Pouličnímu divadlu se na různých úrovních věnuje už řadu let. Začínal v roce 1993. „Pracoval jsem tehdy v prodejně kol. Divadlo pro mě bylo odreagování od práce,“ vzpomíná na své začátky Jiří Balda z Teplic, který v současné době vede Divadlo Uličník, jezdí po poutích a slavnostech, ale chystá i představení pro kamenná divadla.

Jaké byly vaše začátky?

Začínal jsem s Petrem Stolařem. Tehdy nás dal dohromady Petr Jílek. Sešli jsme se na jedné akci na ulici a slovo tehdy dalo slovo. Začali jsme dělat společné projekty. První srandy jsme v té době pořádali v Krupské ulici v Teplicích. Byly to takové recese a improvizace s lidmi, kteří chodili okolo nás. Mnozí asi pamatují na naše oslavy MDŽ, jako Mejdan drsných žen. Dělali jsme i plesy. A nebo Folkmeny, což už je 20 let odběhnuté historie. Postupem času jsme vytvořili projekt na opravdové divadlo a zakotvili v Hrobu, kde se nám naskytla příležitost obývat tamní budovu bývalého kina.

Jiří Balda
• S pouličním divadlem začínal v roce 1993. Divadlo pro něj bylo odreagování od práce.
• Vede Divadlo Uličník, jezdí po poutích a slavnostech, ale chystá i představení pro kamenná divadla.
• Jeho hlavní činností je podnikání v oblasti krabičkové diety.

Měli jste projekt na přestavbu kina na divadlo?
Ano. Měla to být taková multifunkční budova. Tam vznikala naše domovská scéna a také první scénáře na divadlo. Na první společné hry, se kterými jsme chtěli jezdit po republice. Jenže nám na to ale chyběly peníze, tak jsme si řekli, že si pro ně zajdeme na Hrad do Prahy.

To myslíte vaše slavné putování na Hrad na chůdách?

Jojo, přesně to. Psal se tuším rok 2001, kdy jsme jako Cyril a Metoděj v létě šli po silnici na chůdách požádat o peníze. Chtěli jsme oslovit Havlovu Vizi 97, zda by nám na ten náš projekt nedali alespoň první milion. Což by nám na to, aby v Hrobu vzniklo divadlo s kinem, tehdy podle našich propočtů stačilo. Potřebovalo to celou přestavbu areálu, abychom v něm mohli tehdy fungovat.

Jak to dopadlo?

No vstali jsme tedy v Hrobu jako dva věrozvěsti a šli jsme skutečně několik dnů do Prahy cestou i necestou, přes 130 kilometrů. Na různých zastávkách ve městech po trase jsme na náměstích hráli Noemovu Archu, čímž jsme se postupně dostali do podvědomí lidí. Třeba v Libochovicích nebo ve Slaném na náměstí. To jsme měli předem domluvené. V Praze jsme se pak setkali se zástupci kanceláře Havlových a předložili jim naše vize a materiály k tomu našemu projektu. Všechno to dopadlo tak, že nám dodnes drží všichni palce, ale koruna tehdy nepřišla ani jedna.

Určitě to ale tehdy byl jeden z milníků vašeho života, ne?

Ta cesta rozhodně. Musím říci, že jsem si tehdy opravdu sáhnul na své dno. Denně nějakých 25 kilometrů na upravených chůdách. Nejsem od přírody žádný sportovní vytrvalec. Ale zase když dneska zpětně nad tím vším přemýšlím, tak jsme se nakonec tou hroznou ptákovinou, kterou jsme absolvovali, docela bavili.

Společný projekt na divadlo tedy nakonec nedopadl?
Po této akci spolupráce s Petrem trochu usnula. Každý si našel partnerku. A v roce 2005 jsme se s Petrem rozešli. Nějak jsme se už nedokázali shodnout, co společně dál. Jak by řekl pan Svěrák, já jsem tam už v Hrobu přestal být rád. Takže se tedy každý vydal vlastní cestou. Já založil divadlo Uličník a s ním žiju dodnes.

