FOTO: Část III. - listopadové události v Teplicích 1989 z ''druhé strany''

ČÁST I.

RUDOLF BECHYNĚ
Teplice – V listopadu 1989 jsem vykonával zaměstnání jako řadový příslušník SNB (dnes Policie ČR) na zdejším obvodním oddělení VB (SNB mělo složky VB-Veřejná bezpečnost a STB-Státní bezpečnost)) v Teplicích. Zařazen služebně jako starší inspektor pořádkové služby, takzvaný SIPS. Tehdy bylo pouze jedno obvodní oddělení na celé Teplice, pod které patřilo Dubí, Proboštov, Novosedlice a další obce v okolí. Asi to tenkráte stačilo na stav tehdejší kriminality.

Pamatuji si, že na sobotu 11.11. 1989 byla určena pohotovost (takzvaný dosah) asi pro 8 lidí včetně mne, ale nedělal jsem si z toho hlavu, takových pohotovostí bylo a málokdy se něco dělo. Jenže tentokráte se dělo. Přijeli si pro mne domů. Soustředili nás na tehdejší Okresní správě SNB, kde nás instruovali, že v městě jsou demonstranti. Tehdejší šéf odboru VB hovořil o tom, že se zřejmě jedná o pár křiklounů a nebude to velký problém, že se rozejdou. Pro nás to byla velká novinka. Za minulého režimu jít demonstrovat, to už chtělo pořádnou dávku odvahy. Když vidím co se děje dnes na různých demonstracích, tak tenkráte to byla pohoda.

Ale lidé se báli nás a my byli také vystrašení. V Krupce - Unčíně sice byl pohotovostní oddíl, kam se chodilo vždy na 14 dní za rok a kde jsme se měli učit jako jednotka proti davu, ale to se dělalo málokdy a dost jsme u toho dělali švejkoviny a mysleli si, že u nás nikdy nic takového nebude.
Nevím už, kolik bylo hodin, v listopadu je brzo tma. Naložili nás do skříňové Avie, všech osm policajtů a vezli nás na Řetenice. Měli jsme u sebe pouze krátké černé obušky a normální uniformy v kterých jste sotva mohl zvednout ruku. Pokud jste si vzal kabát, tak už jste ruku nezvedl skoro vůbec. Dovezli nás k nemocnici, kde nás nechali vystoupit a náš major nám nařídil, že přehradíme silnici od Řetenic, odkud šel dav lidí. „Rozkaz zněl jasně“ – nevpustit lidi dále a stát jako sloup a nehnout se z místa. Rozestavěli jsme se po silnici a kdyby to nebyla tak vážná věc, musel by se člověk smát.

Byla to fraška

I přes moje vojenské zkušenosti desátníka v záloze, mi bylo jasné, že to je fraška. Stáli jsme každý asi metr od sebe, takže náš „kordon“ byl jako ementál a lidé se postupně blížili. Ti méně odvážní prostě přešli na chodníky a obešli nás.Ti více odvážní prostě šli dále a prošli mezerami mezi námi. Stáli jsme tam stále jak oslové a lidé pokračovali dále a provolávali „Chceme vzduch“. Když mezi námi lidé procházeli, pokud si pamatuji, šli tak slušně, že snad ani o nikoho nezavadili, natož vrazili.
Náš velitel major usoudil, že se akce nepovedla a tak nás nechal nastoupit znova do Avie. Kolem jezdily sem a tam civilní žigulíky StB a kriminálky a vše svědčilo o tom, že naši šéfové mají z toho asi pěknou hlavu. Silnice byla prakticky volná, dav lidí šel převážně po chodnících. Naše Avia nás dovezla na začátek Alejní ulice, kde jsme opět vysedali.

Alejní ulice se zde točí vlevo a dnes tu stojí market Billa. Zde nás v zatáčce opět postavili přes silnici a nikoho jsme neměli pustit do Alejní. Malé vylepšení našeho velitele napadlo. Pokud by lidé opět chtěli mezi námi projít, měli jsme rozpažit a zmenšit mezery mezi námi. No takto zasahovat dnešní Policie…..

Stáli jsme na silnici zase jako blbci a čekali co bude. Jenže tentokráte jsme se davu lidí nedočkali. Ti šli prostě rovně dále a na Zámecké náměstí. Opět jsme nasedli do Avie. Projížděli jsme Alejní na nám. E. Beneše (tehdy Zd. Nejedlého) dolů kolem Komerční banky (tehdy Vyhlídka). Zde nás opět vyložili u průchodu lázeňské uličky, která vede na Zámecké náměstí. Odtud totiž mezitím postupoval dav lidí do centra města. Tento průchod by se dal jistě zatarasit Avií a osmi policajty. Je to poměrně pro dav úzké místo a kolem jsou lázeňské budovy,takže by se dav lidí musel vrátit a jít kolem Vřídla. Náš velitel nás ale nechal jen vystoupit a postavit do řady podle auta asi 20 metrů od průchodu. Stáli jsme tam zase jako tvrdé Y a asi tak měli reprezentovat státní moc.

