Je úterý před šestou večerní. Atmosféra houstne. „V bráně bude Čech, ve středu pole Rosický, v útoku Baroš…," Seznamuje komentátor diváky u televize se sestavou „našich". Do začátku rozhodujícího utkání českých fotbalistů s řeckým soupeřem zbývá několik minut. Před obrazovkou v herně, kde se dá také na zápasy sázet a točí se pivo, sedíme zatím tři. Čekal jsem větší účast, ale je vidět, že fotbal v podvečer netáhne tolik, jako pak ty večerní, co začínají v osm. A to hrají naši prakticky o další existenci na Euru. „Celý den tu bylo prázdno. Ani na předešlé fotbaly v tento čas sem moc lidí nechodí," dozvídám se od místních.
Chtěl jsem se podívat, jak vypadá fotbal z pohledu návštěvníka pivnice. Abych doplnil počty lidí v lokále prosetického podniku, tak na baru sedí dva maníci, ale jsou zabráni do rozhovoru o ženských natolik, že je úvodní hvizd arbitra utkání Česko – Řecko ani nevyruší.
Lokám malé pivko, přičemž se snažím s dalšími spoludiváky zapojit do rozboru nahlášené sestavy. Nejsem v tomto oboru žádný velký znalec, nicméně stížnosti na opětovné zařazení Baroše na hrot útoku chápu. „Proč ho tam dává, vždyť hrál minule úplný ho…," zlobí se divák na vedlejším sedadle improvizovaného polského stadionu, kde se hraje. Chápejte jako muž na vedlejší židli v herně, který se netajil tím, že si dnes vsadil tzv. tutovku: Češi vyhrajou.
Běžela čtvrtá minuta, kdy jsme si mohli zakřičet poprvé. Jiráček po dobré kolmé přihrávce rozvlnil síť řeckého brankáře. To není možné, říkám si, tak rychlý začátek. Nálada stoupá. Radostí dohltnu zbytek piva ve třetinkové sklenici a zvednutím ruky potvrzuji k baru, že si dám hned další. „Gól Čechů na Euru se musí oslavit," říkám si. To ale netuším, že se za chvíli budu radovat podruhé.
„Neskutečné, to je neskutečné," špičkuje komentátor utkání Pavel Čapek. A fotbal běží dál. I kolega na vedlejší židli chválihodně přikyvuje: „No vidíte hoši, že to jde. Hrajte to po zemi a ono to bude dobrý," vžívá se do role trenéra.
„Mám jít na toaletu?" Ptám se sám sebe, když si uvědomuju potřebu. „To přece nejde, když jsou naši tak rozjetí. Ne, teď nemůžu," snažím se snížit tlaky v dolní části těla. Hltám z obrazovky další střelu na bránu řecké akropolis. Těsně vedle.
Běží šestá minuta a dáváme další gól. Raduji se podruhé. „Tak to je super," honí se mi hlavou. Herna se také již trochu zaplnila. Dorazili další fandové. Dopíjím pivo a vyrážím na vytouženou toaletu. Musím. Snad to stihnu do výkopu po gólu.
V televizi zatím opakují oba gólové momenty. „Tak to se nečekalo. Drtíme ty Řeky jak olivy," připojuje se k radosti vstřelené branky komentátor zápasu. Jen aby to vydrželo, říkám si v hlavě.
V tom, že v úvodu zmíněnou dvojici Casanovů na baru zápas české reprezentace vůbec nezajímá, mě utvrzuje fakt, že se za celou dobu na televizi ani jednou nepodívali. To pohyb servírky za barem byl pro ně mnohem lákavější. „To je laň co? Kamaráde. Jo jo, je to laň," říká jeden z nich a típá cigaretu, aby se mohl napít pěnivého moku. „Hmmm, krása," hodnotí. Ale ne tentokrát ženské tělo, nýbrž čerstvě natočené gambáňo, které před ním přistálo.
Ale zpět k fotbalu. Poločas jsme vyhráli. V druhé části sice Řekové skórovali. I když spíše by se dalo říci, že jim náš brankář vlastní chybou daroval gól. Ale i tak se nakonec povedlo uhájit náskok z první poloviny hry, takže jsme z prosetického  stadionu  mohli odejít spokojení. Získali jsme tři body do tabulky. Teď ještě porazíme Poláky a bude to.