GLOSA RADKA STRNADA
Zamířili jsme s manželkou na nové poutní místo lázní, k domu, v němž bydlí Jiří Paroubek. Bylo to jako při obhlídce Pražského hradu: vlála–li vlajka na stožáru, zvědavě jsme jukali do oken, zda pana prezidenta nezahlédneme alespoň na chvíli.
V Teplicích však nebyla vlajka na sloupu, ba ani stožár u domu, dokonce ani spodky na šňůře. Znejistěli jsme.
Vlastně nevím, co jsem čekal. Snad že Petra Paroubková vyjde na malý balkon a s úsměvem Evity pokyne davům? Každopádně se tak nestalo a ví Bůh, byla–li vůbec doma.
Ale „setkal“ jsem se s ní krátce poté. To když mi o víkendu synek–školák strčil pod nos cédéčko s prosbou: „Můžeš to pustit Honzíkovi?“ (to je náš mladší) Zprovoznil jsem notebook a pohádku „O malé víle Plavuňce“ vložil dovnitř.
Na obalu slova „Petra Paroubková dětem“ a oranžové logo, byl jsem tedy zvědav, jak pěkně umí žena šéfa socdem číst. Jaký má hlas, jak jí slova pohádky sednou do pusy…
Z CD ovšem zněl hlas Jiřinky Bohdalové. „No tedy! Nejen Belmondo, už i paní Paroubková má kaskadérku!“ napadlo mě. A šel jsem to hned probrat s manželkou.
„Myslíš, že jim to Bohdalka dovolila? Že by třeba nebyla naštvaná? Možná chce volit jinou stranu,“ soudila žena.
Vysvětlil jsem jí, že je to úplně normální kšeft mezi firmou a stranou. Že i kdyby hořelo srdce známé herečky pro modré ptactvo, zelené háje či top modelky, nic by na tom nezměnila.
Najednou mě ale zahřálo u srdce (ne, žádný infarkt). Byl jsem na Petřinu stranu snad i hrdý. Totiž – ať už je jaká je, jako první a zatím jediná otevřeně před volbami přiznala, že lidem vypráví pohádky. A soudě podle našeho třiapůlletého synka, někteří jí to pěkně baští.
