Roky vedl školu Arkadie jako ředitel, teď zde působí jako tiskový mluvčí. Josef Hon je s Arkadií spjatý od samého začátku.

Kdy jste přišel do Arkadie?
Nastoupil jsem jako ředitel školy v létě roku 1993.

V té době to byla ale pouze škola, že?
Ano. Přesně tak. Tehdy Arkadie fungovala jen jako škola. Měla 19 žáků, 6 zaměstnanců a jednu budovu. Od roku 1991 umožňovala dětem s těžším mentálním či kombinovaným postižením žít ve své rodině a přitom se vzdělávat, na rozdíl od předchozí praxe, kdy byly tyto děti buď za zdmi ústavů a tady se vzdělávaly nebo doma, bez možnosti vzdělávání.

Jaké byly vaše pracovní začátky, přeci jen jste založili v Teplicích něco nového?
Tak zejména „školička“ fungovala jen v budově bývalé mateřské školy na Valech a v Šanově „na vajíčku“ byla vybouraná budova bývalých celotýdenních jeslí a čekala na dokončení rekonstrukce. Zbyly obvodové zdi a stropy, krovy napadené červotočem, dohadování s památkáři i nasmlouvaným dodavatelem odněkud ze Zlína. Takže první dva školní roky jsem byl víc stavební dozor než ředitel školy. Pak ještě zajišťovat peníze na rekonstrukci. Výuku zatím velmi fundovaně zajišťovala moje zástupkyně.

Pak praxe ukázala, že potřebujete rozšiřovat služby, jak se to rozrůstalo?
Jak děti stárly, rozšiřovalo se spektrum služeb Arkadií poskytovaných o denní stacionáře, chráněné dílny, chráněné bydlení, dopravu a řadu dalších služeb. Dnes působí Arkadie v deseti objektech a služby poskytuje více než dvěma stovkám lidí se zdravotním postižením.

Kdy jste opustil ředitelský post?
Když jsem dosáhl důchodového věku.

Opustil jste rád ředitelskou sesli?
Docela ano, unaven zejména bojem se školskou byrokracií. Z doby aktivního působení jsem věděl jak málo má vedoucí pracovník času na „prodávání“ práce svého týmu. A protože jsem věděl, jak moc záleží na tom, aby bylo o neziskovce vědět (získávání sponzorů, úspěšnost v dotačních řízeních), rozhodl jsem se věnovat se této činnosti.


Proto jste už skoro 15 let tiskovým mluvčím?
Ano. Bylo třeba zajišťovat i vnitřní informovanost v poměrně velké organizaci rozptýlené v deseti objektech. Zúčastňuji se pravidelně jeden den v týdnu porady vedoucích pracovníků a následně vydávám přehled připravovaných aktivit, vydávám tiskové zprávy z jednotlivých akcí, naplňuji webové stránky. V tom mi výrazně pomáhá znalost historie a vývoje Arkadie.

Nechybí vám někdy to vedení školy, rozhodování a komunikace s úřady?
Ne vůbec, to mě moc nebavilo.

Jak vnímáte Arkadii dnes, po těch letech?
Samozřejmě už to není ta „moje“ Arkadie. Ale myslím, že je zachována filosofie organizace, jak jsme ji v těch 90. letech nastavili. Platí to, že když dítě nastoupí do naší školy, mohou se jeho rodiče spolehnout, že bude mít podporu tak dlouho, jak ji bude potřebovat, v zařízení, které odpovídá jeho postižení. Samozřejmě je to všechno násobně větší, profesionálnější. Jsem spokojený.

Kdybyste stál opět na počátku Arkadie, tedy někdy v roce 1993. Udělal byste ze znalosti věci něco jinak, co pak ukázala praxe?
Já myslím, že ne. Ty podmínky se měnily, ale to člověk nemůže předvídat. Město nám tehdy nabízelo areál statku v Zámecké zahradě, ale neuměl jsem si představit kde sehnat peníze na jeho rekonstrukci. Dnes bych si to možná představit uměl, asi by z toho mohl být krásný objekt na krásném místě, ale „kdyby jsou chyby“.

Rodina Honů je v Teplicích poměrně známá a také početná. Kolik máte dětí?
Jsme rodina, řekněme, středně velká (z demografického hlediska optimální 2,25 potomka na dospělou ženu to bylo v červenci 2019 a zřejmě máme ještě rezervy). Jako každý správný král mám tři syny (i když jsme popravdě toužili i po holčičce), šest vnoučat. V celém počtu se scházíme minimálně třikrát do roka a vždycky se snažíme (díky prostřednímu synovi, profesionálnímu fotografovi) aktuální sestavu řádně zdokumentovat. Matěj má stůl opravdu velký, takže jsme o posledních Vánocích, na Štěpána, u něj skutečně všichni usedli. V rámci možností lze říci, že jsme rodina soudržná.

Máte řadu životních zkušeností na předávání. Jdou vaši synové ve vašich životních šlépějích? Předal jste jim nějaké zkušenosti? Nebo, jak se říká, vylétli z hnízda a všemu se učili sami?
To by asi museli říci kluci, co mají ode mě. Přinejmenším nasáli atmosféru empatie vůči potřebným. Profesně se trochu „potatil“ jen nejstarší Martin. Je kantor, myslím, že dobrý, dětem se věnuje bohatě nad rámec svých učitelských povinností. Štěpán vystudoval fotografii a jeden ze čtyř jeho úspěchů na Czech Press Photo je cena VDV za reportážní soubor fotografií ze svatby dvou mladých lidí s mentálním postižením. Vedle toho už nafotil tři kalendáře pro neziskové organizace, věnující se lidem se zdravotním postižením. Krom toho starostuje ve vsi na Slánsku, kterou si zvolil za místo pro život svůj a své rodiny. Nejmladší Matěj se, myslím, že velmi fundovaně, věnuje problematice sociálního bydlení a angažuje sei v komunální politice. I v tom je snad kousek mě.

Historicky patříte do Teplic?
Ano. Oba moji rodiče se na přelomu minulého a předminulého století narodili v Teplicích, takže naše teplické kořeny sahají do druhé poloviny 19 století. Díky genealogickým aktivitám mého nejmladšího syna a jeho ženy máme historii našeho rodu velmi slušně zpracovanou. Mí rodiče patřili v meziválečném období k aktivistům české menšiny (ochotnické divadlo, tamburašský soubor, antifašistické aktivity).

Máte rád Teplice?
Teplice a jejich okolí mám rád. S kamarády jsem postavil chatu na Habarticích, kde se scházela v sedmdesátých a osmdesátých letech osobitá společnost. Kromě studia železniční průmyslovky na Moravě jsem je nikdy na delší dobu neopustil. Ne, že bych si je neuměl představit čistší, vlídnější k cyklistům a chodcům, bez heren, ale pro mě a větší část mých potomků je to dobré místo pro život.

Máte v důchodovém věku čas na nějaké své koníčky? Čemu se rád věnujete?
Ten důchodový věk jsem si trochu idealizoval. Koníčků jsem měl několik, těšil jsem se až na ně budu mít víc času, bohužel musely v posledním roce ustoupit péči o těžce zdravotně postiženou manželku. Byl jsem ale na houbách, díky bezbariérové úpravě lóže v divadle chodíme na koncerty, občas si vyjedu na kole, ale moc toho nestíhám.

Josef HON
• Speciální pedagog.
• Od roku 1993 byl ředitelem Arkadie.
• V důchodovém věku přešel z této pozice do role tiskového mluvčího, snaží se společnost starající se o klienty se zdravotním znevýhodněním propagovat i nadále.