Nad otázkou, jestli není nejdéle „sloužícím“ lékařem jen súsměvem mávne rukou. „Kdepak, ještě je pár kolegů starších než já. Manželka také hubuje, že už bych měl odpočívat, ale já si život bez práce vůbec neumím představit,“ říká.

Život se sním přitom vůbec nemazlil a vydal by na pořádně tlustou a také velmi pestrou knihu.

„Jsem Hrdlovák, táta dělal na šachtě a já tu prožíval dětství, první lásky a poznal jsem tu i moji ženu Jindřišku, „ začíná své vzpomínání Vladimír Puchmeltr. Když se jednoho dne táta ze šachty nevrátil domů, bylo mu patnáct a bezstarostné dětství skončilo. Začal pracovat na šachtě jako pomocný dělník, fáral na Nelsonu a přitom si udělal zkoušky na strojního zámečníka. Tovaryšský list má dodnes schovaný. Bylo ale období německé okupace a ani patnáctiletý Vladimír neunikl totálnímu nasazení. Skončil kousek za Drážďanami, kde se budovala podzemní továrna, podobná litoměřickému Richardu. 13. únor 1945, kdy došlo kbombardování Drážďan, si vybavuje do nejmenších podrobností. Měli hrozný strach, při třetím náletu společně se stejně starým kamarádem utekli.

Na období po osvobození republiky vzpomíná Vladimír Puchmeltr naopak velmi rád. Všude vládla euforie, lidé byli šťastní, že přežili válečné útrapy. Na vesnici se všichni scházeli, povídali si, hrálo se na harmoniku a zpívalo…

Vladimír toužil po dalším vzdělání. VMostě vystudoval státní strojní průmyslovku a pak už mohl konečně na svoji vysněnou medicínu. Ani to ale nebyla žádná procházka růžovou zahradou. Na fakultě zasedl do lavice mezi mladší spolužáky už jako dospělý, měl rodinu, o kterou se musel postarat. A tak večer chodil na Žižkov vykládat vagony a každou sobotu fáral. Promoval vroce 1957.

„Pak jsem měl veliké štěstí. Nastoupil jsem na gynekologicko-porodnické oddělení nemocnice vMostě. Byl tam primář Ráž, Dr. Tomáš, vynikající operativa, od nich jsem se moc naučil,“ vzpomíná Vladimír Puchmeltr. VMostě byl 17 let. Přednášel jako externí učitel, složil atestace I. A II. stupně. Jako ředitel se podílel na vybudování nové nemocnice vMostě.

Přesto dal nakonec přednost odborné gynekologicko-porodnické činnosti a vroce 1974 nastoupil jako primář nemocnice vTeplicích. „Operativu jsem miloval a když jsem sní skončil, moc mi to chybělo. VTeplicích byl tehdy vynikající kádr na chirurgii, urologii i ortopedii, co lékař, to pojem. VDuchově byl zase vynikající chirurg a operatér Polda Stýblo. Byl můj vzor a idol a vlastně i kvůli němu jsem se chtěl věnovat medicíně,“ vzpomíná na svého přítele.

O lidech, snimiž spolupracoval a od nichž se učil, mluví Vladimír Puchmeltr mnohem raději než o sobě. Oni naopak skládají hold jemu. „MUDr. Puchmeltr byl vždy svědomitý, pilný, sneutuchajícím zájmem o vše nové a pokrokové voboru. Zvláště jako operatér byl náročný kpersonálu, ale i sám ksobě, vždy pečoval o odborný růst svých spolupracovníků, publikoval vodborném tisku a na odborných konferencích diskutuje se svými kolegy smladickým elánem,“ shodli se jeho kolegové MUDr. J. Kopecký, V. Patočková, M. Sinkulová a P. Osecký. Vroce 1995 získal jako spoluautor se svým synem „Sonkovu cenu“ za nejlepší vědeckou práci vultrazvukové diagnostice.

Dodnes se kVladimíru Puchmeltrovi hlásí pacientky, kterým pomohl. „V Kauflandu ke mně přišla paní a ptala se, jestli jsem primář Puchmeltr. Když jsem řekl že ano, začala mi děkovat, že jsem jí zachránil život, když jsem ji jako pacientku srakovinou operoval,“ vypráví o jednom zposledních hezkých setkání.

A zčeho má Vladimír Puchmeltr největší radost? Určitě ze své rozrůstající se rodiny. Oba synové se rozhodli pro stejný obor a jsou vněm úspěšní. Hrdý je i na své dva vnuky, znichž jeden pracuje vPraze jako ortoped a druhý si vybral práva a také na obě šikovné a chytré vnučky. Jedna znich už zněho udělala pradědečka a je zní podle vyjádření dědy moc krásná maminka.

Smutný je jen ze dvou věcí. Ztoho, kolik jeho kolegů a přátel už není na tomto světě a také ztoho, co se děje vsoučasném zdravotnictví. „To, co jsme léta budovali a úroveň, na kterou jsme se dostali, se nesmyslně bourá,“ povzdechne si.

Sceloživotními zkušenostmi také velmi odsuzuje snahy o alternativní porody prováděné doma. „Víte, porodnictví sgynekologií je krásný obor. Vždycky jsem byl moc rád, že jsem první člověk na planetě, který dá tomu malému človíčkovi ruku a řekne mu vítám tě, ať se ti na světě daří. Ale i dnes, při současných možnostech medicíny může nastat situace, kdy při porodu nastanou komplikace a může zemřít dítě nebo matka. Takové komplikace se musí řešit okamžitě. Proto bych porody doma nikdy nepřipustil,“ říká rezolutně.

„O mně nepište, není to nic zajímavého,“ loučil se snámi MUDr. Puchmeltr se skromností sobě vlastní. Myslím, že vtomhle jediném se velmi mýlí a proto mu přejeme, aby mu zdraví dovolilo pomáhat pacientům co nejdéle a ktomu dnešnímu jubileu hodně štěstí a radosti ze života.