V digitálním světě jsou obvykle inspirativní průbojní mladí lidé, kteří na sebe ve městech strhávají pozornost díky různým inovacím. Jenže i na venkově lze nalézt nadšence, kteří od mládí budují něco důležitého. Nejsou tak vidět a slyšet, a proto se na ně zapomíná. O to pozoruhodnější je příběh těch, kteří dokáží motivovat ostatní i ve vysokém věku a v oboru, který jako nikdy předtím čelí obrovské konkurenci.

Hana Bláhová (78 let) a Miroslav Bláha (78 let) jsou manželé od roku 1968. A také jsou nerozlučnými knihovníky. Je to jejich koníček, ba i životní poslání. Společně vedou obecní knihovnu v Kostomlatech pod Milešovkou, kde žijí. Dřív se starali o knihy a čtenáře ve svém volném čase po zaměstnání, nyní v tom pokračují jako senioři. Paní Hana, rodačka z Kostomlat, je knihovnicí dokonce od roku 1962. Přivedl ji k tomu její tatínek Václav Mengr, místní kulturní buditel, který v roce 1946 založil loutkářský a ochotnický soubor a vedl ho až do roku 1972.

„Tatínek mi jednou řekl, že našel nějaké zapadlé knížky a že z nich uděláme knihovnu. Tehdy jsem byla ve třeťáku ekonomky v Teplicích,“ zavzpomínala paní Hana. Jednalo se o přibližně pět set knih na hromadě sestěhované z předešlé knihovny. „Byla to jedna malinká místnůstka, kterou měla na starost paní učitelka, ale ta se pak knihovně přestala věnovat. A tak jsme to po ní převzali,“ uvedla knihovnice, která v té době měla nohu po operaci, ale z domova za novou aktivitou vždy nějak doskákala.

Paní Bláhová začínala už jako studentka

Jejím prvním působištěm byla bývalá restaurace, kde se v prosinci 1962 podařilo knihovnu otevřít a kde hned v lednu zahájila ještě jako studentka besedy pro děti. Teprve až v dospělosti s manželem zjistila, že knihovnická tradice sahá v obci mnohem dál. „Letos to vypadá, že máme sté výročí české knihovny, protože jsme našli zápis, že v roce 1924 byla ustanovena knihovnická rada a jmenován knihovník.

Dokonce jsme zjistili, že ten knihovník byl náš hodně vzdálený příbuzný,“ sdělila paní Hana.

Z počátku sloužila v knihovně dva dny v týdnu, jenže když po střední škole nastoupila do práce, kde začala dělat až do noci účetní uzávěrky, měla na knihovnu méně času. Tak s tatínkem přemluvili maminku, aby občas za dceru půjčovala. „Takže do toho byla zapojena celá rodina. A když maminka onemocněla a přestávala vidět, začal mi pomáhat můj manžel. Zjistila jsem, že je do knihovny větší blázen než já. Bez něj bych to nezvládla,“ řekla paní Hana, která pracovala v elektrárně a pak jako mistrová v místní pobočce podniku Tesla.

Ze strojaře a stavaře knihovníkem

Miroslav Bláha, rodák z nedalekých Košťan, je profesí strojař a stavař, který se podílel na výstavbě či projekci elektráren. Ke knížkám měl už jako kluk velmi blízko. Jeho maminka hodně četla, takže i on chodil do knihovny v rodné obci. „Knížky mě provázejí celý život. Dokonce ovlivnily i výběr mé profese, protože v době, kdy jsem se rozhodoval, čím budu, jsem četl o Edisonovi, čaroději z Menlo Parku, a to mě v podstatě navedlo na energetiku,“ sdělil energetik v penzi, nyní zkušený knihovník.

Na nabídku manželky před víc než půl stoletím kývl, protože chtěl pokračovat v rodinné knihovnické tradici. Technické vzdělání se mu hodilo, protože v devadesátkách inicioval v knihovně zavedení počítače a automatizovaného provozu. Na vesnicích to tehdy nebylo běžné. „Jezdil jsem se radit do Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem,“ řekl pan Miroslav.

