Vzpomínka na sanitu – Honza

V podniku, kde Honza pracoval, se už od začátku listopadu mluvilo o tom, že by se mělo něco udělat. „Moc pozornosti jsem tomu nevěnoval. Člověk už si na tohle každoroční brblání zvykl. Jasně, i mně vadilo, že syn, který nastoupil do školy, chodí ráno se šátkem přes obličej a večer pořád kašle." O tom, že se „něco" rozhýbalo, uslyšel Honza od kolegů 8. listopadu. O den později vyrazili všichni na Benešák. „Vzpomínám si, jak mě šokoval ten pohled na přeplněné náměstí. Hlídky VB projížděly kolem lidí v průvodu, ale nezakročily. Když dav zamířil k nemocnici, rozezněla se siréna sanitního vozu. To byl jeden z nejsilnějších zážitků. V tu chvíli se průvod, který po celou dobu blokoval provoz v Duchcovské ulici, rozestoupil. Sanita s houkáním projela vytvořeným koridorem a celý dav skandoval – Pusťte ji, veze další případ!" V tu dobu se ještě řada lidí dohadovala, zda jde o ekologii, nebo o politiku, nebo o obojí… „Myslím, že všem bylo jasný to hlavní – nenávist k režimu, který nečinně a lhostejně přihlížel, jak na severu umírají lidi. Mrňata nemohla na vzduch, protože by dýchala kyselinu, ten, kdo by svoji nemoc jinde přežil, tady skapal."

Vzpomínky na nenávist – SimonaListopad 1989, Deníky Bohemia 1999

Simona byla v té době matkou dvou chlapců, školáků a půlroční dcerky. 10. listopadu přivedla děti ke svým rodičům, aby mohla vyrazit na Benešák, kde se konala další demonstrace. Její bratr pracoval jako příslušník VB a rodiče byli nervózní. Simonu od úmyslu zúčastnit se demonstrace odrazovali. „Když si to zpětně promítnu, musím sama sobě přiznat, že jsme nešli demonstrovat pro nějaké ušlechtilé cíle, ale mnohé do ulic nahnala nenávist, která už všechny dusila. Stejně jako mlhy, které člověka štípaly na jazyku, když se nadechl"

Dav lidí se ten den vydal z Benešova náměstí poměrně rychle městem. Některé z ulic byly zataraseny policajty v bílých helmách, se štíty z plexiskla a s obušky v rukou. „Někoho napadlo, že to vezmeme Jankovcovou ulicí. Došli jsem ke školní družině a před námi stáli poldové se psy. Někteří se snažili vyjednávat, že bychom jako rádi prošli a proč nám v tom brání. Pak se ozvalo „Gestapo", protože chytli kluka, který chtěl proběhnout a ztloukli ho. Nakonec na nás pustili psy. Vzali jsme to po schodech do Čapkovy ulice a zpátky na tehdejší Leninku. Z Masarykovy ulice se průvod valil do ulice 28. října. Přístup na Benešovo náměstí blokovaly policejní vozy. „Nějakej šestnáctiletej cvok chtěl esenbáky rozhodit slovíčky o národu a jeden ten péesák ho strhl za bundu na zem a dovlekl k autu. Křičeli jsem, aby ho pustili, že jim nic neudělal. Ten tlustej chlápek mu třískal hlavou o auto až se kluk přestal bránit a svezl se na zem. Policajti stáli a přihlíželi. Vyběhla jsem s několika lidma pomoct tom klukovi. Někdo mě ale čapnul za bundu a strhl na chodník. „Ségra, neblbni. Seber se a vypadni, vypadni!" Byl to Simonin bratr. Stál v řadě policajtů proti průvodu lidí. „Rozbrečela jsem se jako želva. Stáli jsme a čuměli na sebe. Brácha skrz plexi policejní helmy, já skrz rozmazaný oči…"

Vzpomínky z druhé strany – Radek

Radek v té době pracoval u policie. Při demonstracích v Teplicích „kopal" za rudou garnituru. „My jsem ty první dny za lidma jen jezdili. Vlastně jsem sami pořádně nevěděli, co máme dělat. Nahnali nás do autobusů, vyložili v místě, kam demonstranti nesměli. Nechala se jim trasa, která byla povolená, aby to bylo udržený v jediném proudu. Když přešli, tak jsme zase naskákali do autobusů a oni nás vezli jinam." Podle Radka nastal skutečný chaos až kolem třináctého, kdy se situace vyhrotila. Častěji než kdy jindy je v té době navštěvovali komunističtí pohlaváři, plácali je do beder, byli nepřirozeně žoviální. „Většina z nás ale fandila těm lidem v ulicích. Největší strach jsme měli z toho, aby se situace nezvrtla a my nemuseli proti demonstrantům zasáhnout. Říkali jsme si, že kdyby k něčemu takovému došlo, tak to položíme. Jenže tyhle situace jsou otázkou několika vteřin. V ten okamžik nemáš čas přemýšlet o tom, na kterou stranu se přidat, na čí straně je pravda, ale pudově chráníš svojí kůži. Stejně, jako ti, co stojí proti tobě." Radkova slova o okamžiku, kdy stačí málo a začne to jiskřit, potvrzuje událost z té doby, kdy v Dlouhé ulici u budovy KSČ policie zasáhla proti demonstrantům poměrně brutálním způsobem. „Ono se snadno pojmenovává zásah policie jako brutalita. Ovšem pokaždé by si měl člověk představit sám sebe na našem místě. Když je jasný, že na tebe někdo vystartuje, tak se budeš bránit. Každý má jenom jedny nerv. I policajti. Vím, že se to mlelo v Dlouhý ulici u KSČ, tam to dopadlo docela ošklivě, ale u toho jsem naštěstí nebyl."

Konfrontace vzpomínek – Pavel

Pavel je novinářem. V době teplických demonstrací nebyl politicky činný ani nějak politicky založen. O to víc, jak tvrdí, prožíval zvláštní radost i obavy zároveň. „Jako spousta jiných lidí jsem ani já nevěřil, že komunistická diktatura někdy skončí, že se něčeho takového dožijeme. Už kvůli mému tatínkovi a ostatním příbuzným, kteří s komunisty měli co do činění v negativním slova smyslu. Osobně měl Pavel strach o lidi, kteří do toho šli. „Měl jsem v paměti zkušenosti s bestiálním zásahem policie z 21. srpna roku 1969 v Praze, kde jsem byl osobně. Takže jsem věděl, co dokážou." Když při jedné z teplických demonstrací do matek s dětmi, které šly ulicí 28. říjen, začaly od Benešova náměstí najíždět policejní vozy, obavy Pavla se potvrdily. Měl jsem hrůzu z toho, kam až jsou schopni zajít. Přišlo mi, že to jejich najíždění auty do mamin s dětmi jim nikdo nenařídil. Že to je něco z nich, nějaké děsivé nadšení, něco navíc, z čeho šla skutečně hrůza." Situaci, která tenkrát v Teplicích vládla, dokázali využít i nejrůznější pavlačoví řečníci, ambiciózní „zádolezci". Zaznívaly euforické projevy, z nichž sice čišelo odhodlání jak věci změnit k lepšímu, ale…"Při těch proslovech jsem začal mít nepříjemný pocit. Vzpomněl jsem si na pana Karla Čapka, který v jendom ze svých děl říká: „Zatřepte světem a pak se běže podívat, koho to zasypalo". A bohužel, stejně, jako už mnohokrát v naší historii, se slova pana Karla Čapka potvrdila i tentokrát."

Deníky Bohemia, listopad 1999