Třeba Petr Sedlák, kuchař z Hospůdky U Lípy. „Tady i v mrazech můžete mít popáleniny. Je to kuchyně, musím dávat pozor, abych si na sebe nechrstl vroucí olej,“ směje se. „Hic tu mám od rána. Začínám v šest a hned jsem v jednom kole. Otázka je, kolik toho bude potřeba uvařit a podle toho se musím otáčet.“

Od časného rána připravuje omáčky, maso, polévky. Během chvíle je u plotny takové vedro, že by se nejradši šel ven zchladit. Na mráz. „Všechno musí být o.k., ale občas se mi nakupí závodní kuchyně a to je teprve honička. Legrace je, když kvůli bezpečnosti práce musím při krájení masa navléct rukavici z ocelových kroužků,“ vysvětluje kuchař Sedlák.

„Přitom nesmím nic zkazit. Protože to jde rovnou do odpadu a na můj účet. Ale nestěžuji si, je to moje práce,“ dodává.

Na vlastní kůži, doslova z obou stran, to znají i ošetřovatelé v zoo. „Nám je tady fajn, ale některých ošetřovatelek je nám fakt líto,“ líčí mi ošetřovatelé slonů z ústecké zoo, Jan Javůrek a Petr Kiebel. „Tak jim tu vždycky uvaříme kafe, aby se zahřály.“

Není divu, pavilon slonů totiž udržuje stálou teplotu 21 stupňů nad nulou.Tak jako v domovině zvířat, která tu žijí. Arktické mrazy ale Delhi a Kale přeci jenom komplikují život a nejen jim; v areálu totiž už třeba několikrát zamrzlo potrubí.

„Sloni se dost nudí, když tu musejí být zavření. Spotřebujeme kvůli tomu velké množství větví. Sloni totiž většinu dne v přirozeném prostředí shání potravu a větve jim slouží na okusování. Spokojeně si je lámou a to je zabaví, jinak by nám asi ten pavilon zbourali,“ pokračuje Kiebel s nadsázkou. „Buší z nudy vždycky do vrat.“

Obě slonice jinak chodí na procházku i v zimě, ovšem jen zhruba na hodinu. „Procházíme se s nimi do minus pěti stupňů,“ popisuje ošetřovatel Javůrek. „Musíme jim mazat uši a kůži kolem očí vazelínou.“

Oblíbené slonice jsou přitom jako děti. „Když jsou vevnitř, těší se ven a obráceně, venku se zase těší domů,“ dodávají shodně oba ošetřovatelé. „Snad mrazy brzo skončí, holky se nedostaly ven už pět dní a je to znát.“