Milan Zeman a Jaroslav Vytasil. Mají za sebou 30 společných let v jednom autě. Nikdo v rallye sportu nevydržel takto dlouho spolu. Dohromady jim je 110 let. „Prostě k sobě patříme ai přes drobné krize si vzájemně vyhovujeme,“ směje se Zeman, který se řadí ke služebně nejstarším pilotům na tratích republikových rychlostních zkoušek.

Letošní rok byl pro teplickou posádku úspěšný. V mistrovství republiky skončili ve své kategorii se Škodou Fabia na třetím místě. A jak vzpomínají na své začátky? „Byli jsme tehdy mladí, nic pro nás nebyl problém. Nestálo to tolik peněz. Šlo to dobře,“ říká Jaroslav Vytasil. Právě jeho coby navigátora, který musí umět mluvit, ho pro rozhovor nastrčil jeho stájový kolega Milan Zeman.

Taková věrnost je na českých a pravděpodobně i světových rallye závodech výjimečná. Uvědomujete si to?
Měli jsme různé nabídky to zkusit s někým jiným, ale nám to takto vyhovuje. Nevím o tom, že by ostatní posádky měly takto pevný vztah. Myslím samozřejmě automobilový. (smích) Z ostatních dvojic si vždy někdo někam odskočil, byť se nakonec třeba vrátil. My buď spolu, nebo nic. Dobře se doplňujeme.

Jak jste se k závodění dostali?
Jsem vyučený automechanik, takže jsem měl k autům hodně blízko. Kdysi po škole se mi naskytla možnost sednout do závodního auta. Slovo dalo slovo a od té doby válčím tady s mým kolegou Milanem. Sešli jsme se spolu v jednom autě a trvá to už třicet let.

Jaroslav VYTASIL a Milan ZEMAN
• Spolu jezdí od roku 1989. Dohromady jim je 110 let.
• K tomu, aby dojeli v pořádku do cíle, „pomáhá“ teplické posádce hned několik talismanů. Jdeo malé plyšové jezevčíky, kteří jsou různě rozmístěni po autě.
• Pro jejich bezpečnost je ale nejdůležitější jejich um a také samozřejmě vybavení jako je kombinéza, helma, límec kolem krku, páteřní chránič atd. Celkově na sobě v autě mají věci asi za 80 tisíc korun. Některé bezpečnostní prvky, které mají na sobě, používají i jezdci v F1. „Jsme už dost staří na to, abychom věděli, že jedna rychlá zatáčka nám závod nevyhrává. Takže na to při závodech oba myslíme. Ono to je i potřeba, někde trošku z té rychlosti slevit,“ říkají shodně.

Sedli jste si od začátku?
Určitě. Důležité bylo, že oba jsme to tak chtěli. Záporné věci se zapomínají. Převládá to kladné. Jinak bychom spolu už nebyli.

Měli jste i krize, že jste chtěli skončit?
Krize byly, ale vždy se to nějak překonalo. Vyloženě špatné období jsme neměli. Vzájemně si sedíme. Můžeme se na sebe spolehnout a to je důležité.

Závodní auta si stavíte sami?
Máme pomocníky, kteří nám pomáhají. Ale z většiny to jsme my dva. Máme určité požadavky, které si nejlépe uděláme sami. Je pravda, že finančně nám samozřejmě pomáhají jiní. Na servisní práci při závodech máme mechaniky, bez nich to nejde.

Od začátku jste fungovali v rozdělení úloh, vy jako spolujezdec navigátor a kolega jako řidič?
Ano, měl jsem sice možnost si to vyzkoušet na druhé straně, ale více mi sedí toto. Stejně jako Milan je výborný řidič.

Nový trolejbus v Teplicích, prototyp Škoda 33 Tr.
FOTO: Nový přírůstek teplické MHD ohromí svou délkou. Měří 19 metrů

Kdo z posádky je při závodech důležitější?
Existuje takové hezké heslo: Řízení je radost, navigování umění. Což je se smíchem samozřejmě. Je to padesát na padesát. Jezdec musí auto udržet ve velké rychlosti dobře na silnici. Aby pro to ale měl potřebné, správné a také včasné informace, je po jeho boku navigátor.

