Co vás pojí s Teplicemi?

Narodil jsem se na sklonku roku 1973. Vybral jsem si nejhorší datum v roce, den před Silvestrem. Prakticky jsem odsouzen k tomu, že se mnou nikdo narozeniny hřmotně neslaví a moje narozeniny se odehrávají zpravidla ve stylu ticho před bouří. Narodil jsem se v teplické nemocnici, ale nepamatuji si na to. Co si ale z nemocnice pamatuji přesně, to je situace, kdy jsem si zevnitř natrhl krk klackem od lampionu. Byly mi tři, stehů sedm a pamatuji si ta světla. Bydlel jsem v ulici, která měnila jméno podle doby. Nejdřív Kubánské revoluce, teď Americká. Je to vedle „Zámecké“ a právě tenhle park je moje dětství a mládí. Jsem ve svých osmatřiceti letech takový pamětník, že si pamatuji domy, které stály na místě dnešní Billy. Byly šedivé, zaprášené, opuštěné, ale krásné.

Absolvoval jste teplické gymnázium. Jak vzpomínáte na studentské roky?

Jednou větou : Byla to skoro nejlepší léta mého života. Víte, můj život je jako příběh Forresta Gumpa. Náhoda vše posune do neuvěřitelných až absurdní konců. Jdu s kamarádem Honzou na film Legenda o zlaté perle a potkáme demonstraci za čistý vzduch. Psal se 9. listopad 1989 a od té doby se můj život dostal do víru mnoha událostí, kde jsem se začal zjevovat jako pozadí historických událostí. Časy na gymnáziu byly úchvatné. Majálesy, školní časopisy, divadlo, filmy jsme točili….. V Teplicích byla také naprosto úžasná nezávislá hudební scéna. V rozvířené době se děly věci. Vzpomínám na to, když jsme s kamarádem Mírou Novákem pronikli k mikrofonu městského rozhlasu a do tlampačů jsme vyřvávali nejrůznější vtípky. Míra kupříkladu začal upozorňovat neznámou paní, že jí někdo sahá do kabelky. Lidé se otáčeli a nechápali. My se bavili pohledem z okna…. A těch hezkých holek. To mě bavilo.)

Vy a televize. Jak jste se dostal na obrazovku? A co byste poradil dnešním mladým lidem, kteří by si chtěli vyzkoušet práci před televizní kamerou?

Určitě to nebyla věc nějakého programového snažení se, ctižádosti nebo zaryté vůle. Spíš zase náhody. Jediná škola, na kterou mě přijali, byla žurnalistika. Hlásilo se 840 lidí a vzali jich 40. Talentovky mě zkrátka bavily. Do televize jsem se dostal, protože jsem si potřeboval přivydělat. Kamarád se mi zmínil o tom, že bych mohl v České televizi „nosit kazety“, tak se říkalo práci ve zpravodajské směně. Pak jsem napsal bakalářskou práci o tom, jak zvýšit sledovanost regionálních zpráv. Tehdejšího šéfa Otu Černého to zaujalo a řekl: „Tak to zkuste.“ S kolegou Karlem Rožánkem jsme udělali pár změn a sledovanost se zvýšila z 5 na 20 procent. Pak jsem se náhodou ocitl před kamerou… A zase jste pozadím historických událostí. Asi takhle to šlo. Nevím, co bych studentům poradil. Žijte naplno a neberte se moc vážně.

Televizi jste vyměnil za křeslo starosty v Říčanech u Prahy. Proč?

Náhoda. Koupil jsem si dům v Říčanech a dojížděl do televize každý den. Pak jsem zjistil, že se v okolí blízkém i dalekém plánují věci, které mi přišly zbytečné a nebezpečné. Snažil jsem se s tehdejší starostkou a jejími lidmi o těchto projektech bavit, ale oni se moc bavit nechtěli. Ukázalo se, že takových lidí jako jsem já, je víc. Dali jsme dohromady takové malé uskupení. Klidné město se jmenuje. Ve volbách nám lidé dali 40 % hlasů a všechny to překvapilo. I mě. (úsměv)

Vracíte se někdy do Teplic?

Vracím, teď nedávno jsem kupříkladu objel naše studentské hospůdky. Slávii, U Ptáčků, Zámeckou zahradu…. Kupodivu mnohé stále fungují. Snad jen tu U soudu zrušili, ale tam jsme chodili jen sporadicky. Na Teplicích mě vždy fascinovala ta pohodová atmosféra, život, kultura… Nádherný plesy.

A navíc. Úžasná krajina. Vždyť je to skvělé dívat se z Bořislavi nebo „Komárky“ dolů do údolí na město s honosnými lázeňskými vilami, věžemi kostelů, Doubravkou a hvězdárnou.

Člověk, který je uvnitř to tolik nevnímá, ale Teplice jsou krásné město.(kos)