Ten, který prožívají miliony lidé na celém světě. Ten, který bolí tak, že se nemůžete nadechnout. Tenhle rozhovor ale nebude jen o bolesti, ale také o tom, jak se z ní dostat. Znovu se postavit na nohy a jít s úsměvem dál. Rozhovor mezi dvěma známými. Protože o tom život je. A hlavně o Vánocích.

17. ledna pořádáte  historicky desátý Zámecký ples, jaký bude?
Větší a jiný než těch devět předchozích. Ta největší změna je, že jsme se přesunuli ze Zahradního domu do Krušnohorského divadla.  Ples bude především společenskou událostí. Vytvoříme hlavní taneční scénu a ostatní odpočinkové zóny, kde si budou moci lidé popovídat. Účastníci si budou moci dopřát tříchodové menu od šéfkuchaře Marka Raditche. Na Malém sále se bude odehrávat hlavní zábava, ve foyer proběhnou čtyři přehlídky, v baru bude hrát kapela a DJ a pivnicí zazní jazz.

Uzavře se tím plesová dekáda a od příštího roku bude všechno jinak?
Bude to opravdu velká společenská záležitost,  taková modernější. Minulé plesy byly spíše ve vídeňském stylu, od příštího roku to bude svěžejší. Lidé si budou moci vzít na sebe nejen black tie, ale i creative black tie. Účesy, móda, elegance, extravagance. Tak by měly vypadat příští ročníky našich plesů.

Jiří Moravec.

Na jaká umělecká jména se tedy můžeme od příštího roku těšit?
Nechci úplně vše prozrazovat, ale budu moc rád, když se propojíme s lidmi jako jsou Vojtěch Dyk, Ondřej Gregor Brzobohatý a kapely, které jsou méně známé, ale velmi kvalitní.

Vaše plesy jsou vždy plné zajímavých jmen, krásných rób a nápadů. Nabízí se otázka – proč svůj ples neuděláte třeba na Žofíně, kde máte blíž ke všem VIP hostům a solventním zákazníkům?
Vyzkoušel jsem si pracovat téměř po celé zemi, takzvaně od „čtyřky“ až po Hrad, ale jsem zkrátka patriot. Teplice jsou krásné město, máme tu skvělé zázemí, tak proč se mermomocí stěhovat do Prahy. Ano, představuji tam kolekce a máme tam i zákaznice, ale rád bych, aby lidé jezdili za kulturou i sem, aby přijeli a řekli si „wow“, to je skvělé. Ne všechno se musí odehrávat v Praze. Měli bychom být hrdí na to, co máme.

Pojďme ještě zůstat u té magické desítky. Za deset let se toho v životě člověka stane moc a Vy jste za poslední dekádu ušel velký kus cesty. Pracovně jste vyhořel, abyste se dal znovu dohromady. Vybudoval jste novou značku, salon v nových prostorách, k autorské tvorbě přivzal další síť obchodů se sportovní značkou, rozvedl jste se, oženil se. Když to člověk seskládá za sebe,  vydá to možná na více než jeden život. Co pro Vás bylo nejtěžší?
Těch těžkých chvil bylo moc. Ale asi nejhorší byl rozchod s mou první ženou a jakési „rozdělení“ dětí. Nikdy jsem vlastně nebilancoval, dostáváte mě do strašně těžké situace…

Když jste byl dole, co Vás přimělo vstát a jít?
Určitě naše tři děti. Nechtěl jsem odtud jen tak „zdrhnout“. Šel jsem dál, bojuju dodnes. Tenkrát mi hodně pomohla paní Marcela Bukovjanová, knihovnice z teplické knihovny, vlastně byla takový můj Anděl. Nemám čas číst, ale poslouchám audioknihy a ona mi vždy doporučila něco hezkého, popovídali jsme si. Od manželky Jany jsem dostal k Vánocům permanentku a chodil jsem tam často. Vlastně skoro jen tam. Nebylo mi dobře, uzavřel jsem se před světem. Měl jsem takovou tu klasickou depresi, kdy si říkáte, že nic nemá smysl, nikdo vás nemá rád, nic nefunguje. Zkusil jsem navštívit lékaře, ale nakonec mi vždy nejlépe udělalo stavit se na chvíli v knihovně. Paní knihovnice byla vždy dobře naladěná, vtipná, báječná dáma. I díky ní jsem se mohl zvednout. A pak jsem se znovu pustil do práce. Pomalu. Přišel Camp David, postavil jsem první obchod. Šel jsem krok po kroku. 

