Netoužila být pekařkou. Přišlo to nějak samo. Jana Richterová chtěla hlavně podnikat. To byl vždycky její sen, pracovat sama na sebe. A po mnoha různých zaměstnáních nakonec uspěla. Už rok a půl vede malé pekařství v Duchcově, kde od malička žije. Provozovna byla předtím dlouho zavřená, protože majitelka odešla do důchodu a neměla následovníka. Jana Richterová se však chopila příležitosti a dnes je ve městě jediná, kdo vyrábí a prodává vlastní pečivo. Lidi chodí od prvního dne, co otevřela. „Mám stálé zákazníky, kteří se pořád vracejí. Jsem z nich úplně nadšená a jsem strašně ráda, že to takhle funguje,“ svěřila se žena, která sama peče a sama prodává. Když má hodně náročný den, pomáhá jí životní partner Tomáš Dvořák, jehož maminka kdysi pekárnu řídila.

Běžný den Jany Richterové je neskutečná řehole a vypadá zhruba takto. Vstává kolem půl čtvrté ráno a prodává od 4 hodin, kdy přicházejí první zákazníci. V 11 hodin pekařství zavře, spěchá pro oběd do bistra, nají se, ve 12.15 usne, vstane v 16.00, zadělá první kvásek, připravuje těsta a pak peče a zdobí skoro do 23 hodin, a mezitím ještě prodává. A tak to chodí dokola, kromě soboty, kdy má jediný volný den, pokud zrovna neuklízí, nepere, nežehlí a nenakupuje na další týden. „Zatím to zvládám. S Tomášem jsme sehraní,“ svěřila se žena, kterou nabíjí podpora od partnera a lidí, kteří její práci oceňují.

Vůně zabijačky v sobotu přilákala stovky lidí na teplický hrad Doubravka.
VIDEO: Populární řeznický mistr přilákal na teplickou Doubravku davy turistů

Denně napeče i tři sta kusů sladkého a slaného pečiva, včetně chleba s omega-3 mastnými kyselinami. Člověk se až diví, kolik druhů sama zvládne udělat v malé pekárně. Nejvíc na odbyt jde prý perníček ze žitné mouky a s višňovou marmeládou, vhodný i pro diabetiky, protože místo cukru obsahuje glukózu. Z pultu rychle mizí také plněné moravské koláčky potřené rumovo-máslovou polevou a pocukrované, klasické buchty i muffinky podle receptu její 15leté dcery. Kromě lidí z Duchcova přijíždějí i zákazníci z Bíliny, Háje a Teplic. Pokud pekařka něco neprodá, zabalí to a dá charitě pro potřebné.

Obchůdek je v přízemí domu, kde rodina bydlí. „Co vím, tak tady pekárna fungovala i v polovině minulého století. Moje máma ji koupila v devadesátých letech, kdy se z toho stal rodinný podnik,“ sdělil Tomáš Dvořák, vyučený truhlář, který po vojně v roce 1995 nastoupil do pekárny a začal také péct. Tehdy to byl větší provoz a zaměstnával desítku lidí. Vzadu měli velkou pec a velkou kynárnu, ale dnes jsou prostory skromnější. „Jsem rád, že se to neprodalo, že jsme to opravili a rozjeli v maličkém,“ sdělil Tomáš Dvořák. S partnerkou dal do kupy celý barák, od střechy po sklep.

Budova je součástí historického jádra Duchcova, který vzkvétal od 18. století, kdy v něm jako hraběcí knihovník strávil svá poslední léta světoznámý literát Casanova. Kdysi prý bylo v pekařském domě krejčovství a nedaleko stál mlýn, kam jezdily povozy s pytli obilí. Pekárna sice patří do ulice Míru, ale do krámku s pečivem se vchází z ulice Mlýnská. Její název tedy stále odpovídá tomu, čím ulice v době největšího rozkvětu žila.

Obnova pekařství obnášela spoustu práce

„Hodně věcí jsme si dělali svépomocí, ale na odborné práce jsme si museli vzít profesionály, třeba na výměnu hlavních jističů,“ řekla pekařka, která pomáhala opravovat dlaždice nebo sekat díry pro kabely. I když si pořídili moderní horkovzdušné trouby a další novinky, nechali si pár starých kousků. Především ruční řezačku na těsto, kterou za Rakouska – Uherska vyrobila společnost Richter & Co. a která dokáže udělat z hroudy těsta stejné menší díly. „Je to obrovský pomocník, můj hrdina. Takové stroje mají dneska jen v muzeu a tenhle má navíc mé jméno. Možná osud,“ smála se pekařka, když ukázala raritu.