Lidé postupně kolem procházeli a mizeli v parku a dělili se na jednotlivé skupinky. Pozdravilo mne i pár známých a když jsem jim odpověděl, podíval se na mne náš major docela nemile. Procházelo posledních pár lidí. Náš major nám nařídil, ať jdeme do parku vždy po dvou a někoho zkontrolujeme.

Sametová revoluce začala v Teplicích. Pamatujete? ZDE

Z toho jsem radost neměl žádnou. Naštěstí byla tma a tak jsme koukali dojít mimo dohled. Zde jsme se motali mezi posledními opozdilci. Byly tu skupinky po 5-6 lidech a mne ani kolegu nenapadlo někoho kontrolovat. Bylo nám jasné, že bychom moc aktivní neměli být. Vlastně jsme mlčky obdivovali „demonstranty“ za jejich odvahu. Byli jsme schováni ve tmě v parku.
Ještě než se dav rozešel bylo slyšet „Zítra ve čtyři“ a já tušil, že asi volno mít dlouho nebudu.

Aby nějak utekl čas,tak jsme si zakouřili a potom se vrátili k naší Avii. Odvezli nás, pokud se pamatuji na obvodní oddělení a zde jsme museli čekat do 22.00 hodin, než jsme mohli jít domů. Tím pro mne první den demonstrací v Teplicích skončil.

Pokračování v následujících dnech. Vychází i v tištěném Teplickém deníku.

ČÁST II.

RUDOLF BECHYNĚ
V neděli dne 12.11. 1989 jsem se musel dostavit na oddělení brzo ráno. Sice jsem neměl mít službu, ale jednalo se o „mimořádnou bezpečnostní situaci“ a tak, co mělo ruce a nohy bylo na oddělení. Pokud se pamatuji byli tam „Hluchavky“ (dopravka), ŠPO Unčín (školní pohotovostní oddíl), „tajní“ z okresu a já už nevím kdo všechno.
Na takzvané PVS (politicko-výchovné světnici), což byla největší místnost na oddělení, jsme byli rozděleni do jednotlivých skupin. Tentokráte jsem nebyl v „zásahové jednotce“. Byl jsem zařazen do zpracovatelské skupiny. Nemusel jsem tedy do zimy a dřepěl v kanceláři a čekal, co se bude dít odpoledne.

Rozhodně jsem nezáviděl dozorčímu utvaru. Ten měl k tomu na starost běžný chod oddělení a přijímat případná oznámení k trestné činnosti. Skutečnost byla trochu jiná. Pokud jste v tyto dny chtěl nahlásit třeba krádež, dozorčí Vám vysvětlil, ať přijdete jindy nebo můžete čekat celý den. Tak jste to radši nechal na jindy, i když bylo v budově policajtů jak mravenců.

Jak proběhla neděle už si moc nepamatuji. Myslím, že jsem si dělal vlastní spisový materiál, občas jsem šel k dozorčímu něco vyzvědět a vlastně se i flákal. K večeru někoho z demonstrantů přivezli a ti se dostali nejdříve k výslechu, který prováděla tzv. „vytěžovací skupina“. Byli to obvykle zkušenější policajti, myslím že kriminalisté, možná i Stb. Když jsou v civilu, tak jsou i pro Vás „tajní“ všichni a vy víte houby, kdo je kdo.
Tito policajti samozřejmě nikam s výslechem nepospíchali. Provedli „Úřední záznam“ a vyhodnotili, zda jste se něčeho dopustil či nikoliv. Pokud ano, předali Vás „orgánu činnému v trestním řízení“ (dále OČTŘ). A to jsem byl já.

Nyní maličko odbočím. Struktura tehdejšího policejního sboru - Sboru národní bezpečnosti byla podle sovětského modelu. Základní rozdělení SNB bylo na složku STB a VB. Na zdejší okresní správě byla STB v 6. patře, kam se řadový policajt nedostal. Jedině tak s nějakým průšvihem. Do Veřejné bezpečnosti patřily obě kriminálky na okresní správě. 1. oddělení – obecná kriminálka a 2. oddělení - hospodářská krim. Toto byli takzvaní operativci. Ti shromáždili materiál, důkazy apod., ale nemohli proti vznést obvinění, neboť nebyli OČTŘ.
Kriminalisté, pokud měli nějakého pachatele trestné činnosti, museli za vyhledavatelem nebo vyšetřovatelem a ten zpracoval spisový materiál. Tento se postoupil prokuratuře (státní zastupitelství). Do vyhledávání spadaly méně závažné tr.činy (krádež, výtržnictví, aj.) a do vyšetřování např. (loupež,vražda).

