Název prvního ročníku je metaforou života, tedy i oživení. Současně implikuje rytmický pohyb dýchání, pohyb nahoru a dolů, který můžeme také asociovat s vrtkavým osudem kostelů a sakrálních památek obecně. Ze středobodu života určité komunity, z nejvyšších sfér duchovních i uměleckých, upadly kostely do zapomenutí a jejich výtvarné i architektonické hodnoty byly výrazně poničeny, někdy téměř zcela setřeny.

Vizuální umění a konkrétní umělecké intervence jsou možností, jak alespoň na krátkou dobu kostely oživit a učinit z nich znovu místo setkávání. Místo, které žije a dýchá.

Zastoupení umělci a umělkyně se ve většině případů věnují dlouhodobě reflexi sakrálních prostorů nebo s tímto specifickým formátem mají již určité zkušenosti. Intervence do takového prostoru není jednoduchá - umělci totiž vstupují do místa zatíženého mnoha významy obecnými i konkrétními (významy a symbolika sakrálního prostoru, ikonografie atd.) a musejí přesně zvažovat míru svého zásahu.

Právě kvůli této „významové zátěži“ budou práce pro Bílinale akcentovat především rytmizaci prostoru, jeho (staro)nové členění prostřednictvím obecně platných prvků vizuálního umění, jakými jsou barva, světlo, tvar.