VYBRAT REGION
Zavřít mapu

NOVÉ PŘÍBĚHY: Připomínáme si smutné dějiny

Teplicko - Vážení čtenáři, ke 40. výročí vstupu okupantských vojsk na území tehdejší ČSSR 21. srpna 1968 pro vás připravujeme vzpomínkové materiály, které se tohoto smutného období našich dějin týkají.

22.8.2008
SDÍLEJ:

Rok 1968 v Duchcově očima účastníka Petra KnorraFoto: Petr Knorr

Pokud máte k této době co říci, na co vzpomenout či dokonce nějaké dobové fotografie či dokumenty, podělte se o ně s dalšími čtenáři Deníku.
Samozřejmě budeme rádi, a jistě to uvítají i ostatní čtenáři teplického deníku, když se vaše vzpomínky nebo fotografie budou týkat našeho regionu. Těšíme se na vaše archivní fotografie, dobové dokumenty i vzpomínky na dny okupace, týdny a měsíce po ní.
Za zaslání vzpomínek nebo zapůjčení dobových materiálů předem děkujeme a poděkování se autor nebo majitel dočká i na stránkách teplického deníku.
Vaše příspěvky zasílejte na nebo noste do redakce. Použít můžete také e–mail: teplicky@denik.cz

PODĚKOVÁNÍ: Rádi bychom poděkovali autorům, kteří zaslali své příběhy a vzpomínky a pak také čtenářům, kteří nám přinesli své pečlivě uchovávané noviny a fotografie. Jmenovitě poděkování patří Jaroslavu Hejdovi, Stanislavu Kabátovi, Josefu Bartákovi, Antonínu Bartovi, Jiřímu Čermákovi, Rudolfu Cihelkovi, panu Pochmanovi a Jaroslavu Čiháčkovi za to, že své poklady přinesli do redakce a podělili se o ně tak nejen s námi, ale i s vámi, ostatními čtenáři.

Materiály od čtenářů:

Rok 1968 v Duchcově

Kdopak dnes ví, kdy se v Duchově stávkovalo na Náměstí 1. máje. Stávkovali zaměstnanci duchcovské sklárny.
Sklárna Stavosklo Duchcov byla tehdy největší podnik ve městě a měl téměř 500 zaměstnanců.
Po obsazení vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna byli pracovníci sklárny semknuti k odporu proti okupaci. Po mimořádném XIV. Sjezdu KSČ přišel do závodu delegát sjezdu, tehdejší, velice oblíbený předseda Národního výboru, pan Záda. Na nádvoří referoval před davem lidí o průběhu sjezdu a konspiračních metodách, jak se dostávali do ČKD, kde sjezd probíhal. Za tuto angažovanost byl pan Záda brzy na to odměněn místem v archivu a místo předsedy musel opustit. 24.srpna byla vyhlášena jednohodinová generální stávka. Mělo se stávkovat pouze v továrnách. Duchcovští skláři však vyšli do ulic a na náměstí projevili svůj nesouhlas s okupací



Snímek č.1
Pochod Bílinskou ulicí:
Mnozí účastníci se určitě ještě poznají. Zajímavá a význačná postava (v brýlích) na snímku je osobnost pana Dr. Němce. Ten byl internován v 50tých letech jako jezuitský profesor v oseckém klášteře a do duchcovské sklárny byl ještě s dalšími odsouzenými přivážen na práci. V roce 1968 už ale pracoval jako vědecký pracovník na význačných projektech vývoje televizních baněk. Určitě nečekal, že se situace tak rychle obrátí.



Snímek č.2
Pochod Husovou ulicí:
V čele stávkového průvodu jely dva vysokozdvižné vozíky s paletami skleněných cihel a protestními nápisy. Moto spojku zajišťoval Jindřich Šturma.



Snímek č.3
Pochod Husovou ulicí:
Stávku vedl tehdejší předseda závodní organizace KSČ soudruh Julius Kaločaj. Za několik měsíců na to již vylučoval ze strany ty, co nesli prapor jako např. Blaženu Maxovou, Ing. Karla Ulipa a Tomáše Vostárka…



Snímek č.4
Průvod na náměstí:
Další, kdo nesli prapor: pan Wilibald Zauper, Ivo Vondráček a Josef Hampl. Ti už si fotografie dnes neprohlédnou. Na snímku je také pan Starosta Petr Kňourek. Dvě mladá děvčata, která ještě nesla prapor, se musí poznat sama.



