Charismatický herec Kryštof Rímský se loučí s Činoherním studiem. Brzy pětačtyřicátník známý i z nekonečného televizního seriálu Ulice opouští ústeckou scénu po dlouhých 15 letech. Nové stálé angažmá nalezl v pražském Divadle na Vinohradech. Poslední roli v krajské metropoli si střihl v nedávno odpremiérované Antigoně. Ústečané tak o Rímského úplně nepřijdou. Bude dojíždět i za rolemi ve starších inscenacích, které z repertoáru Činoheráku ještě nezmizely.

Domluvit si s vámi rozhovor bylo těžké, doslova lítáte jako hadr na holi kvůli rodině i natáčení. Na čem zrovna děláte?
Není to nic nového: seriál Ulice, u kterého jsem střídavě 13 let. Živí mě to.

Byla by teď situace stejná, kdybych naháněl k povídání jakéhokoli jiného herce, který pendluje mezi divadlem a televizí?
Je pravda, že teď se dohání to, co se kvůli karanténě nenatočilo.

Měl jste během karantény aspoň nějakou práci?
Ne, všechno se zastavilo. Poslední věc, na které jsem dělal, byly zkoušky k Antigoně v Činoheráku. Už jsem věděl, že jde o mou poslední věc pro toto divadlo. Rozhodl jsem se ho opustit loni v listopadu s myšlenkou, že půjdu na volnou nohu.

Nemrzelo vás to rozhodnutí na jaře?
Ano. Ukázalo se totiž naplno, že osoby samostatně výdělečně činné jsou mezi umělci největší otloukánci. A že být v nějakém angažmá skýtá aspoň naději, že člověk bude mít na nájem.

Co jste dělal po vyhlášení nouzového stavu, když Činoherák přestal zkoušet Antigonu?
Odjel jsem k rodině do Prahy. Máme tam i 93letou babičku. Když se ale ukázalo, že k ní nemůžeme, zařídili jsme jí servis a na dva měsíce odjeli s manželkou a dvěma syny na chalupu na Jičínsku. Jsem pěstitel všeho možného, takhle vyparáděnou zahradu jsem nikdy neměl. Teď už je zase zarostlá.

Antigonu Činoherák poměrně záhy po uplynutí nouzového stavu uvedl…
Když se to začalo trochu rozvolňovat, svolali nás do Ústí, abychom hru dozkoušeli v rouškách. Původně jsme ji měli natočit na kameru a dát k ledu s tím, že ji odpremiérujeme v září. Pak ale přišla ještě větší uvolňovací opatření, mohlo se hrát, i když pro omezený počet diváků. Tak jsme se rozhodli to vypustit už v květnu.

Platí, že jste teď na volné noze?
Právě že ne, mám nové angažmá. V půlce dubna mi volali z Divadla na Vinohradech, kde mi už předtím nabízeli spolupráci. Nabídli mi záskok za vypadlého herce v Baladě pro banditu. V minulých týdnech jsme ji dozkoušeli, natočili, premiéra bude 2. října. Během zkoušení mi nabídli stálé angažmá a já okamžitě kývl. I když jsem původně chtěl jít na volnou nohu, točit Ulici a dohrávat věci v Ústí, během karantény se ukázalo, že angažmá je výhodné.

Na tom, že vás lidé nadále uvidí v Ústí, se tím něco mění?
Ne, budu tam dohrávat svoje „špíly“. Kromě Antigony ještě Pornografii, Lidojedy, Sen noci svatojánské, Lobby Hero a Funny Games.

Která z těch her vám nejvíc sedí?
Antigonu mám teď asi nejradši, protože je nová. Mám ale rád všechny hry. Snad kromě Funny Games. Mám antipatii k samotnému textu, který je podle mě zbytečně hrubý, příliš násilný. Přece jen mám už děti a dívám se na věci trochu jinak než dřív. Také nás s kolegyní Martou Vítů na jevišti reálně mučí. Přiznám se, že mě nebaví, když mi někdo lije deset minut studenou vodu do obličeje, jako je tomu v této inscenaci.

Kdy vás lidé opět uvidí v Ústí?
Ve Snu noci svatojánské 17. srpna na zahradě Českého rozhlasu Sever. Večer oslavím s kolegy své půlkulaté narozeniny, které budu mít čtyři dny předtím. A spojím to s rozlučkou.

Nebudete do Ústí nadále jezdit i kvůli nezávislému divadlu 6-16?
Ano, to stále funguje. Teď se všichni musíme spíš živit než se bavit, s novou hrou se chystáme vylézt v zimě. Naši starší hru zreprízujeme v Hraničáři na podzim.

Jak vlastně tato formace vznikla?
Vznikla jako naprosto bezdotační malá scéna, v podstatě putovní divadélko. Po obnově ústeckého Hraničáře nám nabídli, abychom působili tam. Jsem rád, je to skvělé místo, na kterém si lidé z Činoheráku mákli i rukama. Když jsme před několika lety bojovali s městem, byl pro nás „Hraník“ do jisté míry azyl.

Jak byste popsal hry divadla 6-16 lidem, kteří je nikdy neviděli?
Jde v podstatě o inscenování holého textu s jedním rozsvíceným světlem. Je to náročné pro herce, nemůžeme se schovat za písničku nebo za něco jiného. Situace, které úsporně rozehráváme, jsou ale velmi ostré. Říkáme tomu totální divadlo.

V Ústí jste dřív s kolegy z Činoheráku hrál také v kapele, to je už uzavřená kapitola?
Občas se ještě sejdeme a zahrajeme si, ale víceméně pro sebe. Skupinu jsme pojmenovali Zmagnetizovaná blána. Vzniklo to v období, kdy jsme byli všichni dlouho zavření v divadle. Vytáhli jsme kytary, hráli si jen tak. Pak nás to začalo bavit, přikupovali jsme si věci na hraní, na společný koncert nás pozvala jedna pražská kapela. Měli jsme ten luxus, že na rozdíl od většiny skupin zkoušejících po sklepích jsme mohli zkoušet na jevišti divadla. Repertoár o několika písničkách jsme hráli docela dlouho, jenomže pak jsme se všichni někam rozprchli. Možná ještě někdy vylezeme.

Bude vám kromě ústeckého divadla chybět i město?
Určitě, navždy, i když to spousta lidí z mého okolí nechápe. V Ústí jsem strávil spoustu času, i když nejsem odtamtud ani jsem tam nikdy trvale nežil. Město mi v jeho syrové podobě ukázali hned na začátku působení v Činoheráku Leoš Noha a Pepa Kadeřábek. Líbilo se mi, pocházím z undergroundového prostředí, které mi Ústí připomínalo. Ten „androš“ ale teď už i v Ústí zaniká.

Na co z krajské metropole nejvíc vzpomínáte?
Úžasné je, že ať už v Ústí člověk sedne na jakýkoli trolejbus a dojede na konečnou, je hned na skále, v lese nebo někde u vodopádu. Na městě mě zaujalo i to, o jak vnitřně vykořeněný brloh jde. Je hodně znát, že tam už nežijí Němci, kteří podle mě z velké části vybudovali a zvelebili nejen Ústí, ale celé Sudety. Faktem však je, že když má člověk uprostřed listopadu chmury, Ústí mu na náladě nepřidá.