Na jejich zahrádce se teď totiž záhonky červenají jahodami a další začínají kvést. „To jsou stále plodící jahody, máme je celý rok, dokud nezačnou mrazy," usmívá se mému údivu pan Ludvík. Když nebude mrznout, mohou si je dát na Vánoce se šampaňským.

Zahrádka je pro pana Schonherra celoživotním koníčkem, i když jak podotýká, je i rybář a myslivec. Sleduje odborné časopisy a zajímá se o všechny novinky a nové odrůdy.

Obdivuji třímetrová rajčata obalená desítkami plodů, které jsou, jak jsme měli možnost ochutnat navíc výborné a sladké, a dozvídám se, že letos je to prý bída. V roce 2003 totiž pan Ludvík vyhrál na Zahradě Čech první cenu za rajče čtyři metry vysoké, takže má „laťku" hodně nahoře.

Nás na jeho zahradu ale tentokrát přivedly melouny. Pěstovat v našich podmínkách melouny venku a dočkat se jejich zralosti, jen tak každý nedokáže. Schonherrovým se to daří už několik let a tentokrát jich tu mají rovných 19. Narostly z hybridních semínek a letos poprvé je pan Ludvík zkusil s úspěchem naroubovat na tykev. Dutý zvuk při poklepu je znamením, že k ideální zralosti melounům už chybí jen malý kousíček. „Někdy se musí podložit a vidíte, tady jsou další květy," ukazuje nám pan Ludvík.

Prohlížíme si citroník, fíkovník a granátové jablíčko a dozvídáme se, že i tady mají svá trápení. Na zrajícím vínu si dřív než majitelé pochutnaly vosy, paní Anita byla zase smutná ze svých milovaných květin. Dvacet růží jí v mrazech pomrzlo ale ta, která přežila, má kromě nádherné barvy rovných dvacet květů, jako by jí to chtěla vynahradit. V létě zase stačil týdenní pobyt na chalupě u kamarádky a vedra, která panovala, nechala své stopy na muškátech nejrůznějších barev. „Moc bychom chtěli mít i žluté, ale zatím se nám je nepovedlo nikde sehnat," svěřuje se paní Anita.

Od té doby, co jsou s manželem v důchodu, tráví na zahradě za domem hodně času. Nedivím se jim, protože je tu znát, že na ní pracují s láskou.

Pod kvetoucími maceškami tu s nimi odpočívají i jejich věrní čtyřnozí kamarádi, kteří se dožili požehnaného věku. „Maltézáčka jsme měli šestnáct let, pudlíka 15 a půl roku a kocour byl nejstarší v Teplicích, dožil se 22 let," vypráví s dojetím paní Anita a je znát, že tady nešlo jen o zvířata, ale o milované členy rodiny. Teď jim věrné průvodce životem dělají dva jorkšíráčci. „Měli jsme fenku a pak jsem neodolala a nechala jsem si i jedno ze štěňat," směje se naše sympatická hostitelka.

Loučíme se a jsme rádi za setkání s dalšími zajímavými a milými lidmi, kteří žijí mezi námi.(OT)