Snímek č.5
Mládež s panem ředitelem Maršíčkem jela na korbě auta. Ing. Olga Konečná, ekonom pan Ing. Pilař a sekretářka ředitele paní Hudecová jsou vidět v čele průvodu za nimi.



Snímek č.6- 7
Shromáždění na Náměstí 1.máje.
Z místního rozhlasu z tehdejšího Národního výboru v Duchově byl přednesen protest proti okupaci Československé republiky vojsky Varšavské smlouvy.



Snímek č. 8 – 9
Okupační armáda měla staré mapy a nepočítala s naší rychlou důlní činností. Některé kolony zajely k Duchcovskému viaduktu a některé na Mostecké předměstí. Vždy skončily v šachtě.
Snímek zachycuje ruské tanky s doprovodem na okraji šachty na Mosteckém předměstí.

Rok 1968 zasáhl do osudu našich životů a naděje na svobodu byla brzy vystřídána zklamáním a tvrdou persekucí. Na skutečnou svobodu jsme si museli ještě více než 20 let počkat.

Z pohledu účastníka zdokumentoval Petr Knorr

Velte pohov
Jednadvacátý srpen roku 1968 jsem prožil na vojně. Byl to strašný den i pro všechny, kdo ten den prožili v civilu. Byl jsem už skoro rok na vojně, všechno plynulo normálka, zrovna jsme končili poddůstojnickou školu, byly zkoušky a asi za dva dny jsem měl PŠ ukončit a vrátit se ke svému útvaru. Oproti jiným vojákům v PŠ jsem měl štěstí. Péeška byla pár desítek metrů od mé roty. Ale prostě přišel ten den. Těsně před budíčkem vletěl do cimry náš velitel desátník Wencl a zařval. „Jsou tady rusáci, vstávejte“.

To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého, ruské delegace byly v kasárnách každou chvilku, v té době to tak prostě bylo.
Ale tihle rusáci byli na úplně jiné návštěvě a na hodně dlouhé. Co se po tom ránu všechno událo, bylo už námětem mnoha povídání, tisíce stránek o tom bylo napsáno. Nejen v civilní sféře, ale i v té vojenské tento den zamotal mnoho lidských osudů. Čtrnáct dní byl v kasárnách neuvěřitelný chaos, byly by to litanie. Ale kupodivu těchto pár řádků se bude týkat doby těsně po té, doby někdy po polovině září, kdy už se, dá-li se to tak nazvat, situace trochu uklidnila.

Uklidnila v tom smyslu, že už se v kasárnách nekonaly demonstrace, vojáci už nepožadovali na velitelích zbraně, že jako půjdou bránit Prahu. Uklidnila se i tím, že zavřeli armu a poštu. Tedy ne že by se normálně cvičilo. Tankisti nesměli do tanků, byly zapečetěné a hlídané. Radisti nesměli do radiovozů, byly zpečetěné a hlídané. Zkrátka všechny mobilní vojenské prostředky byly pro naši armádu mimo provoz. Ale pomalu se do kasáren vkrádal jakoby normální provoz, normální život. Projevilo se to tím, že jsme po třech nedělích opět začali chodit do stráže. A aby se na tom přiživilo co nejvíce vojáků, hlídalo se kde co i to, co se před tím nehlídalo, V autoparku byly místo jedné stráže, stráže dvě a ještě zesílené. Hlídalo se každé prd. Kdejaký sklad plný plesnivých masek k nepoužití, každá závora protínající cestu, která nikam nevedla, každé mříže, za nimiž byly jen portréty Leninů a Gottwaldů a dokonce i Benešů a Masaryků. Ty ovšem byly až hodně vespod, ale i tak to svědčilo, že naše kasárna měla tradici.

Do takové jedné stráže jsem nastoupil i já, někdy kolem 18. září toho roku. To už jsme byli na rozkaze informováni, že náš útvar se celý přestěhuje do kasáren v jednom okresním městě na středním Slovensku. Stane se to někdy v polovině října, termín se upřesní.

Stáli jsme tedy na rozvodu do té stráže a vše vypadalo jako normálka. Ale nebylo. Měli jsme sice samopaly, ale bez nábojů, bez zásobníků a bez sumek, to jsou pouzdra na zásobníky. Vždy předtím jsme je měli. A do stráže se vždy nosily ostré náboje. A co bylo ještě podivnější: Vedle nás deseti českých vojáků, stálo deset vojáků jiných, obtloustlých chlapů a na první pohled bylo vidět podle jejich čepic, že to jsou Poláci. Měli samopaly a v nich zásobníky. Rozvod proběhl bez problémů, byl rozchod a my jsme se pomalu šinuli k bráně autoparku, který jsme na příštích 24 hodin měli hlídat. Koukali jsme co Poláci. Šli za námi, ale ne s námi. Měli v autoparku vyhrazenou místnost dispečera. Ale ta teď byla nanic a tak tam zalezli. Jak jsme byli informováni závodčím, byli vojáci polské armády, dočasně dislokovaní v ČSSR, nasazeni jako pomocná strážní služba v kasárnách v Čechách. Tak a je to. Na vojně se moc nediskutuje.

