Stejně jako na mnoha dalších místech regionu i tady potřebují kvalitní vodovod a kanalizaci, aby služby pro návštěvníky byly co nejlepší. Deník zmapoval, jak na dnešním území působnosti Severočeské vodárenské společnosti (SVS), která zásobuje vodou více než milion obyvatel, stavba vodovodů a kanalizace vlastně začala.

Do rekreační oblasti Máchova jezera se kanalizace přivedla až po roce 1967. „Nyní jsme vybaveni sociálním zařízením, sprchami, záchody, všechno je funkční, nemáme s tím žádný problém,“ říká provozovatel pláže Vladimír Rajchrt. Současně ale naráží i na potíže v nedalekém centru Doks. Kvůli starým částem kanalizace se totiž při větších deštích dostávala do jezera splašková voda.

Špatné přípojky

„Během let se dělaly různé zásahy a některé kanalizační přípojky v Doksech se špatně napojily. Narazili jsme na to i při kontrolách letos v létě. Přijde-li přívalový déšť, přečerpávačky nestačí a do jezera se tak může přepadem z velkých zásobních jímek dostat splašková voda,“ popisuje Jiří Brosche z obecně prospěšné společnosti Máchovo jezero, která má na starosti čistotu vody v jezeře. Díky dobré spolupráci města, SVS a Severočeských vodovodů a kanalizací (SčVK), které se o vodohospodářskou síť starají, se tyto historické nedostatky postupně odstraňují. Do oprav vodovodů a kanalizací tady SVS investovala za poslední roky miliony korun a nejinak tomu je i jinde.

Své o tom vědí i v Žatci, kde první zmínka o vodovodu pochází už z prosince 1386. „Tehdy vedení města rozhodlo o stavbě vodárny s odběrem vody z Ohře. V roce 1489 je také popsána výroba dřevěných rour spojovaných na železné kované zděře,“ připomíná mluvčí SVS Mario Böhme.

„Opravy probíhají průběžně a vždy záleží na použitém materiálu. Výhodou jsou koordinační schůzky s vodohospodáři, takže se často stává, že když oni opraví potrubí, my po nich nastoupíme a rekonstruujeme silnici,“ zmínila starostka Žatce Zdeňka Hamousová.

Důmyslné středověké systémy

Pozoruhodná fakta vyplývají z archeologických průzkumů, které se dělaly zejména v klášterech v devadesátých letech. „Benediktinské a cisterciácké kláštery, které se zasloužily o kolonizaci pohraničí, zpravidla budovaly promyšlený systém zásobování vodou včetně respektování samočisticích procesů v rybníčcích. To je třeba i případ cisterciáckého opatství v Oseku u Duchcova, které bylo založeno kolem roku 1206. Zásobovaný byl vodou z pramenných jímek a na Oseckém potoce vznikl systém kaskády rybníčků,“ vysvětluje Böhme.

Voda se rozváděla důmyslnými kanály se systémem hradítek. „Splachovací záchody původně vypadaly tak, že pod jakousi latrínou protékala žlabem voda, která nečistoty odnášela do sedimentačního rybníčku, ze kterého byly občas vyklízeny husté kaly, odsazená voda šla dál do rybníčků, kde nakonec byly i ryby. Vyčištěná voda byla přepouštěna do okrasného rybníčku na terasách opatské zahrady,“ doplňuje mluvčí SVS.

Splašková kanalizace totiž ve středověku nebyla. Po ulicích vedly otevřené příkopy, do nichž se vylévalo vše, co bylo tekuté, a tak snadno vznikaly epidemie nemocí přenášené zejména hlodavci. Městy se zejména v létě šířil nesnesitelný zápach. „To vedlo k potřebě stavby uzavřených kanalizací, nejprve mělkých a jen někde krytých, později již skutečně zděných a odvádějících i dešťové vody z ulic a střech. Tyto kanalizace obvykle končily v blízkých vodotečích, někdy v rybnících nebo odpadových jámách,“ líčí Böhme.

„Větší města i obce měly obvykle stokové sítě jen ve středu území, a to hlavně pro odvádění srážkových vod. Odvodňovací příkopy byly běžné podél komunikací a sloužily obvykle i splaškovým vodám. Žumpy nebo septiky byly jevem výjimečným. Ještě v roce 1962 mělo v ústeckém okrese 20 obcí celkem 159 km kanalizace. Čistírny odpadních vod zde byly jen čtyři,“ přibližuje mluvčí SVS.

V okrese Děčín byly v šedesátých letech kanalizace jen ve 25 obcích ze 64, stoková síť měla 314 km a nebyla zde žádná čistička odpadních vod (ČOV).

Město Litoměřice bylo ve středověku napojeno na Pokratický potok, který byl žlaby a potrubím přiveden na náměstí do kašny a přepad pak odváděl nečistoty do hradebního příkopu a do Labe. „To byl tehdy zcela běžný postup a Labe bylo všeobecně považováno za odpadní stoku, která vzhledem k velké vodnosti všechno unese,“ uvádí Böhme.

Problémy s odváděním a čištěním odpadních vod měli lidé i na Českolipsku. „Okresní město mělo z poloviny 19. století dvě stoky pro povrchové odvodnění, stavěly se z pískovcových bloků a ústily do Ploučnice. Na ně navázal novější systém, který se stavěl v letech 1910 až 1930. ČOV byla zprovozněna až v roce 1978,“ doplňuje mluvčí.

Budování čističek

Ani na Liberecku nebyla situace jednoduchá. „V tomto významném průmyslovém městě byly dílčí kanalizační větve svedeny do Nisy, kanalizaci stavěla firma Lanna z potrubí Vianini ve 20. letech. V 50. letech byla postupně zřizována zařízení k čištění městských splašků, průmyslové závody měly alespoň zčásti svoje čistírny,“ přibližuje mluvčí SVS. Městská ČOV společná pro Liberec a Jablonec byla nakonec postavena v 90. letech. Vody z Jablonce jsou sem přiváděné zvláštním přivaděčem, zčásti štolou lámanou ve skále.

(ks)