To tedy stručně na vysvětlenou. Večer v neděli na mne došlo také. Otevřely se dveře kanceláře a přivedli mi mladého kluka asi 19 let. Prakticky jsem pouze opisoval jejich úřední záznam na protokol o výslechu obviněného. Byl obviněn z výtržnictví a poškozování majetku. Ulomil totiž při předvádění ze služebního auta anténu. Dopustit se výtržnictví dle § 202 tr.z. je také docela jednoduché. Stačí, když se namažete, začnete řvát na místě „veřejnosti přístupném“, 3 svědci (třeba i policisté) u kterých jste vzbudil pohoršení a máte obvinění na triku.
Sepsal jsem s tím hochem protokol a ještě další doplňky jako kartu známého pachatele, svodku hlášení a další administrativní výmysly a to bylo všechno. Mít tak tenkráte PC a ne ty starý psací stroje. Kolem 22 hodin jsme mohli jít domů.

Pamatuji se, že jsme si dali s kolegou dvě piva v Saxu a probírali uplynulé dny. Známý číšník se snažil vyzvědět něco o demonstraci, ale já stejně jako on, ten den neviděl nic. To už jsme ale tušili, že v pondělí to nebude sranda jako v sobotu. Nervozní jsme se šli vyspat domů a tak pro mne skončil druhý den ekologických demonstrací v Teplicích.

ČÁST III.

RUDOLF BECHYNĚ
V pondělí 13.11.1989 bylo všem v Teplicích jasné, že proběhne zatím největší demonstrace jaká tu kdy byla. Na počátku roku byly demonstrace, ale vždy v Praze. Ty demonstrace v Praze se ale netýkaly znečištěného vzduchu.
Od rána jsme byli soustředěni na Okresní správě SNB v Trnovanech. Zde jsme si museli vyzvednout štíty, velké bílé obušky a přilby. Toto „vyzbrojování“ probíhalo v přízemí v zadní úzké uličce a byl u toho pěkný zmatek. Převzal jste si věci a musel je podepsat. Hlavně ten štít byl obrovský, že jste se s ním v úzké uličce, kde se tlačili další, praštil na zem. Po podepsání jste věci posbíral a tlačil se v protisměru do chodby, kde jste si hledal nějaké místečko.

Nutno říct, že jak se blížila hodina „H“, tak se prostory plnily k prasknutí. Pokud se dobře pamatuji, přijely posily z Ústí, Mostu, Chomutova a pohotovostní oddíl z Unčína. Samozřejmě každou chvíli probíhaly instrukce, rozdělení do jednotlivých oddílů apod. Byla stanovena jednotná ústroj. Jenže„…. udělali někde chybu“, protože Most nebo Chomutov (už dnes nevím) přijeli v maskáčích vz.60.
Docela jsem byl rád, když už jsme nasedli na zaplachtovanou Avii. Odvezli nás do ul. Krupská k obchodu PNS, kde Avia zůstala stát. Bylo nás asi 15 - 16 a prošli Malou Krupskou na náměstí tehdy Zd. Nejedlého.

Zde jsme se napojili na kordon policajtů a čekali na další povely. Já stál přímo zády k vchodu do vinárny Felix. Dokonce si nás tu „kdosi“ vyfotil. (Foto č.1.) Stál jsem někde uprostřed kordonu. Čelem k průmyslové škole, na kterou mám hezké vzpomínky. Levé křídlo kordonu se stáčelo do jakéhosi půloblouku u prodejny Květy. Dnes se tu květiny ještě prodávají.
Z ulice Školní bylo vidět čelo průvodu demonstrantů. Ti došli do poloviny náměstí a my postupovali proti nim. Zastavili jsme se proti sobě prakticky v polovině náměstí. Občas stačil člověk prohodit slovo na souseda - co asi bude dál. Při takovýchto akcích jste vlastně voják a jako voják pod jednotným velením si nemůžete dělat co uznáte za vhodné. Takže jsme stáli a čekali.

Mezitím někde za našimi zády z tlampačů bylo slyšet výzvy k rozchodu, že demonstrace není povolená. Byla to nějaká žena z výboru, ale její výzvy se minuly účinkem. Následovaly další výzvy tentokráte vedoucího zástupce policie, tehdy Sboru národní bezpečnosti. Z davu se také ozývaly výzvy a provolávaly hesla, ale moc jsem to nesledoval, měli jsme nervy napjaté. Naproti mně stál nějaký muž s bílou šálou u krku a zaregistroval jsem dvě mladé holky se dvěma něm.ovčáky. (Foto č .2.) Trochu jsem se pejskům věnoval ve Svazarmu a hlavou mi problesklo, že snad ti psi nepůjdou na mne. Nyní od děje trochu odbočím.