Tak se stalo, že jsem to odpoledne, vyzván závodčím, nastoupil na stojku z polským vojákem. Byl to starej tlustej chlap. Snad mu bylo hodně přes čtyřicet, já nevím možná víc.

Šli jsme mlčky, někam dozadu do autoparku. Asi jsem vypadal nepřístupný, naštvaný a nepřátelský. Co si taky povídat z okupantem. Najednou chlap povídá.

„Nič si z teho nierob, u nas oni taky a už roky, cipy jedny zasrane mongolske. Mně vzáli v noci z domu, boha, nikdo nič něpovedal. Dali nam kvery a zoblekali do tych hadrov zelenych, smradlavych a už čtyry neděli něvim co je doma. A taky hovno vim, co se stalo. Prej tady amerikáni, ale ja tu žadny něviděu. Doma mam kravy, prasce, koně, pole, les a moju starů a děti a nikdo to teď něgazduje. Chuj to je život. Ty aspoň doma, ale ja v prdeli. Jezus bože moj.“

Během toho jadrného proslovu jakoby otevřel duši a vypověděl všechno svoje trápení. Koho myslel těmi cipy mongolskými bylo jasné, protože v našich kasárnách byli ruští vojáci kupodivu skoro samí šikmooký pastevci z Gobi, jako by to byl záměr. A určitě to byl nějakej statkář, protože napřed vyjmenoval celej statek a zvířata a pak teprve ženu a děti. To se teprve vidí ta láska ke gruntu. Pocházel odněkud z jižního Polska, kousek od Ostravy, protože mluvil tak nějak polsko-slovensko-česky.

„Ja Lešek a ty?“ a napřáhl ruku jako lopatu.

„Láďa“ utrousil jsem potichu.

„No to dobre, Laďa, serem na vojnu a dame cigary,“ a vytáhl krabičku cigaret a jednu mi nabídl.
No ne konečně cígo, to byla slast. Co zavřeli armu, tak nebylo kde kupovat a balíky z domova taky nechodily, protože byla zavřená útvarová počta.
On vytáhl takové ty papírové sirky, jednu vytrhl a zapálil si. Já si zapálil rakušákem. To byl nejlepší zapalovač, který jsem do té doby, ale i potom vlastnil. V Polsku to bylo asi v tu dobu nedostatkové zboží, protože když to uviděl, řekl.

„No boha, ty maš takovy pěkny zaplovnik, no ja z tebou udělam čenž za cigary“

Bylo to lákavé, protože co kouřit opravdu nebylo. Byl to Polák tělem i kšeftem. Za zapalovač z kamínkem a benzínem, který chytil na poprvé dal třicet cigaret, za zapalovač bez kamínku jenom dvacet a za ten bez benzínu a bez kamínku jenom deset. No ruku na srdce, kam se na ně hrabem v tomhle umění dodnes.

Ještě jsem byl ve stráži v autoparku několikrát, ale Leška jsem tam už neviděl. První říjnové dny jsme začali stěhovat útvar. Strašná dřina to byla. Šlo úplně všechno. Něco se vagonovalo, něco na auta. V celých kasárnách zůstaly jen holé zdi. Jinak nic, nic, nic. Poslední den odjelo směr Slovensko asi osmdesát aut, vesměs V3S. Jeden řidič, jeden velitel vozu. Než nás nadobro odmávali, všiml jsem si, že o dvě auta před námi jede jako velitel vozu vojín Zagoršek. To byla neuvěřitelná postava celé Varšavské smlouvy. Bylo mu už asi pětadvacet. Léta se vyhýbal vojně, simuloval kde co až vojenské správě došla trpělivost a poslala ho na vojnu. Už měl dva roky odkrouceno, měl už by být doma, ale nasluhoval asi sedmdesát dní za průšvihy a maléry, které se za ním táhly. Byl to blb, ale i takoví sloužili v té době vlasti. Divil jsem se trochu velení útvaru, že toto individuum berou sebou. Vždyť velitel pluku se ho doslova bál a když uslyšel Zagoršek, většinou se opil.

