S usměvavou Adélou a její maminkou, která je pro ni nejen trenérkou, ale hlavně skvělou parťačkou, jsme se sešli nad voňavým ovocným čajem a domácími křížalami v pátek dopoledne. Vypadala už odpočatě, i když cesta z Koree trvala 34 hodin a jak říká Adéla byla dlouhá, únavná, ale krásná.

„Přivítání na letišti v Ruzyni bylo úžasné. Ta atmosféra, když přicházeli s medailemi na krku, vítání, květiny, fotografové, televizní štáb a pak to loučení, protože jsou fakt po tom, co společně trénují v Krkonoších, už bezvadně sehraná parta, to se bez slzavého údolí prostě neobešlo," popisuje ještě čerstvé dojmy z letiště maminka.

Adéla nám ukazuje zlaté medaile a s úsměvem vzpomíná, jak se musela na stupni vítězů hluboko sehnout, aby jí je postavou drobní Korejci mohli pověsit na krk.

I když musela kvůli dešti a organizačním přesunům zvládnout závod na 2,5 kilometru a pak ještě štafetu 4 x 1 kilometr v jeden den a z obojího má zlaté medaile, nejvíc sil ji prý stálo zlato v závodu na 5 kilometrů. „Běžela jsem dvakrát kolečko 2,5 kilometru a bylo to samé stoupání a klesání. Část jsem jela normálně, část bruslila. Jela jsem nejdelší trať z holek, jen jedna jela poloviční. Trenéři nás sice na trati podporovali, slyšela jsem to „neumírej, jedu, jedu", ale stejně jsem si myslela, že tam vypustím duši," svěřuje se. Shodou okolností právě tenhle finiš do cíle zachytily kamery a tak má Adéla na památku pohled na to, jak vyčerpaně končí na všech čtyřech.

Zajímalo nás také, jak se Korejci o českou výpravu sportovců starali. „Byli jsme ubytovaní na dvou místech. To druhé byl krásný hotel s výtahem, z balkonu byl nádherný výhled na hory a dlouhé, upravené sjezdovky. Snídaně a obědy byly formou švédských stolů, večeře pak byla připravená v krabičkách. Ochutnala jsem i jednu mořskou příšeru. Sice jsem ji statečně snědla, ale vůbec mi nechutnala. Sportoviště samotné bylo suprové. Na trať se chodilo tunelem, měli tam koberce a svítili na nás teplometem, aby nám nebylo zima. Také nás vodili na správnou trať, abychom nebloudili. Každá skupina měla svoji buňku, kde jsme měli zázemí, převlékali jsme se a také jsme si tam nechávali lyže, abychom je nemuseli vozit na hotel. Také nám rozdávali jednorázové hřejivé polštářky, které v kapse vydávaly teplo i pár hodin," vypráví své zážitky Adéla. Spojení s domovem nebylo možné a tak rodiny sportovců s vděkem četli na internetu blog trenérky Hany Válkové, díky němuž věděli, jak se všichni v Korei mají.Adéla Šavlová z teplické Arkadie

Fandit ostatním sportovcům běžkaři moc nestíhali. Byli se alespoň podívat na krasobruslení, na sjezdaře a snowboardisty. „Škoda, že jsem s sebou nemohla mít i lyže na sjezd," lituje Adéla při vzpomínce na tamní krásné sjezdovky. Těmi totiž v jedenácti letech začínala a lyžování se věnuje kromě maminky i její bratr. V létě pak přidávají i kolo a plavání. „Když Adéla začala pracovat v dílnách Arkadie, koupili jsme běžky a vyjeli s nimi poprvé na Komárku. No co vám mám povídat, co krok, to pád. Ale hned první rok jela Adéla na olympiádu do Horní Úpy a z krátkých tratí hned přivezla medaili. Letos poprvé běžela v Úpě 5 km," vzpomíná na nelehké začátky paní Šavlová.

Když se loni losovalo ze zlatých medailistů, kdo pojede na olympiádu do Koree a los padl na Adélu, měla velkou radost, ale říkala si, že je to ještě daleko a bůh ví, jak to všechno dopadne. „Odjížděla jsem se smíšnými pocity. Nepočítala jsem s medailemi. Když jsem si brala v práci dovolenou, ptala jsem se, jestli se můžu vrátit bez medaile. Smáli se, že prý ano," vypráví. Důležitý byl i výběr lyží. Když se Adéla před olympiádou dozvěděla, že nemůže mít své běžky s protiskluzem, ale kvůli mazání potřebuje hladké, obrátila se na Pavla Ingriše a jeho teplický ski servis. „To bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Na moji výšku a váhu bych měla mít lyže hodně dlouhé. Pan Ingriš mi vybral perfektní, relativně krátké běžky s tvrdším jádrem, to mi dost pomohlo."

Svoji důležitou roli, i když o tom neví, sehrál i Jaromír Jágr. S jeho číslem 68 na prsou si totiž dojela Adéla pro zlato. „Osmička je naše šťastné číslo, zamlouváme si je i na Seifiho memoriálu, který se jezdí na kole kolem Barbory a je to naše srdeční záležitost, každý rok. Já mám vždycky 88 a Adéla 18 nebo 80, podle data narození. Takže když tam dostala Jardovo číslo, tak nemohla nevyhrát," směje se paní Šavlová.

Kromě zlatých medailí, které už visí mezi mnoha dalšími doma na zdi, si Adéla Šavlová přivezla z Koree i další nezapomenutelné zážitky. „V Soulu jsme se byli podívat v místní zoologické zahradě a také v hasičárně. Držela jsem za ruku živou opičku a hladila jsem si ji po hlavě. Byla z nás trošku vykulená. Také u hasičů to bylo úžasné. Prohlédli jsme si to tam včetně hasičské helikoptéry. Mohli jsme si také na vlastní kůži vyzkoušet zemětřesení nebo tajfun. Já jsem si vybrala to první. Zavřeli nás do místnosti, která simuluje zemětřesení, což byl dost silný zážitek. Kolegové, kteří si vybrali tajfun, byli navíc celý zmoklí."

U Šavlů bylo tak příjemně, že se nám ani nechtělo odejít. A tak už jen jednu perličku na závěr. Víte, kde byly obě dámy o víkendu relaxovat? Vyrazily na běžky. Když prý v Deníku psali, že jsou na horách sněhové podmínky konečně slušné… (ot)