Knihovna v Kostomlatech, v komunitním centru.
FOTO: Kostomlaty mají novou knihovnu. Vznikla přestavbou bývalého kravína

Ani předtím to neměl kostomlatský knihovnický pár jednoduché. Jeden čas nebyl ve staré knihovně ani telefon, záchod a voda. Vše se budovalo postupně. Nejhorší období zažili manželé po roce 1989, kdy porevoluční vedení obce nechtělo knihovnu financovat a zařízení hrozil zánik. Takový obrat knihovníci nemohli připustit. „To byla doba, kdy jsme jeden druhého museli podržet, abychom vůbec fungovali dál. Zabejčili jsme se a sehnali sponzory,“ zavzpomínal knihovník.

Pak se měl objekt bývalé restaurace prodávat a pro knihovnu obec nenašla náhradní prostor. Bláhovi proto koupili na splátky jeden barák uprostřed vesnice a během rekonstrukce vytvořili v přízemí rodinného domu nájemní prostor pro obecní knihovnu, kterou tam otevřeli v roce 2003. Byla tam až do roku 2019, kdy se přestěhovala do nového a moderního interiéru, do obecního Komunitního centra vzniklého přestavbou zaniklého kravína.

Manželé Bláhovi (oba 78 let) společně vedou obecní knihovnu v Kostomlatech pod Milešovkou.Manželé Bláhovi (oba 78 let) společně vedou obecní knihovnu v Kostomlatech pod Milešovkou.Zdroj: Deník/Martin Vokurka

„Na stará kolena si užíváme krásné knihovny, i když každý prostor, kde jsme působili, měl své genius loci,“ řekl knihovník. V rodinném domě byly prostory stísněné, přesto tam začali manželé pořádat Noci s Andersenem, kdy 16 dětských čtenářů v knihovně přespí po hrách a soutěžích. Ve svém domě knihovníci dokonce hostili srazy bývalých učitelů, kteří v 50. letech přicházeli do Kostomlat na umístěnku. K setkání se přidali i jejich žáci, ke kterým patřila i paní Hana.

„Sešlo se třeba přes šedesát lidí, takže u nás bylo kolikrát těsno. Byla to ale nádherná akce, na kterou se všichni těšili. Nešlo ji nedělat,“ vysvětlila knihovnice. Teď už srazy nepořádají, protože z původní party žije jen pár lidí, kteří pro stáří nemohou přijet.

Spolupráce se školou a školkou

Stále se ale budují vztahy s novou generací. Knihovna, kterou současné vedení obce hodně podporuje, úzce spolupracuje s místní školou a školkou. Na různé besedy jezdí i mateřinky z jiných vesnic. Březen – měsíc knihy tentokrát Bláhovi zaměřili na spisovatele Eduarda Petišku a dorazily i školkové výpravy z Hostomic, Bžan či Chotějovic. Paní Hana má po otci dřevěné loutky a některé v knihovně používá při setkáních s dětmi, které si loutky zkoušejí vodit. S dětmi se podle knihovníků nejlépe pracuje, než přejdou na 2. stupeň ZŠ. Pak už ztrácejí zájem o knihy a raději používají mobilní telefony. Věrná zůstává hlavně starší generace. Jedné čtenářce je dokonce 97 let.

V knihovně je posezení i přebalovací pult, takže se v ní potkávají různé věkové skupiny a u čaje mohou klábosit. Kdo má problém s očima, tomu knihovníci nabídnou brýle či objednají audioknihy z teplické knihovny, která kostomlatské „sestře“ půjčuje část svého fondu nebo pomáhá zpracovávat nově koupené knihy.