Vyjeli jsme na tu strastiplnou pouť a už po několika kilometrech se konvoj roztrhal a do místa určení jsme dojeli v rozmezí 48. hodin.
Co potom následovalo v novém působišti, v kasárních v jednom krásném městě uprostřed Slovenska, je na román. Není tu na román prostor, ale pouze na jeden okamžik, který nastal asi deset dní po našem příjezdu.

Po strastiplném ubytovávání, hrozné dřině, nevyspání, hladu a nejistotě jsme konečně měli každý svou postel, někdo až tu třetí palandu nahoře, takže když se v noci lekl a vstal, narazil si kebuli o strop, ale byla to postel. Pomalu nás, ač neradi, přijali původní obyvatelé kasáren. Už se taky dalo napsat domů a kupodivu přišla i odpověď. Byla to přesně chvíle, kdy mohla přijít nějaká inspekce z armády.
A taky jo. Začal takový normální vojenský magořinec, šůrovalo se, až nastal ten den. Velitel pluku nařídil, aby jako dozorčí na rotách byli ti nejlepší vojáci, aby nebyl nějaký malér. Jen u TOP, která s námi sdílela poschodí se rozhodl osudově. Příslušníkem TOP byl taky vojín Zagoršek. Velitel toužil zbavit se tohoto trotla. Nechal si ho zavolat a jasně mu řekl.

„Zagoršek, dám vám ještě jednu šanci. Přijede kontrola z armády a já vás postavím jako dozorčího TOP ke stolku. Když obstojíte, odpustím vám vaše nasluhování a pozítří jdete domů, jasný?“

„Jasný sůdruh major“ v pozoru zahulákal Zagoršek.

Velitel pluku byl podplukovník, ale překousnul toto oslovení, přičemž se taky kousnul do rtu.
Ten den přišel a celá kasárna byla vzhůru nohama. Asi v deset dopoledne přijelo na buzerplac takovejch no osm šestsettrojek a z nich vylezla samá šajba. Jejich lampasy byly vidět na dálku. Velitel pluku tam napochodoval krokem, který jsem naposledy viděl ve filmu o pohřbu Heidricha. Mlátil nohama o zem a podával hlášení tak nahlas, že mi ti to zas připomnělo jiný film, Robinzon Cruzoe, jak křičel na jedenu loď, co jela kolem jeho ostrova, ale neslyšela ho.

Potom se ten roj uniforem všelijak rozdělil a zmizel. Náš barák měl dvě patra a asi sto metrů délky. Od přízemí až po druhé patro, byl narván vojskem, v každém patře tři odbornosti. My, ženisti a TOP, kde byl dozorčím Zagoršek jsme obývali až druhé patro, tudíž bylo jasné, že k nám dojdou až naposled. Měli jsme tím pádem možnost mezi schody pozorovat a po poschodích poslouchat, jak dozorčí pod námi křičí „končit pozor“ poté slyšet jak jejich kanady mlátí o dlaždice a řev hlášení jako v zákopech.

To trvalo dobře hodinu. Pak došlo na naše poschodí. U ženistů a na naší rotě to dopadlo dobře, byli tam kluci, co něco umí a zahráli generálům divadlo, že jen slintali. Po té z dlouhé chodby všichni zmizeli. Ale ne zcela, pootevřenými dveřmi celá chodba sledovala, jak to dopadne na TOP.
Postrach armády se blížil. Vedl to nějaký generál poručík, za ním šli další důstojníci vysokých hodností a potom důstojníci pluku, no celkem asi deset lidí. Ten co to vedl měl jako jediný kanady a v nich zasunuté kalhoty. Ostatní byli v polobotkách. Vyznačoval se ještě tím, že byl malý, nejmenší z té skupiny. A pomalu se blížili ke stolku dozorčího TOP, kde byli už očekáváni vojínem Zagoršekem. Ten čekal právě tak dlouho, jak bylo třeba a…. vyrazil.
Ale zdaleka ne parádním pořadovým krokem, ale v poklidu, jako pacient lázní na promenádě v Karlových Varech. Když byl od generála tak na tři kroky řekl docela potichu.

„Končit pozor, sůdruh podplukovník, za mojej služby sa tu nič nestalo, nikdo sa neožral, na to ja dávám bacha!“.

Generál byl v šoku. Nejen, že ho Zagoršek degradoval, ale jeho hlášení bylo v rozporu se vším co kdy slyšel. Strašně zařval.

