Ve školkách jsem pracovala celý život. Miluji děti, říká Jaroslava Matlasová

Když Jaroslava Matlasová vypráví o svých vnoučatech a pravnoučatech, rozzáří se jí oči, na tváři vykouzlí široký úsměv. Hrdě ukazuje jejich fotografie, vypráví, těší ji jejich úspěchy. Děti, a to nejen její, ale i ty školkové, kterým se věnovala dlouhá desetiletí, ostatně naplňují celý její život. V různých školkách pracovala od školy až do důchodu. „Hodně jsem se také věnovala své rodině, je pro mě důležitá,“ říká 87letá žena.

Do školky v Bečově nastoupila hned po škole. Přesvědčila ji k tomu kamarádka, Matlasová si doplnila potřebné vzdělání a nikdy nelitovala. „Ve školce u dětí se mi hrozně líbilo. Miluji děti,“ rozesměje se ve svém pokoji v Domově sociálních služeb v Meziboří.

Na čajích se tančil Ústečák. Kdo ho neznal, neměl šanci, vzpomíná Zuzana Dobrá

Během let pak prošla mnoha školkami. „Strávila jsem v nich celý život. Odešla jsem až do důchodu. Pracovala jsem v několika školkách v Litvínově, včetně té u chemických závodů. Nejdříve jsem byla přímo u dětí, později jsem ale měla problémy s hlasivkami, a tak jsem začala dělat vedoucí školní jídelny,“ vypráví. Bylo období, kdy měla na starosti i několik školek.

Jaroslava Matlasová se narodila v Lenešicích na Lounsku. Ve třech letech odešla s rodiči na Moravu. „Babička umřela a děda tam byl sám na hospodářství. Tak tam maminka s tatínkem šli pomáhat,“ popisuje. „Moravský“ děda byl prý hodně přísný. Na Moravě strávila rodina dva roky během války. „Jako malá jsem prý utíkala k tankům. Naši mě rychle brali zpátky, abych tam někam nezalezla,“ usmívá se seniorka.

S rodiči a sestrou se pak zase vrátila do Lenešic, kde žila početná rodina z maminčiny strany. „V Lenešicích bylo hezky, vzpomínám na ně ráda,“ popisuje své dětství.

Muzika je můj život, sjezdil jsem s ní Evropu, vzpomíná hudebník Josef Malypetr

Nedaleko zmíněné obce je Raná. Ráj bezmotorového létání okouzlil její sestru Jindřišku Paušovou, často tam plachtila ve svém větroni. „Létání, to bylo její. To měla moc ráda. Byla mistryní republiky v plachtění,“ pochlubí se. Sestra byla také reprezentantkou Československa v bezmotorovém létání, dělala i instruktorku, vychovávala nové piloty.

Po válce otec Matlasové, který dříve dělal na šachtě, zatoužil po statku, po koních. Rodina se proto odstěhovala do Bečova, kde měla hospodářství. „Chodila jsem ještě do školy. Na statku jsem ale pomáhala se vším, co bylo potřeba. S koňmi, krávy jsem dojila, dělala jsem všechno,“ vzpomíná.

Svatbu měla v Bečově, manžel měl práci na šachtě. „Dostali jsme potom byt v Koldomu a odstěhovali jsme se do Litvínova,“ popisuje další roky svého života. Koldům, rozsáhlý obytný dům při silnici do Loučné, Matlasové přirostl k srdci. „Koldům bylo krásné bydlení, tam se mi moc líbilo. Bylo tam pohodlí, všechno moderní,“ vzpomíná na významnou stavbu československé poválečné architektury, která v Litvínově vyrostla v letech 1948 až 1950 podle návrhu Václava Hilského a Evžena Linharta. Dnes už je dům technickou památkou.

V chemičce zažil několik výbuchů. Ve volném čase Jiří Holeček vyrážel na výlety

Jaroslava Matlasová vychovala syna a dceru. Nyní už má čtyři vnoučata a tři pravnoučata. Volného času kvůli práci a rodině moc neměla. „Hodně jsem se věnovala své rodině, je pro mě důležitá. Musela jsem se také starat o babičky, když byly nemocné,“ přibližuje. „Také jsem se později hodně starala o vnoučata, to mě bavilo,“ dodává.

A co Jaroslavu Matlasovou v jejích 87 letech nejvíce potěší? „Největší radost mám z vnoučat a pravnoučat,“ směje se.