Žil jste ze dne na den, nebo jste měl nějaké zázemí?

Pronajal jsem si kulturní zařízení v Krupce. Fungovali jsme v té době pro Krupku jako kulturní složka. Pak se změnilo vedení a skončili jsme tam. V té době jsem se musel rozhodnout, co dál. Divadlo sice dělám dál, ale už spíše jako koníček. Hlavní mojí činností je podnikání v oblasti krabičkové diety.

Jiří Balda.

Jak se to dá skloubit s divadlem?

Mám pronajaté prostory a ty dělím na dvě části. V jedné mám sklad divadla a v druhé výrobnu pro mou hlavní profesi.

Takže přebíháte podle potřeby?

Ano. Uprostřed mám společnou nástěnku, kde si vše potřebné zapisuji. A když zvoní telefon, tak ho dávám k uchu s tím, zda někdo chce naší krabičkou dietu, a nebo zahrát pohádku.

Děláte i s mladými lidmi, které můžete už za ta léta praxe učit?

Jasně. Mám jich v týmu několik, snažím se jim předávat své zkušenosti. A hlavně to chci dělat tak, aby nás to všechny společně bavilo.

A do budoucna?
Uličník pro slavnosti, pouti nebo soukromé akce pojede dál. Jsme také ve fázi, kdy máme k dispozici sál v Srbicích, kde se scházíme a děláme různé divadelní zkoušky. Trénujeme tam regulérní divadlo.

Můžete prozradit jaký titul?

Zkoušíme v úpravě Sluhu dvou pánů a dá-li bůh, tak s tím vylezeme i v Krušnohorském divadle v Teplicích. A pokud bude zájem, nebránil bych se ani výjezdnímu divadlu. Už třeba i za cestovní náklady. Přeci jen v tom hraje devět lidí a finančně už to je trochu náročné.

Můžete porovnat diváka před 20 lety s těmi, které třeba na pohádky nebo další divadlo chodí dnes?
Je to o generacích. To, co jsme dělali pro děti před 10 lety, ty dnešní už moc nebere. Je to přežitek. Já to můžu sledovat na svých vlastních dětech. Dnešní malý divák potřebuje v ději mnohem více akce, než tomu bylo dřív. Děj ani nemusí dávat smysl, nesmí to být „upindané“. Oni hlavně potřebují, aby to odsýpalo, aby to bylo nabité energií.

Reagujete na publikum při vystoupeních?
Určitě. Ustoupili jsme o klasických scénářů pohádek a je to všechno o improvizaci. I když se děj drží původní a tradiční linky. Dříve by to ani nešlo, dnes to je normální věc. Pokud si děti přejí nějakou postavu do děje, tak ji prostě na jevišti musíme vyrobit. Stalo se tedy, že třeba jsme hráli Červenou karkulku, ale prostředím v Mexiku. Protože tam někdo během řeči řekl: „Hele, tady v lese roste kaktus.“. Někdy se těch dětí i ptáme, koho by chtěli vidět v pohádce. Jeden nám odpoví, že krále, což je vidět, že mu doma čtou pohádky, ale další si přeje Harryho Pottera, čímž je vymalováno. A my to musíme zahrát a zakomponovat dohromady.

A daří se?
Někdy dobře, jindy hůře. Někdy se tomu smějí i dospělí. Protože hrajeme většinou venku na poutích a slavnostech, tak je vždy naše obecenstvo rozdílné a nikdo předem neví, jak to všechno dopadne. Prostě dneska to je už hlavně o improvizaci a spolupráci s publikem.

Starší syn se už věnuje divadlu. Vypadá to tedy, že Uličník bude v rodině pokračovat?

Já doufám, že ano. Byl bych dokonce rád. Myslím si, že osobitý styl, na který jsme v rámci divadla najeli, vyhovuje a má i nadále co nabídnout.