„Cóóó, tohle je nějaké hlášení, co to tady je za kreaturu, no to jsem v životě neviděl“
Podíval se dozadu na zbytek delegace a čekal nějakou odezvu. Žádná se nedostavila.

Pak ho napadla strašná věc. Rozhodl se, že ukáže Zagoršekovi jak se to dělá. Serval mu šňůry z krku, nasadil si je na krk a nařídil mu, aby si stoupnul mezi ostatní důstojníky, se kterými si zopakují příchod a on že bude jako dozorčí a Zagoršek bude jako generál. Něco tak stupidního může napadnout opravdu jen vystresovaného generála. Jak poručil, tak se stalo. Skupina se Zagoršekem poodstoupila, generál si stoupl ke stolku. Zagoršek se dal do pohybu, ale ostatní důstojníci zůstali stát jako sloupy. Po několika krocích Zagoršeka se proti němu vydal na pochod i generál, mlátil kanadama o zem jako debil. Zastavil se a zahulákal.

„Končit pozóóór.“

Zagoršek k němu přišel, poplácal ho po rameni a řekl.

„Velte pohov, já si na to nepotrpím, vona ta naše armáda stejně figu ubránila“ a podal generálovi ruku.

Druhý den vyšlo v rozkaze, že vojín Zagoršek je propuštěn do zálohy, za vzornou službu dozorčího roty při inspekci z velitelství východního okruhu.

Ladislav Marek

Vzpomínky na 21. srpna (1968) zůstaly živé

Se smíšenými pocity jsem si poslechl v rozhlasovém vysílání vzpomínku senátora Dr. Musiala na 21. srpen (1968), kdy mu asi o čtvrté ráno volal vysoce postavený člen KANu, že vojska Sovětského svazu překročila hranice naší země. Vyprávěl že první co udělal bylo, že si připravil šaty, protože si myslel, že bude zase zavřený. Mne v tu dobu také volal přítel Kamil Kalous z Vlastního krbu v Trnovanech, jestli nevím co se děje, že mu pod okny jezdí tanky a dal mluvítko z okna, abych si poslechl ten rámus. Pak ho přiložil k rádiu, kde oznamovali vstup spojeneckých vojsk do republiky. Já jsem mu řekl že nevím, také jsem si pustil rádio, hrající mezi těmi otřesnými vstupy velmi melancholickou symfonickou hudbu. Vletěl jsem do kalhot a půl v chůzi, půl v běhu jsem pospíchal do města. Masaryčka (tehdy Leninova) hučela řevem tanků a probuzení vylekaní lidé vyhlíželi z oken. Před partajním sekretariátem na obou stranách parčíku až k nádraží stály tanky. Přímo před vrátky je pozoroval zamyšlený předseda ONV Cihlář. Když jsem se ho zeptal, co tady ty tanky dělají odpověděl, že nás přišli chránit a hlas mu přeskakoval. Když jsem chtěl vědět před kým, řekl, že před námi a ten jejich velitel o tom asi přesvědčuje vedoucího tajemníka Hampejse. Na otázku, proč tam není také, mi ukázal na dva ruské automatčíky u vchodu do budovy s tím, že tam nikdo nesmí. Já jsem dostal strach o ženu a dcerky, které byly v Kácově na Sázavě. Doběhl jsem domů, převlékl se a přesto, že rozhlas varoval před vyjížděním na hlavní přístupy v Praze, protože jsou plné vojenské techniky. Načerpal jsem u pumpy 20 litrů benzínu (víc nedávali) a proplétal se až ke Krobiánovi mezi tanky. Tam jsem uhnul na Roudnici a po vedlejších silnicích dojel až do Kutné hory, odkud už to nebyly silnice, ale hromady vyrvaného štěrku s asfaltem. Celou cestu jsem poslouchal tranzistor na vedleším sedadle a chvílemi jsem brečel. Po cestě zpátky, opět mezi tanky, kterých už byly plné i větší vesnice, žena i dcerky plakaly strachy a když se ta starší zeptala" tatínku, ti všichni jsou proti nám?, měl jsem hrdlo sevřené, protože v Praze už hlásili mrtvé.