O to všechno jste teď silnější. V čem cítíte, že Vás to posunulo?
Myslím, že jsem poprvé v životě dostal pořádně přes „pusu“. Do té doby jsem neměl problémy, nepoznal zásadní neúspěch. Dařilo se mi vlastně vše, na co jsem sáhnul, a to nemyslím namyšleně, zkrátka to tak bylo. Moje práce mě naplňovala hned od začátku. Co jsem si vytyčil, to se splnilo. Cítil jsem se tak trochu neohroženě. A najednou se vše sesypalo. Přišla krize na všech frontách. Bylo to šílené, ale dnes mohu říci, že jsem vlastně rád, že jsem si tím osobním bahnem prošel. Že jsem si to prožil. Dnes vím, že něco jako „neohroženost“ neexistuje.

Máte strach?
Možná. Už jen proto, že když mi bylo dvacet, měl jsem pocit, že na všechno mám čas, že život právě začíná. Dnes, po čtyřicítce, si jasně uvědomuju, že vstupuju do té druhé půlky života a že pokud nebudu žít „tady a teď“, tak se ten propad může opakovat znovu. Že už nesmím žít jen prací, ale věnovat se více životu, dětem, ženě. Děti jsou vůbec můj kostlivec ve skříni.

Jak to myslíte?
Že jsem se jim měl víc věnovat. A já téměř veškerý čas věnoval práci. Doufám, že jednoho dne budu lepší děda než otec. I když dneska se snažím přehodnotit priority tak, abych mohl být s nimi co nejvíce, jde to ztěžka. Vlak je rozjetý, smlouvy podepsané a závazky velké. Vím už ale, co od života chci a kam směřuju. 

Z toho pomyslného bahna jste venku. Jak se cítíte dnes? Jste šťastný?
Myslím, že jsem celoživotní hledač štěstí. Vlastně ani nevím, co štěstí je. To, že máme hodně peněz? Že můžeme cestovat? Poslední dobou vnímám spokojenost v tom být s dětmi, s rodinou. A jestli jsem šťastný, tak z toho, že jsme to všechno zvládli.

Kdo nebo co Vás k tvorbě inspiruje?
Maličkosti. Třeba setkání s přáteli, nová látka, kolegové. To, že vyjedu na veletrh a setkám se se stejně pošahanými lidmi jako jsem já. O módě přemýšlíš prakticky neustále.

Máte i fashion sny? Mě se třeba stává, že se v noci vzbudím a mám pocit, že jsem zaspala do rádia. Ve studiu už svítí „červená“, já mám začít moderovat zpravodajskou relaci a místo toho spím doma v posteli. Šílené…
Tomu rozumím. Mám třeba sen o tom, jak geniálně bude vypadat celá přehlídka, šaty, prostory, propagace…pak se vzbudím a celé to vypadá úplně jinak. Občas mě něco napadne, vzbudím se, neudělám si poznámku a ráno si za to nadávám. Ale těch nočních nápadů je mnoho. Není to jen o šatech, ale o celé té show kolem.

Máte tři děti. Navrhujete modely i pro ně? Stojí o to?
Vůbec. Ani jedna z dcer zatím nemá moc zájem a syn už vůbec ne. Třeba se to časem změní, ale zatím to tak není. Náš syn má rád kameru, chtěl by být moderátor v České televizi. Naše děti mají svůj svět, partu, jezdí na výlety. Velmi obdobně jsem prožil dětství i já. V tuto chvíli pro ně móda není důležitá, ale věřím, že to přijde.

Jak vůbec vypadá takový den módního návrháře? Většina lidí si představí, že přijde nápad, ten hodíte na papír, pak to zadáte švadleně k ušití a následuje přehlídka. Jaká je realita?
Vcelku taková, jak jste popsala, ale kolem toho je spousta manažerských věcí, protože dnes už nejsem jen návrhář, ale i manager. Tohle už totiž není záležitost jednoho člověka, ale několika lidí. Musí to mít systém, řád a v tom se trochu zmítám. Chvíli jsem totiž ten manager, který jasně ví, co chce a na druhé straně jsem kreativní návrhář. Ten, který sedí v křesle, dívá se do nebe a navrhuje. Někdy je to slušná schizofrenie. No a  pak se nedostaň do psychických problémů (smích). A aby mě to všechno znovu „nesežralo“, hledám k sobě lidi, kteří ateliér povedou. Ještě se ale musím rozhodnout, zda chci být tím managerem nebo návrhářem. Obě tyto profese mě totiž baví, ale najednou je dělat nemůžu.

Jaký bude Jiří Moravec v roce 2020?
Moc bych si přál, aby byl klidnější a měl více času. Budu pro to dělat maximum. Chci pokračovat ve vytváření krásy a zajímavých věcí tady v Teplicích. Udělat si dvě módní přehlídky do roka a jeden krásný ples. Vytvořit šaty, které udělají radost nejen mě, ale i těm, kteří si je pořídí. Chtít se se životem víc „bavit“ a nejenom spěchat.

Zlata Biedermannová