„Dělala jsem panenky, které měly vždy veselé obličejíčky. Však také vznikaly v pohodovém období. Pak došlo ke zvratu, přišla jsem o manžela a najednou jsem zjistila, že ty moje nové panenky mají ve tváři jiný výraz, jejich pusy se nesmály, ale šklebily. A já nebyla vnitřně schopna s tímhle něco udělat."

Ilona Emilie Klawitter má ovšem opět šťastné období a je plná energie.

U šálku čaje vzpomíná a vypráví, kam se ráda vracívá, co ji nabíjí pozitivní energií, inspiruje, dává jí volnost.

Ona i její sestra se narodily v Mělníku, aby se poté s tatínkem, zemědělským a lesním inženýrem, a maminkou povoláním učitelkou, odstěhovali všichni do Prahy. Tady si užívaly obě divadel, výstav, koncertů. Tatínek maloval, maminka zpívala, stejně tak i dědeček s babičkou a milovaný strejda Vilém, který byl snad tím nejpohodovějším člověkem, jakého kdy poznaly. Za ním rády jezdívaly na Teplicko. Doma se cítily i v Třebívlicích, kde byl děda poštmistrem a babi kdysi komornou u Ulriky von Leventzow. A všude tam u nich panovala pohoda.

„Hrávali jsme doma divadlo, zpívali, ale také malovali. Moc ráda jsem vystřihovala papírové panenky a šaty na ně. Poslouchala nedělní odpolední pohádky v rozhlase, stejně jako sobotní hry pro mládež, kdy jsem děj prožívala s hlavními hrdiny. Při tomhle pracovala dětská fantazie naplno a asi mne to na celý život poznamenalo."

Místo umění technické kreslení v emigraci

Ilona chtěla být zpěvačkou, bavilo ji psát slohové práce ale už je nečíst ostatním nahlas. To ne, ona psala o svém světě, do kterého byl ostatním vstup zakázán…

Místo umění šla studovat na Jedenáctiletou střední všeobecně vzdělávací školu. Jak neměla ráda matematiku, deskriptivní geometrii… zařadili ji do matematické třídy a poté měla šanci studovat jen na ČVUT. Zvládla pět semestrů.

V lednu 1969 emigrovala se dvěma malými dětmi a manželem do Německa, do Kolína nad Rýnem, kde se jí narodil třetí potomek a kde živila rodinu jako technická kreslička a učila se intenzivně němčinu. „Já tenhle jazyk neměla moc ráda, když mne ji ještě doma maminka učívala. Němčina pro mne nebyla libozvučná. Když jsem byla v Kolíně, měla jsem zpočátku pocit, že mám znalosti jako má jedenapůlroční dcera. Gramatiku jsem se učila s dětmi, když chodily do školy. Vidíte, teď se v tomto jazyce vyjadřuji dokonce coby literát."

Modeluji z vnitřní potřeby

Ilona Emilie Klawitter přesídlila k řece Mosele blízko hranice s Lucemburskem. Tady pro ni začala konečně tolik vytoužená umělecká práce.Vzpomínala tu na procházky Prahou, kde uviděla poprvé ve výkladu obchodu v Celetné ulici nádherný betlém, v paměti jí zůstaly malé porcelánové postavičky, které mívali doma a ona si s nimi hrávala… Začala modelovat.

„Vyvíjí se to samo, dílko mi roste v rukách. Nikdy je neopravuji. Pokud se mi nepovede, jak bych chtěla, pustím se do nového. Vzniká z mé vnitřní potřeby. Mám pocit, že jsem v tomhle současném světě cizinkou, utíkám do toho svého, vnitřního, vlastního a milého, v němž jsem šťastná. Má jiné hodnoty než současný svět kolem nás, který je plný násilí, kde jsou k sobě lidé málo ohleduplní, honí se neustále za něčím, neumějí napsat rukou hezký dopis, ale komunikují jenom mobilem a přes internet. Zapomínají vnímat krásy přírody kolem sebe. Co je to za vztah, který vznikne mezi dvěma mladými lidmi na sociální síti. Oni se nepoznávají při společných prožitcích, nedrží se za ruku…

Jsem asi pro mnohé naivní, moc romantická, ale já se nezměním a jaká jsem, tak takovou i zůstanu!"

Tři desítky let vytváří betlémy. Chce, aby její figurky vyjadřovaly cit a lásku. Zkouší různé techniky.

Některé postavy mají za základ drátěnou kostru, kterou omotávám vlnou a následně v klihu namočenou látkou. „Plno práce dá vyvážení postav, dlouho řešívám hlavu nejenom poměr velikosti, ale výraz. Jak bude zakloněná, zda je vzpřímená, zkrátka musí být podle toho, co daná postava sděluje, dělá, jaký má charakter. Největší problém mi dělávaly mužské obličeje. Ze začátku spíše představovaly ženskou tvář. Když jsem vytvářela na zakázku „Večeři Páně", kde je třináct mužů, tak jsem měla právě z tohoto trochu obavy, ale vyšlo to a jsem moc ráda."

Po revoluci začala Ilona jezdit často do své původní vlasti. Po smrti druhého muže byly cesty ještě intenzivnější má tu svou rodinu a také vzpomínky! A tak se rozhodla, že se ve svých sedmdesáti letech navrátí do Čech natrvalo.

Bude, samozřejmě, tvořit dál.

Šnečí lidičky z Duchcova

V roce 1999 se při setkání v Teplicích s generálním ředitelem Českého porcelánu Dubí, Vladimírem Feixem dohodli na spolupráci. V porcelánce chtěli vytvořit betlém z řady volných figur, aby si mohli zákazníci postupně postavičky dokupovat. Protože Ing. Feix znal tvorbu Ilony Klawitter, požádal ji o návrhy.

Betlém vznikl následně v duchcovské manufaktuře ROYAL DUX. Zájem o něj i na výstavách byl veliký. Vlastně je i nadále, a proto právě v Duchově chystají do výroby další tři postavy, tentokráte muzikanty, kteří betlém rozšíří.

Novinkou roku 2015 je sběratelská série porcelánových figurek „Šnečích lidiček", které se zhotovují podle návrhu Ilony Klawitter.

„Mám ráda přírodu, ale také pohádkový svět. Nabízí nekonečné množství inspirace. Skřítka ani vílu v běžném životě nepotkáte, proto je oživuji v podobě rozmanitých figurek. Proto jsem začala tvořit drobné a bezelstné tvorečky, co neznají násilí, zlobu, závist. Šnečí lidičky, to je vlastně ztvárnění mé představy o jiném, tedy lepším světě, kde panují láska, radost a volnost. Dnes konečně mohu dělat to, co se mi líbí, jsem zcela volná. Doufám, že se to všechno do Šnečích lidiček rovněž přenáší!" (lmax)