Čtvrtá hodina odpolední. Právě v tento čas začínaly v Teplicích 11., 12. a 13. listopadu v roce 1989 ekologické demonstrace za čistý vzduch, které o několik dní později přerostly v celorepublikovou revoluci, jež dostala přívlastek sametová.

Tehdejší situaci na severu Čech připomíná v Teplicích pamětní deska, kterou po převratu na Benešově náměstí odhalili účastníci památných ekologických demonstrací. Jedním z nich byl Jan Saidl. „Nejprve se nás sešel u kašny jen malý hlouček, postupně se to ale rozrůstalo, až z toho bylo plné náměstí,“ popisuje, jak to tehdy v listopadu 1989 začalo.

„Přišli skoro všichni z teplického undergroundu, také studenti z gymnázia, ekonomky a konzervatoře. Z nedaleké restaurace Split dorazily „máničky“, které tam vysedávaly,“ pokračuje ve vzpomínkách přímý účastník.

Mezi demonstranty se skloňovalo jméno Zbyška Jindry, který vystupoval pod přezdívkou Oněgin. Právě tento 16letý učeň nepovolené demonstrace svolával prostřednictvím plakátů.

„Mluvilo se o něm. Každý ho chtěl vidět. Až jednou vylezl na kašnu uprostřed davu na Benešově náměstí a zakřičel do davu, že bude průvod městem,“ vytahuje z paměti další z tehdejších účastníků Zdeněk Rusín.

Hlavním požadavkem teplických demonstrantů ale nebylo zrušení tehdejší vlády KSČ ani rozvrácení socialismu. Tepličané chtěli čistý vzduch. Lidé nebyli spokojeni s tím, co dýchali. Celá krušnohorská pánev byla v té době ve špinavé mlze.

Zakazovalo se větrat či chodit při inverzi ven. „Neotvírejte doma okna,“ nabádal v té době rozhlas.

Ekologické demonstrace v roce 1989 vygradovaly až k zásahu příslušníků Státní bezpečnosti. Teprve poté se rozjely velké „protikomunistické“ demonstrace po celé republice, když v Praze jako první vyšli do ulic nespokojení studenti vysokých škol.

Praha o tom, co předcházelo 17. listopadu v Teplicích, tehdy příliš nevěděla. Když po jedné z demonstrací v roce 1989 telefonoval Jan Saidl do rádia Svobodná Evropa a nabízel jim krátkou zprávu o protismogových událostech v lázeňském městě na severu Čech, nechtěl tomu nikdo na druhé straně aparátu ve zpravodajském centru věřit.

„Jaké Teplice? Jakých tisíc lidí v ulicích na demonstracích?“ podivovali se tomu v Praze. Do „sametových“ dnů zbýval ještě týden.

MĚSTO NA NOHOU

Když protismogové demonstrace v Teplicích v důsledku celorepublikového dění vystřídaly pochody a shromáždění proti komunismu, bylo už lázeňské město na nohou. Každý z přímých účastníků „sametovou“ revoluci a její důsledky vnímá dodnes po svém.

„Symbolem pádu komunismu pro mne navždy zůstane naše sundání srpu a kladiva před teplickým nádražím. Každý, kdo se toho zúčastnil, si vzal na památku po jedné matce, které ten hnus držely. Ještě tu rudou zrezlou mrchu mám někde doma schovanou,“ vyprávěl svou vzpomínku na rok 1989 v Teplicích Pavel Folget, který v té době chodil na místní ekonomickou školu.

Když pár dnů před převratem otěhotněla Hana Uhríková, o nějakém celorepublikovém převratu nemohla ani tušit. Dítě pak porodila do nové doby. „Rodila jsem až v květnu 1990. Měla jsem velkou radost, že mé dítě bude chodit do jiných škol než my. Že tam bude moci diskutovat, argumentovat a samostatně přemýšlet,“ popisovala své tehdejší radostné období jedna z Tepličanek.

O 30 let mladší generace musí dnes pátrat v paměti, proč je rok 1989 pro Českou republiky symbolický a označovaný jako sametový.

„Vím, že v tom hrál nějakou roli Mezinárodní den studentů. Byl to boj za svobodu. V důsledku toho se pak změnil v republice režim,“ říká 16letý Jaroslav Sivák z Duchcova.