Obecní knihovna vlastní zhruba 9 500 publikací a průběžně eviduje 200 až 250 čtenářů, přičemž Kostomlaty mají přes 900 obyvatel. Takový podíl je v kraji ojedinělý. Osvědčily se i akce pro žáky prvních tříd, kteří se seznamují s knihovnou v rámci celostátního projektu Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka. „Ověřujeme si také, jak pokročili ve čtení,“ řekli knihovníci, kteří každému prvňákovi dávají při akci speciální objednanou knihu a udělají jim čtenářský průkaz do knihovny. Děti pak pustí za pult, kde se pod dohledem samy zavedou do počítače. Tuto akci a řadu dalších zaštiťuje Svaz knihovníků a informačních pracovníků (SKIP), jehož členy jsou i manželé Bláhovi. Ti podporují i další společenský život v obci. Na internet dávají třeba pozvánky na koncerty a různá setkání v Komunitním centru i mimo něj, včetně zpráv a fotek z akcí. „Máme svůj facebookový profil, kam dáváme nejaktuálnější informace,“ upozornil pan Miroslav.

Objekt Komunitního centra

Oba se podíleli na uspořádání nové knihovny, protože stáli u zrodu projektu rekonstrukce kravína. Objekt Komunitního centra, kde je i společenská místnost, kuchyňka a keramická dílna, slouží také spolkům, trénují tam třeba mažoretky, a zázemí využívají návštěvníci venkovních akcí, například při rozsvěcení vánočního stromu nebo při masopustu.

Paní Haně se zároveň splnilo velké přání - konečně je v knihovně dětský koutek, kam se vejde celá školní třída. A pod regály s knihami jsou výsuvné skříňky s ušitými polštáři na sezení.
Také knihovnice mezi knihami vyrůstala. Doma jich měli plné police, knihy byly tatínkem očíslované a se sestrou je pravidelně kontrolovaly. Dneska už paní Hana tolik nečte, protože je často kvůli knihovně u počítače, kde dělá i věci pro malé čtenáře. Jejího manžela v knihovně naplňuje, že jsou mezi lidmi a dávají je trošku dohromady.

Půjčují jeden den v týdnu, v úterý od půl třetí odpoledne do půl sedmé večer. Lidi si na to zvykli. Když měli otevřeno ještě ve čtvrtek, přicházeli rozptýleně, v knihovně to méně žilo a provozní doba se tolik nevyužila.

Zdroj: Martin Vokurka

V roce 2004 získala kostomlatská knihovna celostátní ocenění Knihovna roku 2004 a stala se nejlepším obecním zařízením svého druhu v ČR. Následovaly další nominace a úspěchy, například obdržení krajských titulů Knihovníci roku či Ceny českých knihovníků. Díky svým aktivitám a srazům knihovníků mají manželé řadu známých a přátel a rádi přebírají z jiných knihoven to, co pomáhá služby rozvíjet. Vřelý vztah ke kostomlatským knihovníkům měl i český cestovatel, etnograf a spisovatel Miroslav Stingl, dnes již zesnulý rodák z Bíliny, kterého Bláhovi provázeli po místech, kterými jako kluk putoval. „Dojeli jsme pod Milešovku, a když tam tak seděl, pil kafe a jedl buchtu, říká: Tolik zemí jsem procestoval, a tady je tak krásně… Dodnes si ta jeho slova pamatuji,“ zavzpomínal Miroslav Bláha.

Kdo Bláhovi jednou v knihovně nahradí?

Plynutí času přináší i do Kostomlat jednu otázku: Kdo Bláhovi jednou v knihovně nahradí?
Šikovná vnučka, kterou do práce zasvětili a která je občas zastoupí, když někdo onemocnění, už v Kostomlatech nebydlí a má svou práci, takže hledání nástupců je komplikovanější. „Oni by byli, ale každý si myslí, že práce knihovníka je sedět za pultem, smát se na lidi a podávat jim knížky. To je ale až to poslední. Knihovna vyžaduje daleko víc práce, kór když máme tu nadstavbu a pořádáme besedy nebo setkání s autory,“ řekl pan Miroslav.

Nezbývá než věřit, že manželé knihovníci nějakého nadšence najdou. Možná ho přiláká Vavřinečka, optimistická socha mladé čtenářky sedící na knihách před Komunitním centrem. Tuhle sochu od místního řezbáře manželé považují za pěkný symbol jejich práce.