Ing.Zdeněk Zíbar

Teplice 21. 1968: Kolem divadla se hnaly na Prahu první ocelové obludy

Teplice/ Vzpomínka na temné chvíle české historie, od jejichž prvních šokujících vteřin uplyne právě dnes rovných čtyřicet let.
“Tak voni to přece jen udělali! Zatracená svinská práce … dvě okupace a jeden Únor … to je na lidskej život trochu moc,“ ozvalo se z jediného obsazeného boxu, už prázdné teplické divadelní restaurace po zprávě, kterou vyděšený vrchní tlumočil svým hostům. Právě se telefonicky dozvěděl, že od hraničního přechodu na Cínovci se do země valí vojska Varšavské smlouvy.
Bylo úterý, 20. srpna 1968, krátce po třiadvacáté hodině. Teplá letní noc, nebe jiskřilo hvězdami. Lázeňské město pod Krušnými horami se ukládalo ke spánku.

To je válka, chlapi

Ten pozdní večer jsme s přáteli probírali neslavný start žlutomodrých do nového ligového ročníku. V prvním kole prohráli doma se Spartakem Trnava 2:3, teď, v neděli v Trenčíně, dokonce 0:5.
Spolu s námi seděl polský báňský inženýr. Bývalý špílmachr prvoligového Zaglebie Walbrzych. Když se dozvěděl, že „hydry kontrarevoluce“ přicházejí zbavit Československou republiku i Poláci, rozplakal se. Slzy vystřídal panický strach.
„Co se mnou bude? Vaši mne zastřelí. Musím se co nejrychleji dostat domů. To je válka, chlapi …“, drmolil a ruce se mu třásly.

Nažeňme je do oprámů

“Tanky, jedou tanky!!,“ křičel kdosi před budovou. Vyběhli jsme ven. Kolem divadla se hnaly na Prahu první ocelové obludy s bílými podélnými pruhy. Většina vojáků měla šikmé oči. Seděl v nich strach. Čekali ozbrojený odpor. Kdosi začal nosit z parku pod divadlem lavičky a pokoušel se vytvořit na silnici barikádu.
Rachotem pásů a řevem dieselových motorů obrněných transportérů probuzený kraj, vychrlil do ulic tisíce nechápajících lidí. „Směrníky! Obracejte směrníky!,“ zavelel jakýsi muž. „Nažeňme je do oprámů!“ Polák se chvatně rozloučil. Nedal se zviklat. Popřáli jsme mu hodně štěstí. Věděli jsme, že ho bude potřebovat. Pravidelný tep nejzápadnější výspy východního bloku bude záhy ochromen.

Vytryskla česká švejkovina

Ráno už bylo město obsazené. Tohle nebylo cvičení. To byla okupace! Všude kolem se pokoušeli lidé s vojáky diskutovat. Obě strany věděly své. Pod ocelovými přílbami tupě zíraly mlčenlivé, nepřístupné tváře mužů s ostře nabitými zbraněmi. Vytryskla česká švejkovina.
Jakýsi mladík s pouzdrem ocelového metru na uchu, úzký proužek kovu,visunutý jako anténa miniaturního přijímače, provokoval. „Tady konzum jedna … konzum jedna … volám konzum dvě … jak mne slyšíte … přepínám“. Z obrněného transportéru jako střela seskočil voják.
„Davaj sjudá,“ křikl a vyrval mladíkovi ,vysílačku'. Vyjmul z pouzdra bajonet a jal se vytáčet šroubek spojující obě poloviny pouzdra. Měřidlo. Obyčejné měřidlo. Povýšeneckým pohledem zhodnotil svéprávnost mladíka. „Důvěřuj, ale prověřuj, Lenine“, špitl do davu lidí vtipálek.

Podplukovník pochopil

Plné město vojáků a válečné techniky lidi dráždilo. Začaly přeskakovat první jiskry. Každou chvíli mohlo dojít k nejhoršímu. Vyslanci města začali jednat.
„Dáme vám prostory, stáhněte se tam“. Rusové nereagovali. Konečně přijel komandír. Ruský velitel města Teplice. Štíhlý muž středních let. S tváří filmové hvězdy. Černé, šarmantně prošedivělé vlasy, bez brigadýrky, v tmavé kožené bundě postrádající jakékoli označení. Oslovovali jej „tavárišč padpalkóvnik“. Tvrdili o něm, že má za sebou Koreu, Berlín, Vietnam a Kubu.
Vyslechl parlamentáře a s jedním z nich odjel zhlédnout nabízené místo. Když se vrátil, pronikavýma hnědýma očima změřil každého z Čechů a kývl. Pak tiše, aby jej slyšeli pouze žadatelé, řekl: „Chápu. Vím, co se u vás děje. Rozumím i označení připravených prostor.“
V průběhu dalších hodin zmizela vojenská technika z teplických ulic. Do Nákladní ulice, za bránu s nápisem Kovošrot.
Krátce poté zmizel i podplukovník. Říkalo se, že na Sibiř …

