Za nesčetné úspěchy vděčí Pavel Jindřich trenérům a své píli. Ale také svému tátovi, který ho ke sportu nasměroval a poté ho v něm mohutně podporoval. Pavel Jindřich starší jako mladý jinoch také jezdil bikros, hrál i fotbal, který si chodí za béčko Modlan kopnout i dnes, sport miluje. Časově i finančně náročná podpora syna ale vedla k rozpadu rodiny, jak sám v otevřeném rozhovoru o úloze otce mladého sportovce přiznává. V současné době mění zaměstnání, celý jeho život se mění. Nelituje. Naopak cítí, že je na správné cestě.

Pavel má v cyklistice slušně našlápnuto, ale jako malý začínal s fotbalem. Nebavil ho?
Už jako malého jsem ho chtěl dát na cyklistiku, ale bál jsem se, že ji nezvládnu finančně. Ale fotbal ho nebavil, cit a lásku pro něj nikdy neměl. Pral se s tím rok. Trochu mě to mrzelo, ale nějaké velké trauma jsem neprožíval. A když jednou hrála v televizi česká reprezentace a Pavlík odešel se dívat vedle na Ordinaci, pochopil jsem, že to vážně nepřijde. (úsměv)

Pavel Jindřich

Bydliště: Teplice
Datum narození: 20. 11. 1976 Stav: Rozvedený 
Děti: Pavel a Eliška 
Já a sport: Zkoušel jsem všechny sporty. Jezdil jsem bikros, hrál fotbal. Ten hraji doteď. 
Motto: Mistrem světa nemáš být v devíti, ale ve dvaceti! (Jágr) 
Cíl: Chci pomoct synovi k jeho snu stát se profesionálem a dceři ve studiu.

Takže nakonec přeci jen ta cyklistika…
To že má v srdci kolo, bylo zřejmé již od doby, kdy začal chodit. On totiž nechodil, on se i po bytě přemisťoval pouze na odrážedle nebo tříkolce. Pak dostal první klukovské kolo a až do dnešních let nešel bez kola ven. Po jednom „vydařeném“ fotbalovém turnaji jsme jeli domů přes Bílinu. Zastavili jsme se podívat na bikrosovou dráhu, kde zrovna probíhal trénink. A bylo definitivně rozhodnuto. Druhý den jsme se tam sami zajeli podívat s kolem a z tratě jsem ho nemohl dostat domů.

Někdy je u rodičů problém, že dítě nutí do sportu, protože si díky němu plní své sny. To asi nebude váš případ.
Sice jsem nikdy neměl žádné větší sportovní úspěchy, ale moje ego neutrpělo. Teď si určitě neplním svůj sen, jen se snažím Pavlovi pomoct v plnění jeho snu. Ale je pravda, že tenhle problém u rodičů existuje. Je to opravdu zlo, když dítě dělá sport jen kvůli rodičům. Dítě se na trénink musí těšit, při sportu se usmívat, při neúspěchu se chtít sám zdokonalit. Za 11 let jsem u Pavla neslyšel, dnes na trénink nejdu, dnes se mi nechce. Nechat ho hrát fotbal by bylo pro mě jednodušší, ale nemělo by to význam. A Pavlovi jako introvertovi individuální sport vyhovoval. Sám si závod prohrál, sám si ho i vyhrál. On je cyklistikou posedlý. Dnes třeba jede sám v rámci tréninku 40 kilometrů na kole z Teplic do Loun, tam odtrénuje 80 kiláků s týmem a jede na kole zase zpět do Teplic.

Co vlastně pro vás bylo hlavní motivací, aby kluk sportoval? Já si vždy říkám, že pro dítě je sport jeden z nejlepších výchovných prostředků. Nejde jen o utužení těla a odtržení od moderní techniky, ale i o to, že se naučí respektovat druhé, poslouchat autoritu.
Ty myšlenky máme absolutně stejné. Za mě je sport úplně nejlepším způsob, jak prožít minimálně dětství, mládí. Potom je to již na každém, zda ho sport bude provázet životem dál. To byla naše motivace. Ne všechny děti sport baví, ale každý rodič by jim měl tu cestu ukázat, dát možnost to alespoň zkusit. Pokud to ovšem nejde, nelze dítě nutit, efekt bude opačný. Ale určitě to lze řešit například pouhým pohybem v přírodě, výlety. Co se týče počítačů a mobilů, asi nelze jinak, než je v dnešní době přijmout. Ale musí to být v rozumné míře.

