Událost oznámil a na kamaráda zavzpomínal Martin Tomášek.

Deštivý, pochmurný den začal vzpomínkovým pořadem na Vltavě k Františku Ladislavu Riegerovi. Poslech přerušilo vyzvánění mého mobilu. Na displeji se objevilo jméno Bartl. Hovor jsem přijmul s pozdravem: „Nazdar Jiří.“ Namísto Jirky, ozvalo se krátké rozpačité ticho. Hlavou mi problesklo, že není něco v pořádku a zmocnila se mě tíseň. Vždy se totiž ozvalo: „Ahoj Martine!“ Deštivý pochmurný den pokračoval ještě chmurnějším sdělením, že Jirka předešlého večera zemřel. Po smutném, dojemném hovoru s Jiřího paní, Anitou, jsem definitivně přijmul skutečnost.

Ve společnosti Jiřího Bartla jsem trvale opustil postoj, že něco nejde. V době osmdesátých let minulého století, kdy jsem se s Jiřím seznámil to bylo zjištění přímo spásné, za okny totiž řádila normalizace a přístup Jiřího byl opojný. Nemůžu nevzpomenout, že v tu dobu s námi pracoval Dalibor Jonák, a právě v této trojici se snad nejvíce projevila Jiřího otevřenost, vstřícnost a především fundovanost. V tu dobu jsem netušil, a postupně jsem rozkrýval, s kým mám vlastně co dočinění. Je zvláštní, to si uvědomuji až dnes, že jsem nikdy od Jiřího nezaslechl, co, kdy, s kým a kde dosáhl úspěchů.

To, že byl v úzkém kontaktu se světoznámým archeologem a etnografem Thorem Heyerdahlem, a že byl v úzkém výběru jedné z jeho expedic, jsem se dozvěděl mimoděk, když jsem se ptal, co to má za neskutečný model v žárovce. V té žárovce totiž Jiří postavil miniaturní repliku Kon-Tiki. Na ní se měl totiž s Thorem plavit jako fotograf. Tomuto dobrodružství zabránila okupační vojska v roce 1968. Jiří patřil k živlové podstatě vody. Kapitánské zkoušky na jachtu, aby se jeho duch mohl vznášet na vlnách moří, složil v Polsku, kde získal mimo ně také renomé vynikajícího fotografa.

Dariusz Bogucki – polský kapitán, námořník-polárník, spisovatel, držitel námořnického řádu – Silver Sextant se s Jiřím Bartlem plavil několikrát za polární kruh a společně prožili nejedno dobrodružství na mnoha mořích a oceánech. Bylo mi ctí po letech uspořádat těmto dvěma skvělým mužům přednášku a výstavu fotografií v „Teplickém Šlauchu 2000“ (2001). Zdálo by se, že tento výčet úspěchů Jiřího Bartla by stačil. Vím, že se v tento moment dopouštím zásadní chyby, kterou by mně Jiří neodpustil. O úspěchy totiž Jiřímu a priori nešlo, šlo mu vždy o věc, které může pomoci a posunout ji myšlenkově ale i fyzicky.

Jeho náturu vždy tvořila neskutečná houževnatost, víra a smysl pro detail. Tu jsem poznal v jeho dílně, kde jsme připravovali mnohá řešení pro instalace ve výkladních skříních, tiskli serigrafické autorské tisky, připravovali výstavy a fotografie, a kde jsme se poznávali vedle pracovního nasazení také lidsky. Jiří, a můžu to tak říct, že mě vědomě, to jsem si uvědomil až později, připravil na cestu svobodného umělce.

Vím dobře, že mě vždy, byť z dáli pozoroval a byl jednoznačně na mé straně. Za to mu nebudu nikdy dost vděčný. To dokládá i jeho návštěva mé výstavy soch krátce před jeho odchodem. Je smutné, že o tomto druhu lidí se tak málo ví a nevážíme si jich dost, možná by tu s námi byli déle.

Bylo by neslušné opomenout zázemí, které se Jiřímu dostalo v podobě, skoro neviditelné jeho ženy Anity, bez kterého by bylo nemyslitelné jeho nasazení. Ta nesla s Jiřím jeho úspěchy, ale i těžká zklamání.

Martin Tomášek

Duchcovský rodák, výtvarník, fotograf a kapitán námořní plavby Jiří Bartl se narodil 19. července 1939 jako dítě z „domků“, což byla původně hornická kolonie duchcovsko-podmokelské dráhy za nemocnicí. Ve třinácti letech postavil svůj první kajak a v osmnácti se spojil s dalšími nadšenci, kteří se ve zpustlém barokním hospitálu pustili do stavby dvou velkých plachetnic. Založil s nimi první jachtařský oddíl, v jehož čele stál až do roku 1960. Také v bývalé svíčkárně u rybníku Barbora postavil několik velkých plachetnic i v mnohém vylepšený kajak. V té době začal šít lodní plachty pro sebe i své kamarády. Vystudoval výtvarnou školu a řadu let pracoval jako výtvarník v Textilu, kde sklízel četná uznání za své nápady. Jako výtvarník se uplatnil i při tvorbě první expozice duchcovského zámku v letech 1965 až 1967, v sedmdesátých letech byl rovněž členem proslulé Výtvarné skupiny D. Jako člen fotokroužku v závodním klubu J. Fučíka v Teplicích se naučil vytvářet pozoruhodné umělecké fotografie a záhy významně propojil oba své koníčky. Zásluhou polských přátel se dostal do tamních jachetních škol a v roce 1972 složil své první vnitrozemské kapitánské zkoušky. O rok později absolvoval první plavbu po moři a vzápětí zaujal svou první autorskou výstavou s námořní tématikou Operation sail, kterou instaloval v duchcovském zámku. V roce 1978 vyhrál mezinárodní konkurz na fotografa v polární výpravě zkušeného polského polárníka Dariuse Boguckého. V následujících letech celkem uplul na patnáct tisíc mořských mil a na třech plavbách sám velel polským jachtám. Získané zkušenosti využil k publikování řady článků i realizaci dalších výstav. Největší ohlas měla výstava Čekání na vítr, která měla svou premiéru v polském kulturním středisku v Praze a poté byla přenesena do Varšavy. V následujících letech se Jiří Bartl věnoval převážně uměleckému tisku a pracoval pro mnoho významných umělců. Stal se i autorem a vydavatelem dvou sérií duchcovských pohlednic. Byl též patriotem historického Duchcova a řadu let členem městské památkové komise.
Zdroj: Duchcovské noviny 7/2009, Pavel Koukal