Drátěný kartáč se zarývá do kůže a slonice Kala, které ošetřovatelé neřeknou jinak, než Kačena, se vleže nechává trpělivě drhnout.
„Neboj se a přitlač. Pro Kačenu je to jako relaxační masáž a to tvé šimrání, to snad ani necítí. Musíš pořádně,“ řekl mi ošetřovatel slonů v ústecké zoologické zahradě Honza Javůrek.

Pod jeho vedením jsem se totiž na jeden den stal ošetřovatelem slonů. Chobot Kačeny mám v mžiku všude. Je zvědavá. Očichává mě a loudí pamlsky i při očistě. Zkouším na ni mluvit a co chvilku ji poplácám a pohladím. Kartáč v ruce už téměř necítím. Bojím se přitlačit. Vždyť to musí bolet. Vžívám se do kůže poslušné a trpělivé slonice.

„To jsi na omylu. Mají tak tvrdou kůži, že to téměř nepociťují. Neboj se přitlačit a pořádně. Ať je čistá,“ dobírá si mě ošetřovatel Honza.
Po patnácti minutách si myslím, že je to konečně za mnou. Jsem na omylu. Mokrý až na kůži a špinavý opět poklekám ke slonici a očista začíná nanovo. Pracovnice propagace zahrady Věrka Vrabcová mi půjčuje alespoň svou vestu. Já jí na oplátku svěřuji služební fotoaparát, aby mě při „práci“ nafotila. „Ještě vydrhnout kolem uší z obou stran a také u očí. Ať je Kačena pěkně čistá, než půjde na vycházku,“ zažertoval ošetřovatel slonic Jan Javůrek.

Ještě před důkladným kartáčováním si ale Honza vzal do ruky vodní tlakovou pistoli a ukázal mi, jak se správně obě slonice musí opláchnout vodou. „Můžeš k nim až na několik centimetrů. Silný proud vody jim nejen čistí srst, ale i působí relaxačně, stejně jako potom kartáček,“ vysvětluje dlouholetý ošetřovatel slonic Honza Javůrek.

Zvláštními povely pod jeho vedením slonice Kala ulehá na bok. Do ruky si beru drátěný speciální kartáč a poklekám k mohutnému zvířeti. Mám z něj docela strach. Každé zvíře větší než čivava u mě totiž vzbuzuje respekt. Zatímco ošetřovatel Honza po pavilonu chodí v pantoflích, kraťasech a triku, já jsem zůstal oblečen v civilu a navíc světlé mikině. Chyba. Jen co začalo mytí slonů, pochopil jsem. Všetečný chobot slonice mi během očisty šmátral kde se jen dalo. Bílá mikina se rázem proměnila ve strakatou. To už nemluvím o kalhotách.

„Umytí jednoho slona trvá až pětačtyřicet minut. To podle toho, jak jsou znečištění,“ vysvětlil další z ošetřovatelů slonů Pavel Kökert. V pavilonu slonů je při mytí jak v prádelně. Už jsem pochopil, proč ošetřovatelé jsou jen tak nalehko. Proud vody z tlakové pistole se tříští o srst.

Obě slonice si očistu doslova vychutnávají. Zvedají choboty a pohrávají si s gejzírem vody. Připadám si jak v ruční automyčce. S tlakovou vodní pistolí obíhám kolem slonic a vychutnávám si jejich očistu. Nevnímám ani čas. Začalo mě to bavit. Zvláště v letních měsících musí být omývání slonů docela osvěžující legrací. Hlavou se mi honí záběr z filmu Dva lidi v zoo, který se natáčel také v ústecké zoo. Vybavuji si situaci, kdy Helena Růžičková po kolena ve vodě s kbelíky vody umývá slony a nadává jim do zlonbidel. „Bohužel Kala ani Delhi ve filmu tehdy nehrály,“ vyvedl mě z omylu další z ošetřovatelů Petr Kiebl.

Rozjímání nad snímkem přerušil ošetřovatel Honza. „Tak začneme s úklidem pavilonu. Ještě předtím se ale musí odvést hnůj a dát slonicím pamlsek v podobě větví,“ řekl ošetřovatel. Po odvezení kolečka dostávám nabídku, abych odepnul slonice z řetězů. Ty ošetřovatelé slonicím navlékají vždy při mytí, jde o jakési bezpečnostní opatření. Každá slonice je tak po dobu očisty přivázaná za jednu přední a jednu zadní nohu.
Po relaxaci následuje zasloužená procházka po areálu ústecké ZOO. Dostávám do ruky Ankus, jakýsi železný bodec s tupým ostřím, což je pro ošetřovatele něco jako pro krotitele bičík. Jím vodí na vycházce slony a řídí jejich krok.

Při procházce po zahradě si připadám jako trpaslík vedle obra. Kala i Delhi jdou ladným krokem třítunových kolosů. Ankusem něžně popichuju Kalu, aby přidala do kroku. Poslouchá. Okem si mě prohlíží a sem tam chobotem utrhne větve ze stromů rostoucích kolem cesty. Trasu znají už asi nazpaměť. S ankusem v ruce si připadám spíš jako kouzelník, než ošetřovatel. A co když se rozeběhnou? Dohnal bych je vůbec?

„V žádném případě. Aby se obě rozeběhly, to ošetřovatel nesmí nikdy dopustit. Nedohnal by je nikdo. Mají obrovskou rychlost,“ znepokojil mě ošetřovatel Honza. Je to fáma nebo fakt, že se sloni bojí myší?

Sloní paměť? Mýtus

„Není tomu tak. Je pravdou, že se hodně lekají. Stačí nějaké zvíře, které udělá rychlý pohyb, například pes nebo kočka přes cestu a vyplaší se, ale že by se bály myší, to ne. Stejně tak, že mají sloní pamět! Je to individuální. Každý jedinec je originální. Někteří sloni si pamatují věci celý život, jiní ne,“ odboural mýty kolem slonů Honza Javůrek.

Ošetřovatele v ústecké zoo nemůže dělat každý. Musí jít hlavně o člověka, který má blízko ke zvířatům a měl by mít i dostatečné vzdělání. „Nejde to ale dělat jen jako zaměstnání. Bez lásky ke zvířatům tu člověk nemá šanci uspět. Jednak je to časově velmi náročné a také zvířata poznají, s jakým přístupem k nim ošetřovatel jde a pokud si u zvířat nevybojuje respekt, nemůže tu práci potom vůbec dělat. Navíc při každém problému, například onemocnění nebo jiných svízelech, jsme u svých zvířecích svěřenců hodiny a odnášejí to naše rodiny. To pak musí jít vše stranou a zvířata jsou tu na prvním místě,“ vysvětlil zapálení pro věc ošetřovatel Pavel Kökert.

Jeho vyprávění přerušilo zatroubení slonic. „Á, je čas dát holkám něco na přilepšenou,“ řekl ošetřovatel Honza a zavedl mě do vedlejší místnosti, kde na zemi leželo několik větví. „Můžeš jim to přinést až pod nos, pardon vlastně pod chobot,“ zažertoval ošetřovatel Pavel.
O pár minut později byla má stáž v ZOO u konce. Vracím Věrce vestu a mlčky se loučím. Slonice mi na rozloučenou kývou choboty a zvedají je nad hlavu, asi pro štěstí.