Noc na 21. srpen 1968

Teplicko/ Rok 1968 znamenal i na Teplicku, stejně jako v celé republice, dobu uvolnění, svobodu slova, otevření se světu.
V dubnu do Teplic zavítala na cestě z Bruselu, Lipska, New Yorku, Janova, Jakarty a Poznaně velká módní přehlídka montrealských modelů.
Pracovníci teplických restaurací jeli získávat zahraniční zkušenosti do restaurací v Dippoldiswalde, v Magdeburku a v rakouském Salcburku.
10. srpna zavítal do Alejní ulice v Teplicích nejmodernější italský lunapark.
Velký rozruch způsobil do té doby nevídaný fakt – v Teplicích se provozoval striptýz. Jak informoval týdeník Směr, v baru Divadelní kavárny v Teplicích byl od pátku 16. srpna zařazen do varietního programu striptýz se vstupným 60 korun.
20. srpna před čtyřiceti lety si lidé, tehdy ještě nic netušící, užívali poslední den svobody před dvacetiletou dobou temna „spřátelené“ země, ve vidině ohrožení pozic komunistického bloku v srdci střední Evropy, rozhodují zasáhnout silou. A tak v noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla na naše území vojenská technika a tanky „spojenců“.
Sovětská vojska překročila státní hranice v prostoru Cínovec – Moldava a přes Dubí vpadla ještě v průběhu noci do Teplic.
Jak situaci vnímali lidé na Teplicku, co vyprávějí pamětníci, jaké noviny a dobové dokumenty se u nich doma zachovaly i po čtyřiceti letech, na to vše se můžete už nyní podívat na stránkách www.teplicky.denik.cz.
Autentické vzpomínky a dobové fotografie včetně těch, které nám zapůjčilo Regionální muzeum v Teplicích, najdete na této straně i v následujících dnech. (re)