Osud to možná byl, protože dokáže čelit supermarketům s jejich slevovými akcemi na pečivo ze zmrazeného polotovaru i energetické krizi. „Měla jsem neskutečné štěstí,“ svěřila se. Aniž cokoliv tušila, krátce před krachem dodavatele energie přešla k jinému a dostala fixaci ceny na tři roky. Jen zdražení surovin pro pečení nemohla ovlivnit, protože většina věcí šla o sto procent nahoru. I ona tedy musela zdražit, ale ceny stále drží na takové úrovni, aby neodradily lidi s nižšími příjmy, kterých v Duchcově nežije málo. Aby provoz finančně utáhla a uživila se po odečtení všech výdajů, nemá v pekárně zaměstnance ani prodavačku. Možná ale vezme na praxi brigádnici, která studuje na cukrářku a kterou by mohla naučit hodně věcí.

Jana Richterová přitom v dětství k pečení vůbec netíhla a nikdy ji nenapadlo, že jednou povede pekařství. V Duchcově nejprve vychodila základní školu a v Teplicích se vyučila pletařkou v tříletém učebním oboru, což je už skoro zapomenutý obor. Po vyučení dělala v Teplicích, kde na velkých pletacích strojích vyráběla s dalšími ženami úplety třeba pro froté prostěradla. Potom vystřídala řadu profesí. Dělala například v zahradnictví, knedlíkárně, hospodě, sklárně nebo stavěla nábytek.

Prostřený stůl na svatební hostinu, ilustrační foto.
Povedený číšník. Domlouval si svatby v hotelu na Teplicku bez vědomí vedení

A také vypomáhala v rodinném pekařství. „Tomáš mi jednou ukázal první těsto a odjel na noční, a takhle jsem začala,“ popsala zrod své nové kariéry v pekárně, kterou později s partnerem-garantem obnovila. Využila toho, že měla zkušenost i z knedlíkárny a práci s moukou rozuměla. „Já chtěla vždycky podnikat. Strašně jsem se těšila, až budu dospělá a budu moci jednou pracovat sama na sebe,“ vysvětlila svou hlavní motivaci.

První nápad byl, že otevře jen krámek, bude prodávat pečivo od jiných pekáren a k tomu přidá své koblížky a buchty, nic víc. Jenže lidem její pečivo zachutnalo víc a chtěli další. A tak přidala vlastní koláče a pak další druhy. V neděli večer, kdy zase otevřela, měla na pultu také ořechovník, makovník, listové rohlíčky s nugetou, hřebínky s oříšky, jablečný listový závin, svatební koláčky, koblížky marmeládové i pudinkové namočené v čokoládě a sypané kokosem, dále skořicové copy, slané vrtulky, bagety, chléb s ječmenem a další dobroty. Pekařka se přiznala, že jí chutná vše, co udělá, a partnerovi také.

Radost z ocenění od zákazníků je prý ale k nezaplacení. „Mám tu třeba pána, který si kupuje buchty a vnučce z Ústí říká, že je peče on, ale recept jí dá až na smrtelné posteli. Tím mě vždycky rozesměje. Další pán mi řekl, že jsem mu těmi buchtami připomněla babičku,“ pochlubila se pekařka.

Přesto se někdy cítí unavená, protože nespí v kuse osm hodin, ale čtyři přes den a čtyři v noci. „Člověk si zvykne. Když se chce, tak to jde,“ dodala. I když si v létě a o Vánocích, po vánočkovém náporu, vzala dovolenou, nemá moc volného času. To je podle ní na její práci nejtěžší, ale zase si uvědomuje výhody. Není závislá na zaměstnavateli a pracuje doma. „Seběhnu schody a jsem v práci, to je neskutečné plus. Jsem také víc v kontaktu se svou dcerou, než když jsem pracovala jinde,“ uvedla pekařka, která peče i na přání.

Pervitin, výroba, distribuce, ilustrační foto.
Gram za tisíc, někdy balíček zdarma. "Pošťáka" pervitinu zadrželi v Trnovanech

Jedna paní chce třeba pro sebe dia beránka, a tak ho dostane, druhá si zas přinese své oblíbené kandované ovoce a pekařka ho do těsta speciálně pro ni zadělá. Třetí chce přidat svoje rozinky z Německa a má je tam. „Pro mě to není problém. Jen na to nesmím zapomenout, to by byl průšvih!“ zarděla se Jana Richterová při představě, že by nevyhověla přání těch, kteří dávají její práci smysl.

„Nejenže výborně peče, ale nabízí své pečivo ve všední den od čtyř hodin do jedenácti a pak zase k večeru. Neřeší, že se nevyspí, peče ráda a ochotně nabízí své výrobky široké veřejnosti,“ upozornila zákaznice Marie Polívková, která si moc přála, aby v Deníku vyšla o její oblíbené pekařce reportáž.