Otázce, které se asi nelze vyhnout. Dospělý muž Josef Melen, kluk Pepíček Melen a nesmrtelná píseň „Né, pětku ne". 99 % lidí se při vyslovení jména Melen vybaví tento nesmrtelný song. Řekl bych, že vás to neštve. Nebo se pletu?

Né, pětku ne slyším denně stejně často, jako pozdrav dobrý den a rozhodně mě to neštve. Bezmála 30let po premiérovém uvedení v televizi a následném vydání singlu, který vyšel v mnoha reedicích, se píseň stále hraje. Nové generace školáků, kteří písničku znají a zpívají si ji ani neví, že ten malý kluk za bicíma jsem já. A život s pětkou? To je už mnohokrát popsané téma dětských herců a zpěváků. Někdo svou největší životní roli dostane v sedmdesáti, já ji prostě dostal už v deseti letech.

Kdo ve vás vůbec objevil bubeníka a zpěváka?

S hudbou jsem se v podstatě narodil, můj tatínek hrál na akordeon a kytaru a pravidelně doma cvičil. Vlastně ani nevím, kdy mi táta dal poprvé do ruky vařečky a nechal mě mlátit do máminých kastrolů, ale když mi bylo pět let, už jsem hrál v tátově kapele RYTMUS na bicí a zpíval psal se rok 1979. (smích)

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste s Viktorem Sodomou natočil píseň „Moucha" a následně s Františkem Ringo Čechem veleslavnou písničku o pětce. Vy kluk a oni už tehdy známe tváře. Když jste ve škole řekl co děláte, s kým točíte, tak to asi bylo velké pozdvižení…

S Viktorem Sodomou jsme se potkali v roce 1982 na jevišti v turnovském divadle. Naprosto spontánně mě oslovil, abych ho doprovodil na bicí při jeho vystoupení. Právě tam začala naše spolupráce. O rok později jsme spolu natočili můj první singl MOUCHA. Další písnička v pořadí byla Údolí vran, ale než se stačila vyšplhat v hitparádách na čelní pozice, tak jako Moucha, naprosto ji převálcovala novinka s textem F.R.Čecha Né, pětku ne. Ve škole jsem byl ten, co zpívá v televizi, takže pro většinu dětí prostě takovej jinej kluk. S kým jsem natáčel a co jsem točil, tahle témata jsem neměl ve škole s kým sdílet.

Vaše děti, máte myslím dva kluky to nějak táhne k hudbě či umělecké branži?

Ano mám dva kluky 17 a 5 let. Větší Sean studuje IT na pražské střední škole a malý Yann vnímá svět trochu jinak, má sluchovou vadu a přes naslouchadla se zvuky světa teprve učí poznávat. Miluje ale pohyb a tanec, takže uvidíme, co z něj jednou bude. Každopádně jsem oběma svým synům dopřál bezstarostné dětství. (úsměv)

Čím se dnes živíte?

Mám své nahrávací „Banánové studio", píšu hudbu, točím znělky, komentáře, reklamy. Můj hlas se beze jména objevuje v rozhlasovém éteru napříč republikou. Jsem moderátor řady prestižních akcí a projektů, jako např. evropský multimediální projekt The Action, Noc bojovníků, Judoshow Cup, Dětská Budoshow, Truck Fest, Besip Team a mnoha dalších. Ani zpěv jsem ale nepověsil na hřebík, můj zatím poslední singl se jmenuje HERE IS THE HOUSE a vyšel v roce 2011.

Už delší čas se věnujete bezpečnostně-dopravním osvětovým projektům. Naposledy SAFETYSHOW. Co je smyslem projektu?

SAFETYSHOW je můj osobní preventivní projekt, jehož historie sahá téměř 10 let zpět. Cílem projektu bylo vytvoření divácky atraktivního programu, který nejen zaujme, ale bude zároveň vzdělávat. To se nakonec díky občanskému sdružení LitCom povedlo. Jarní preventivní šňůra po městech ČR začala v severních Čechách a hlavními tématy SAFETYSHOW jsou bezpečnost silničního provozu, alkohol a návykové látky.(kos)

Soutěž o singl HERE IS THE HOUSE

Teplický deník připravil soutěž o CD zatím posledního singlu Josefa Melena s názvem HERE IS THE HOUSE s podpisem autora. Soutěžní otázka: Kde se Josef Melen narodil? a) Ústí nad Labem, b) Praha, c) Litoměřice. Své odpovědi posílejte na Teplický deník Kapelní 4, 415 01 Teplice, nebo e-mailem na teplicky@denik.cz (předmět: soutěž) a todo 22. 5. 2012Pozn.: nutné uvést jméno, adresu a číslo mob. telefonu. Ze správných odpovědí vylosujeme jednoho výherce a zveřejníme v TD a na webu. Výherce budeme kontaktovat.

Josef Melen (* 27. prosince 1973)je český zpěvák, hudebník, moderátor a producent. „Sever Čech mám opravdu rád, vyrostl jsem v malé vesničce Vlastislav a i když jsem po revoluci odešel na 12 let do Prahy, srdce mě táhlo zpět k Milešovce." (úsměv)