Řekněte, jaký je Milan řidič? Poslouchá v autě na slovo?
Já mu to vždy nadiktuji včas a zpravidla správně. Ostatní už je na něm. Je to jeho starost nás bezpečně protáhnout (smích). Jezdí samozřejmě dobře. Na druhou stranu, je to sport a ne vždy se všechno povede tak, jak to má být. Tak to prostě je.

Jaroslav Vytasil a Milan Zeman, rallye posádka z TeplicZdroj: Deník / Petr Málek

Pocítil jste někdy strach s ním jezdit, že by to třeba přeháněl?
Ani snad ne. Jak říkám, je spolehlivý a ví, co dělá. Strach je podle mě v případně závodního jezdce takové podivné slovo. Kdybych nad negativními věcmi přemýšlel předem, tak si ani do toho auta nemohu sednout. Spíše to je velký respekt, bych řekl. Fyzický strach je špatný rádce a především špatný člen posádky.

Dobře, tedy respekt. Mění se nějak s přibývajícím věkem?
Jsme už dost staří na to, abychom věděli, že jedna rychlá zatáčka nám závod nevyhrává. Takže na to při závodech oba myslíme. Ono to je i potřeba, někde trošku z té rychlosti slevit. Platí totiž jediné. Body se počítají až na konečné rampě.

Fotografie z přelomu let 1967/68 z teplického divadla. "Šla jsem tedy suverénně za ním, abych udělala rozhovor do tehdejšího týdeníku Směr," vzpomíná bývalá novinářka Libuše Maxová z Teplic.
Teplický sběratel jeho desek a podpisů se s Karlem Gottem sešel několikrát

Když uděláte chybu, kdo je za ni zodpovědný. Navigátor dal špatnou informaci, nebo řidič jel jinak?
Vždycky je to tak, že všechny úspěchy jsou záležitosti jezdce, a neúspěchy spolujezdce. Tak to vždy bylo, je a bude (smích). Kdo si to neuvědomuje, tak nemá šanci to v závodním sportu vydržet.

Chtěl jste jezdit rallye od malička?
Od školních let. Tam mě to uchvátilo a už nepustilo.

Je to pro vás velký adrenalin, jezdit rychle?
Vždycky. A to nechtějte vědět, co to s námi dělá před startem…

Prosím, aspoň naznačte…

To se s námi nedá mluvit. Člověk je z toho všeho vnitřně nervózní a natěšený. Je potřeba se soustředit a mít všechno připravené. Několikrát zkontrolované. A to se podepíše na náladě. Spadne to až v okamžiku, kdy si sednete do auta a ono se rozjede po mávnutí praporem na startu.

Musí se rallye předem trénovat?
Zásadně se už netrénuje. Ta doba je dávno pryč. Trať si můžete prohlédnout v rámci seznamovací jízdy, což je těsně před závodem. A samozřejmě se musí dodržovat pravidla silničního provozu.

Takže na plný plyn se jede až při vlastním závodu?
Přesně tak.

Ilustrační snímek. Semafor.
V Teplicích jsou chytré semafory, město má pro obyvatele aplikaci na uzavírky

Máte s kolegou Milanem za sebou třicet společných let v závodním autě. Padly někdy i slova, že se závoděním končíte?
Několikrát. Především po neúspěšném závodu to hrozilo. Taková krize ale trvá vždy tak hodinu či dvě. Když je pak auto naložené na vleku a vracíme se domů, tak se bavíme už o dalším závodu, který nás čeká.

Co vás motivuje?
Se spoustou závodníků se známe velkou hromadu let. Svým způsobem to je naše druhá rodina. Vždy je rádi vidíme a to jestli je v naší třídě pět, nebo deset aut a jestli je porazíme nebo ne, tak to není až tak důležité.