Obrněný transportér okupantů přivařili Tepličané ke kaštanu

Teplice/ Ten večer, v předjaří roku 1969, seděl celý národ před televizními obrazovky. Včetně těch, které sport a lední hokej nezajímal. Reprezentanti ČSSR se na mistrovství světa ve Stockholmu střetli se Sovětským svazem. Neporazitelná „sborná“ byla pro miliony našich občanů u obrazovek představitelem země, která před několika měsíci rozcupovala pásy svých tanků naději na svobodu. Jako lvi ve znaku na dresech, někteří s náplastí přelepeným symbolem socialismu, pěticípou hvězdou nad hlavou šelmy, se bili českoslovenští reprezentanti. Později narození těžko pochopí, co tehdy ve světě ledního hokeje znamenalo porazit fenomenální „Rusáky.“ Když za stavu 3:3 rozhodl o porážce Sovětů nejlepší obránce šampionátu Jan Suchý a legendární útočník Jožo Golonka položil ucho na led, provokativně naslouchající, zda ještě do republiky teče z východu ropa, spoutaný národ v srdci Evropy explodoval. Radost mísil se slzami. Za dané politické situace postavil naše hokejisty do řady národních hrdinů. Krátce poté se ulice měst a obcí zaplnily nadšenými lidmi. V Teplicích jich stovky zamířily do Trnovan k Červenému kostelu. Tam tehdy bývala sovětská „kamandatura,“ armádní velitelství města. Zatímco dav před budovou jásal, za jeho zády začala tiše pracovat skupinka mladých „kontrarevolu­cionářů“ na znehybnění parkujícího obrněného transportéru okupantů. Silnými řetězy, přivařenými k obrněnci, jej připoutala k mohutnému kaštanu, u něhož stroj stál. Hrozivě vyhlížející zbraně vojáků, obávajících se útoku davu, mohly kdykoli spustit. Byla to tehdy od nás mladých značná nerozvážnost. Černá ústí hlavní vrátila dav do tvrdé reality. Že zaparkované bojové vozidlo dostalo pouta, objevili příslušníci „armády světového míru“ až poté, co se rozplynul v ulicích. (au)
22.8.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Obchod - Obchod Nákupčí 23 000 Kč Nákupčí Referent nákupu - nákupčí. Požadované vzdělání: úsv. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 23000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Vhodné i pro absolventy, OZZ., Popis pracovní činnosti:, " Výběr dodavatelů, zpracování nabídek, " Vystavení objednávek, " Zajišťování služeb, " Sledování a doplňování stavu skladových zásob , " Zajištění chodu kanceláře, " Asistenční činnost pro vedení společnosti, Požadavky: , " Středoškolské vzdělání, " Aktivní AJ, " PC, SAP výhodou, " Komunikační a vyjednávací schopnosti, samostatnost, flexibilita , Zaměstnanecké výhody:, benefity (13. plat, příspěvek na penzijní připojištění 700Kč/měsíčně, +5 týdnů dovolené, stravovací poukázky 1000Kč/měsíčně, roční odměna, příspěvek na dětské tábory, očkování proti chřipce, parkování v areálu společnosti a jiné benefity)., V případě zájmu se hlašte osobně (po-pá 8:00 - 15:00 hod ve Vitrabloku Duchcov), e-mailem, telefonicky (po-pá 8:00-15:00 hod).. Pracoviště: Vitrablok, s.r.o., Bílinská, č.p. 782, 419 01 Duchcov. Informace: Ivana Kováčová, +420 417 818 221. Administrativa - Administrativa Administrativní pracovník 22 000 Kč Řídící pracovníci v oblasti racionalizace výroby a investic Vedoucí investic a údržby. Požadované vzdělání: vysokoškolské. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 22000 kč, mzda max. 30000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Přijmeme vedoucího investic a údržby. Vzdělání ÚSO (+praxe min. 10 let) / VŠ technického směru (+ praxe min. 3 roky v oboru)., Mzda 22-30tis. Kč podle vzdělání a praxe. Znalost AJ na komunikativní úrovni, řidičský průkaz sk. B., dobrá znalost stavebního zákona, zkušenosti s projektovou a inženýrskou činností, organizační schopnosti., Nabízíme práci na plný úvazek, zaškolení, stravování, penzijní připojištění, systém bonusů. Životopisy zasílejte na mzdy@enaspol.cz. Pracoviště: Enaspol a.s., 415 01 Teplice 1. Informace: Edita Kellnerová, . Gastronomie - Gastronomie Pomocníci v kuchyni 81 Kč Pomocníci v kuchyni Pomocný pracovník v kuchyni. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Jednosměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 81 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: Nástup možný IHNED, Jedná se o pomocné práce v kuchyni při přípravě jídel., V případě zájmu se hlásit telefonicky nebo e-mailem. Pracoviště: Restaurace sokolovna - laura s.r.o., Proboštovská, č.p. 267, 417 12 Proboštov u Teplic. Informace: Ivana Chalupníková, . Řemeslné práce - Řemeslné práce Svářeč 20 000 Kč Svářeči Svářeč. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Dvousměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 20000 kč, mzda max. 40000 kč. Volných pracovních míst: 30. Poznámka: Požadujeme: praxe v oboru 1 rok, flexibilita, ochota učit se nové věci, Nabízíme: zvláštní prémie, příspěvek na dopravu, ubytování, stravenky, Pracoviště celá ČR - služební cesty v rámci celé ČR - doprava a ubytování zajištěno, Hlásit se telefonicky nebo na email. Pracoviště: Ch.e.s. group s.r.o. 002, Sadová, č.p. 15, 418 01 Bílina 1. Informace: Jiří Šifalda, +420 604 788 484.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Sebevražda. Policie ČR. Ilustrační snímek.

Ústecký kraj chce řešit nedostatek policistů

Videosouhrn 24. září 2018

Řádění vichřice na Tachovsku a vstupenky na královský Real: zhlédněte videa dne

Knihovník Karel Singer z Háje u Duchcova je nejlepší v kraji

Háj u Duchcova - Karel Singer z Háje u Duchcova se nově pyšní titulem Knihovník Ústeckého kraje 2018. V anketě neprofesionálních knihovníků uspěl poprvé.

Do restaurace vlezl oknem, vzal z ní televizi, alkohol a tablet

Teplice - Policisté pátrají po neznámém pachateli, který se v Teplicích vloupal do restaurace.

FOTO: Zaměstnanci chráněných dílen Arkadie relaxovali v Krkonoších

Teplice, Janské Lázně - Řada zaměstnanců chráněných dílen Arkadie prožila sedm dní ve znamení relaxace a poznávání. Zúčastnili se totiž týdenního pobytu v Janských Lázních, v klidném městečku na úpatí Černé hory, v jediných lázních na české straně Krkonoš.

Volební seriál Deníku pokračuje! Představíme pět měst a lídry všech kandidátek

Teplicko - V úterý pokračuje v tištěném Teplickém deníku dalším dílem předvolební seriál, ve kterém se zaměřujeme na pět největších měst v okrese. Tentokrát se zaměříme na Duchcov.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

https info

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT