece své jméno nejhlasitější obyvatel zdejšího bioparku. Papoušek ara marakána asi záviděl své zelené kamarádce Daisy. Krásně zbarvenou samičku Alexandra velkého krmila Petra salátem, zatímco se jí s klidem procházela z jednoho ramene na druhé. Když jí to přestalo bavit roztáhla křídla a frr. Z výšky se pak bavila tím, jak se jí marně snaží přilákat dolů. Nakonec jí Nikol přesvědčila a na ruce jí odnesla do vyčištěné klece.

U osmáků degu mám konečně příležitost trochu pomoct. Uhlídat tři temperamentní hlodavce, kterým se v kbelíku vůbec nelíbí a hbitě vyskakují na jeho okraj, není až tak snadné, jak jsem čekala. Ještě že vyskakují vždycky jen dva najednou. I jejich domeček je ale brzy čistý a mohou se pustit v klidu do snídaně.
Želvy v teráriu si už pochutnávají na salátu. Zdravím starého známého varana Karla, hadí osazenstvo a opatrně překračuji želváka Voldemorta, který se nenechá vyvést z klidu.

Na seminář chodí všichni rádi

„Seminář je fajn, chodíme sem moc rádi,“ říká za všechny Zuzka a když chci vědět, jestli tu mají nějaké oblíbence, říká že agamy, protože jsou hrozně milé. „Chcete vidět šváby? Na ty jsme hrozně pyšní,“ říká a už děvčata vytahují umělohmotný pečlivě uzavřený kontejner. Beru do ruky švába, který je přes celou dlaň a když ho chci vrátit mezi ostatní, ani se mu moc nechce. Jsem zvědavá také na další z přírůstků, který jsem ještě neviděla. A děvčata mi ochotně ukazují terárium, kde obří mnohonožky odpočívají stočené do klubíčka. Mohou dosahovat délky až 30cm, mívají 250 noh a dožít se prý mohou sedmi let.

Opuštíme skleník a jdeme se podívat, co dělají další skupinky studentů venku. Cestou se díváme na dikobrazici Elišku, která se už na „gymplu“ dokonale zabydlela. Kluky, kteří budovali skalku, jsme neviděli. Partu dokončující provizorní příbytek pro mary stepní jsme ale našli hned. Musím ovšem říct, že při napínání plotu největší úsilí nevyvíjeli kluci, ale jediná zástupkyně něžného pohlaví, Tereza.

Do skleníku se vracíme zkratkou po štaflích přes hnojiště, kde se s lopatou a nechutí vybírat žížaly potýkají další dvě studentky.

Čekají na klokany, kozy, ovce a fenka

Můj návrat do školních lavic končí. Nechceme dál zdržovat. Mají tu totiž napilno. Do měsíce přibydou do bioparku gymnázia další přírůstky. Po marách stepních to budou tři kamerunské kozy a dvě ovce, které budou spásat svah nad hřištěm, klokani rudokrcí a bývalá garáž se změní v areál pro fenka. Začne také doba líhnutí mláďat, agamy už mají 21 vajíček a také začnou kvést další nádherné orchideje.

Páni, jak já těm dnešním studentům závidím. Kdyby taková zoo bývala na gymnáziu za mých studií, asi by mě doma moc často nevídali. „Je to určitě velká výhoda, že si studenti mohou vyzkoušet, jak se o zvířata a rostliny starat, nebojí se je nakrmit, vzít do ruky,“ souhlasí se mnou Tomáš Sedlák. Už se těším, až se zase brzy přijdu podívat.