Nevím jak dnes probíhají demonstrace, ale myslím, že se od těch listopadových v roce 1989 dost liší. Jistě agresivitou demonstrantů a v důsledku toho se ani dnešní policie s davem moc nemazlí. Tehdy to bylo jiné. Přes náměstí projížděly autobusy a trolejbusy! Nejezdily samozřejmě plynule a tvořily před vjezdem na náměstí kolony, ale jezdily. Na chodnících stranou stáli lidé,kteří šli buď z práce, z nákupu nebo čumilové. Vozy MHD projížděly krokem skrze kordon policajtů a demonstrantů, kteří jim udělali místo!

Stál jsem stále proti mladému muži a těm děvčatům, když byl vydán povel z tlampače: „ Vytlačit dav“. Povel opakoval velitel naší skupiny a vy jste ho ještě nahlas opakoval. Kdo byl na vojně, tak to zná.
Aby kordon zasahujících policistů byl pevný, každý policajt provlékl pravačku svému sousedovi za opasek za zády a ten dalšímu. Obušek jste měl na předloktí volně zavěšený, takže jak jste se držel pravého souseda vzadu za opasek, plácal ho váš obušek při pohybu do zadku. V levé ruce jste měl štít a tím jste tlačil do davu.

Pomalu jsme tlačili do davu a ten ustupoval. Stačil jsem sledovat situaci jen trochu kolem sebe. Původně jsme stáli někde uprostřed silnice a postupně, jak se posilovalo levé křídlo, jsme se točili napravou stranu. Napravo od nás byl pohotovostní oddíl z Unčína a tam jsem zahlédl, že někteří policajti tam používají proti lidem obušky, ač nebyl k tomu vydán rozkaz. Demonstranti byli vytlačeni z prostoru náměstí do ul. 28. října a do Školní. Asi deset nás bylo vyčleněno, abychom u zastávky MHD na Řetenice nedovolili lidem z trolejbusů vystoupit.
Stojící zde měli možnost jen nastoupit, aby náměstí bylo vyklizeno. Zřejmě na nás v tom zmatku zapoměli, protože nás deset zůstalo na zastávce i když náměstí už bylo prázdné. Samozřejmě už jsme nikoho nenutili nastupovat na Řetenice, ale jelikož nás z místa nikdo neodvolal, stáli jsme na zastávce a docela nám to vyhovovalo.

Na náměstí už byl normální provoz. Demonstranti a policajti nikde a nás deset stálo pořád na zastávce. Kolem lidé se na nás dívali, proč stojíme na zastávce. Někteří jsme už namítali, že bychom měli někam zmizet. Nakonec jsme se dohodli, že půjdeme zpátky do ulice Krupské, kam nás přivezla Avie. Došli jsme v dvojstupu spořádaně do ul. Krupské. Avie stála na místě i s řidičem, což nás potěšilo. Vysílačkou řidiče jsme se nahlásili, ale bylo nám sděleno čekat u auta. Někteří nasedli na korbu auta, jiní kouřili venku.
V tuto dobu probíhala demonstrace před Okresním výborem KSČ, ale to jsme se dozvěděli až později. Mohli jsme být na místě tak hodinku.
Najednou si na nás někdo z velitelů vzpoměl. Řidič vozu dostal nařízeno naložit nás a odvést do Zelené ulice. Už tehdy byla ul. Zelená slepá ulice. Na jejím konci byla velká prodejna potravin, dnes Asia market. Zde jsme čekali na korbě auta.

Nesměli jsme vylézat. Bylo slyšet, že se něco děje před budovou KSČ. Debatovali jsme o tom a byli rádi, že tam nejsme. Asi po půlhodině či hodině shromáždění skončilo. Kolem auta chodily skupinky lidí a my slyšeli jejich vzrušené debaty. Po určité době přišla velká skupina policistů a hrnuli se do auta. Ani se tam všichni nevešli a museli čekat, až nás řidič odveze a vrátí se pro další.

Samozřejmě jsme si vyslechli výčitky, jak jsme se ulejvali. Na „okrese“ jsme postupně odevzdali výstroj a čekali, kdy nás konečně pustí domů. Nepustili nás hned. Další hodinu či dvě jsme se plácali po budově. Následoval zase nástup na PVS, kde byl projev s vyhodnocením a pozdě večer jsme mohli jít domů.