Michal Horáček: Na Děčínské kotvě jsem se mohl stát hrdinou

Pak začal cestovat po všech koutech České republiky. Nedávno navštívil také Teplicko, kde si prohlédl pekárnu v Proboštově a chráněnou dílnu Arkádie v Úpořinách. O návštěvě čtěte: Michal Horáček: Marian Jurečka je skvělý zpěvák, chci ho na příští desku

Vraťme se do dob totality, kdy jste v našem kraji nežil, ale občas k nám přijížděl. Utkvěla vám z tehdejších severních Čech v paměti nějaká zajímavá příhoda?

Samozřejmě a ne jedna. V první řadě se mi vybaví Děčínská kotva v roce 1989. Tehdy jsme ji vyhráli se skladbou Stáří. Hudbu složil Petr Hapka, já text, interpretem byl Michael Kocáb. Na desce recitoval Josef Kemr, ten samozřejmě na Kotvě nebyl. Z festivalu šlo živé vysílání do tehdejší Československé televize a po vyhlášení výsledků následovaly rozhovory s vítězi. První šel před kameru Michael Kocáb a řekl památnou větu, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Byl z toho hrozný poprask, slyšela to celá republika. Na zásah tehdejšího ředitele televize se další rozhovor stopnul. Měl jsem také připravený ostrý výpad proti režimu, ale nedovolili mi už, abych se přiblížil k mikrofonu. Takže hrdinou se stal Kocáb a ne já, protože si ho komentátor vybral jako prvního (směje se).

Vazby jste měl v té době také na krajské město.

Ano, Ústí nad Labem tehdy poskytovalo jakési útočiště některým umělcům. Příkladem je třeba Michal Tučný, který raději vystupoval pod ústeckou agenturou než pod pražskou, protože tady byly tehdejší neblaze proslulé přehrávky přeci jenom volnější. Vzpomínám si na ústecké divadlo, kam jsme před koncertem zašli s Vaškem Neckářem a také Deanem Reedem. Pro ty, kdo ho nepamatují, byl to americký rokenrolový a country zpěvák, který se v sedmdesátých letech odstěhoval do tehdejší NDR a zuřivě podporoval komunistickou propagandu. Prostě, jak to říci slušně…vůl. Ale tehdy předvedl něco neskutečného. V prázdném foyer divadla smýčila uklízečka a on se jí zeptal, jak se jmenuje. Když odpověděla, že Marie, náhle před ní poklekl a zazpíval spatra náročnou skladbu Maria od Leonarda Bernsteina. Pak mám ještě jeden zážitek, když jsme se v hotelu potkali se slavným kubánským boxerem Teofilo Stevensonem. Zrovna probíhala boxerská Velká cena Ústí. Šel s námi manažer Vaška Neckáře Hanuš Buncl, obrovský chlap. Teofilo patrně v domnění, že jde o jednoho ze soupeřů v super těžké váze, přišel k němu. On neuměl žádné cizí řeči, tak pouze ukázal na sebe a řekl: I am Cuba. Hanuš se na něho krátce podíval a odvětil: I am Kuba Kubikula.

To jsou spíše úsměvné příhody, zažil jste i něco ponižujícího?

Asi nejhorší byly chvíle na hraničních přechodech do spřátelené NDR. Jezdil jsem do Drážďan na dostihy a ta lustrace od celníků byla opravdu flustrující. Dneska už s úsměvem vzpomínám, jak jsem si koupil u soudruhů v NDR nové boty a hned si je obul a staré hodil do popelnice, protože jinak by mi je na hranicích hned sebrali.

Jak probíhá výběr míst, která navštívíte?

Co se týká regionů, tak opravdu jezdím úplně všude. Samozřejmě místa v Ústeckém kraji jsou logisticky příjemná, mám to z Roudnice kousek. Horší je, když jedete třeba do Bruntálu nebo Uničova, to se nedá stihnout na otočku. Místa můj tým vybírá celkem nahodile. Zpravidla je to vždy nějaké zařízení, které poskytuje sociální služby, dále menší či středně velké firmy, které mají výhradně české majitele. Už jsem byl třeba v jedenácti pivovarech, moštárně, výrobně koloběžek, stěžňů, nebo plastových oken. Mimochodem koloběžky jsem koupil a s manželkou na nich rádi drandíme kolem Labe. V pekárně jsem poprvé. Návštěva Teplicka je příjemná i v tom, že máme jen tři zastávky, Poslední je v Zahradním domě s veřejností. Těch zastávek je někdy třeba sedm, což je hektické a na úkor času, který můžeme na tom kterém místě strávit.

Čtěte také: Jsem úplně jiný než Schwarzenberg. Ve všem

Vytvořil jste si už nějaký závěr z návštěv menších podniků. Jak tam vnímají současnou situaci?

Ukazuje se především, že je špatně nastavený systém daní a odvodů za zaměstnance. To slyším všude, že podnikatelé by rádi lidem přidali, ale kvůli odvodům si to nemohou dovolit. Nakonec se tak paradoxně dostáváme k tomu, že pro mnoho lidí je lepší být na dávkách, než pracovat. To není zdravé a budeme se tomuto tématu s mým týmem hodně věnovat. Je potřeba snížit odvody za zaměstnance, jinak se naše republika stane pouhou montovnou cizích výrobků. Mrzí mne, že od podnikatelů ponejvíce slyším, že od státu chtějí hlavně, aby jim neházel klacky pod nohy. To signalizuje, že je něco špatného ve státě českém. Dalším problémem je dovoz levného ne příliš kvalitního zboží z ciziny.

Máte i nějaké pozitivní poznatky?

Těší mne, že stále převažuje u vlastníků firem pocit zodpovědnosti za svoje zaměstnance. Podnikateli pracovní doba nikdy nekončí. V době, kdy jsem stál v čele Fortuny, jsem se budil v noci hrůzou, že jsem na něco důležitého zapomněl. Konkrétně tady v Proboštově mne potěšila věta manželů Valových, spolumajitelů pekárny, že pro ně je pro jejich podnikání nejdůležitější pevné zdraví, aby tu káru mohli táhnout dál.

Našel jste v politice nějakou inspiraci pro své umělecké počiny?

Budete se divit, ale ano. Ministr zemědělství Marian Jurečka je vynikající zpěvák. Chci ho jako interpreta na příští desku. Samozřejmě, pokud bude souhlasit.

Mohlo by vás zajímat: Michal Horáček: „Nekandiduji proti jiným, ale pro něco"

Horáček si ozdobil velikonočního beránka

Během prohlídky pekárny v Proboštově si Michal Horáček oděný do slušivého pláště a čepečku vyzkoušel, jak se zdobí velikonoční beránek. „Je to zrůda, zkazil jsem vám produkci," laškoval po výkonu a nechal se poučit o správné technice od zkušené pekařky.

„Překvapilo mě, jak je to velká firma. Vůbec jsem nečekal, že má 230 zaměstnanců. Přitom tady používají stále především ruční výrobu. Jo a voňavé to opravdu bylo," pochválil.

Při následné návštěvě chráněné dílny v Úpořinách pro změnu s místními klienty zkusil glazování keramiky.

„Teplice a jejich okolí byly vždycky v rámci tohoto kraje výjimečné. Bývalo a vlastně stále je tady neuvěřitelné kulturní podhoubí, ze kterého občas vyroste celostátní hvězda. Miluju prostory Krušnohorského divadla. Ten sál pro snad sedm set diváků, který je vždycky nabitý k prasknutí a na závěr vám uspořádá standing ovation. Co víc si může umělec přát?" řekl Michal Horáček.