Vám se to vše dařilo. A nakonec jste zvládl obávanou cyklistiku i finančně.
Ze začátku jsem se s tím pral, peněz nebylo mnoho a já se stále bál, že může přijít doba, kdy budu muset Pavlovi říct, že musíme skončit, protože na to nemáme. Tenhle strach ve mně byl ještě roky. Teď se ta podpora blíží k šesti nulám. Ale poděkovat musím všem, kteří pomohli. Kamarádům, bílinskému i lounskému oddílu, dokonce i úplně neznámým lidem. Není to jen finanční pomoc, ale i materiální.

Do jaké míry fungujete jako trenér?
Když jsme začali závodit pod křídly lounského oddílu, tak nálepky trenér – otec jsem se zbavil. V Lounech je trenérem pan Milan Chrobák, který je špičkou mezi mládežnickými cyklisty v republice. Celý lounský oddíl funguje ve výchově mládeže špičkově. A já teď spíš Pavla brzdím, aby to s tréninky nepřeháněl.

Nikdy jste neměl tendenci do toho trenérovi „kecat“?
To bych musel být blázen, abych se trenérovi, který ví o cyklistice stokrát víc než já, pletl do řemesla. Naopak jsem rád, když mě při tréninku nebo závodě vezme do auta, abych se v závěsu za pelotonem mohl něco přiučit.

Vy Pavla hodně podporujete, všude jezdíte s ním. Tohle se muselo podepsat i na vašem osobním životě, je to tak?
Hodně se toho změnilo. Zcela stranou šlo moje hraní fotbalu, dovolené šly na závody. Rodinný život se změnil, byl jsem v práci nebo na závodech, jinak to nešlo. Bylo potřeba cyklistiku zafinancovat, připravit veškeré zázemí pro závodění. To už zbylo pouze na mě. Když jsme pak přestoupili do Loun, tak Pavla vozila na tréninky i máma, když jsem byl v práci. Ale jako rodina jsme už příliš nefungovali.

Rodina se vám později rozpadla. Nelitujete toho?
Hrozně moc jsem o tom přemýšlel. Když přebolely všechny rány a začal jsem o tom přemýšlet s čistou hlavou, tak můžu říct, že nelituji cesty, kterou jsem zvolil. To, že jsem se věnoval Pavlovu sportu, jsem bral tak, že to dělám pro rodinu, že se snažím kluka rozvíjet, posunout dál. Chtěl jsem žít aktivně, bavil jsem se tím, naplňovalo mě to. Jen mě mrzí, že jsem měl méně času na dceru Elišku. Té se to snažím vynahradit ve zbytku mého volného času. A nejde jen o čas, ale i o finance. Budu jí je muset později nahradit podporou ve studiu, to je cesta, kterou chce jít.

Jaký je váš vztah s Pavlem?
Nejen díky sportu máme vztah nadstandardní, určitě lepší, než mají jiní 17letí kluci se svými táty. Ty emoce ze sportu tam také hrají určitou roli. Někdy musím zvýšit hlas, většinou když se dají dohromady se ségrou a snaží se mě zlobit, ale Pavel si uvědomuje, že když nebude fungovat, nebudu fungovat já. Zatím to klape.

Kdy jste nejvíc šťastný? Když stojí na stupních vítězů?
My jsme nikdy nejeli na výsledky, spokojenost byla vždy, když bylo zřejmé, že v závodě nechal všechno. I když ty medaile jsou pochopitelně příjemné. Když naši hokejisti na olympiádě vyhráli v Naganu, tak mi bylo 22 let a říkal jsem si, že už ve sportu nejde více zažít. Pak jsem se stal tátou a na prvním závodě, který Pavel hned vyhrál, jsem zjistil, že Nagano je mnohonásobně překonané. Další takový vrchol vnitřní spokojenosti byl, když jsem ho poprvé uviděl závodit v reprezentačním dresu. Děláme to ale hlavně pro zážitky, vše navíc je přidaná hodnota.