Kompenzace za Konibar
Moje poslední zkušenost s tímto zvířátkem byla spojená s Konibarem v Kapelní ulici, kam jsem čas od času skočil na svačinku. Já vím, milovníci a hlavně milovnice koní mě teď budou nenávidět. Podobné pocity možná měla donedávna moje kolegyně z práce Vlaďka. Za koně by dýchala, jednoho má ustájeného na ranči ve Mstišově. Dokonce na této stránce před časem popisovala „na vlastní kůži“ své zkušenosti s přepravou koňů. A právě tehdy mě napadlo, že bych mohl svou zálibu v návštěvě Konibaru mírně vykompenzovat. Nápad zajezdit si na koni se mi zdál bezvadný a jeho realizování docela i snadné. Hodně mi pomohla právě Vlaďka, která zařídila na již zmiňovaném mstišovském ranči mé „rande“ s koníkem. „Asi ti přidělí Loránnka,“ hlásila hned poté, co mi nabytí nové zkušenosti vyjednala. Prý je největší a bude se mi na něm dobře jezdit. „Kdybys spadl a zabil se, tak ti v novinách otiskneme vzpomínku v rámečku,“ dodala mi odvahu Lea, další kolegyňka, mající v Deníku na starosti distribuci. „Ale jen tu nejmenší,“ dodala. Asi jí Vlaďka prozradila směr mých dopoledních výletů za svačinou. „Ukradl“ jsem proto v kuchyni pár cukříků, aby si mě Loránnek zamiloval a nenapadlo ho shodit mě ze sedla.
Lyn jako Mirečkův dědeček
Nakonec zůstal Loránnek ve stáji. Přidělena mi byla kobylka jménem Lyn. „To je můj oblíbený kůň. Věřím mu,“ vysvětlovala mi na přivítanou Irena Minaříková, majitelka ranče Saint Anthony proč Loránnek zůstává stát stranou. Zaujalo mě celé jméno Lyn – Buenos Lynx Girl. Tak trošku mi připomíná repliku z populárního filmu Jak básníci přicházejí o iluze, kde Karel Roden v roli šprta Honzy díky fotografické paměti uchová v hlavě neuvěřitelně dlouhé jméno dědečka populárního Mirečka. Spíš bych ale přivítal kosmetickou úpravu ve jméně Lyn. Kůň jménem „Líná“ by byl zárukou, že s ním nezažiji divokou jízdu a přežiji. Před vyjížďkou jsem se pustil do hřebelcování. Pravda, jen decentního. K dispozici jsem měl totiž růžový kartáč, což je pro chlapa poměrně demotivující barva. Irenka mi mezitím pověděla něco málo o Lyn a také o své lásce ke koním. Mstišovským rančem ve stylu westernu si prý splnila svůj sen. Rozuměl jsem jí a také jsem zatoužil po splnění svého snu, kterým v tu chvíli bylo bez problémů se vyhoupnout do sedla Lyn. „Kdybys s tím měl problémy, tak tu je i taková lavička, díky které ti to půjde snadněji,“ popíchla mě Vlaďka. Problémy jsem neměl a tak netrvalo dlouho a já poprvé mohl posoudit, jestli je nejkrásnější pohled na svět z koňského hřbetu, jak se říká.
Koník metrákového chlapa unese
Chcete slyšet pravdu? Je to opravdu nevšední moment. Problémem ale je, že se není pořádně za co držet. Volant kůň nemá. A co hůř, nemá ani brzdy! Naštěstí jsem měl k dispozici slečnu Irenku, která Lyn se mnou v sedle vedla. Věřím, že bez jejího dohledu by koník vzal nohy na ramena a dříve, než by odklusal kamsi v dáli, setřásl by mě ze svého hřbetu. Vozit přes metrák vážícího chlapa není žádný med. „Ale koně jsou na to zvyklí. Sami váží mezi třemi až pěti metráky,“ bylo mi vysvětleno majitelkou kobylky Lyn, která má mimochodem podobné oči, jako můj kamarád z dětství. Přesněji – kamarád měl každé oko jinak barevně laděné. U koní, stejně jako u lidí poměrně neobvyklé. Za jízdy jsem se ještě dozvěděl pár zajímavých věcí. „Ze sedla spadnout skoro nemůžete, když se jede v klidu. Drží vaší stabilitu. Kdyby jste ale seděl na koni bez sedla, bylo by to mnohem horší.“ Ano, udržet stabilitu nebylo jednoduché. Nedovedu si představit, jak náročné by to bylo za plné jízdy. To už asi bude vyšší level. Ale láká mě ho poznat. Neodradil mě ani závěrečný incident při „vystupování“. Nohu jsem vyndal z třmenu příliš brzo, a tak jsem skončil na zemi. Možná bude příště lepší ta lavička…
Nepřehlédněte:
Bytová družstva se ocitla v pasti. Neplatiče již nemohou vyhoditReportáž na vlastní kůži: Z Konibaru na ranč, aneb poprvé v sedle koně
Teplice – Kdo z vás by v dětství neměl rád na filmovém plátně či v televizi Vinetoua, náčelníka kmene Apačů. Pro mě byly příběhy Karla Maye s dlouhovlasým hrdinou v hlavní roli po hříchu jediným westernem, který mě upoutal. Mnohem víc mě bavil dostihový závod Velká Pardubická, hlavně legendární Taxisův příkop. Inu, sporťáka nezapřu. A co mají tyto dvě záležitosti společného? Jasně, koníky. K nim mám zajímavý vztah. Jeden mi kdysi dupnul na nohu, druhý mi pro změnu ožíral tričko. To už je ale dávno, budiž jim to prominuto.
Kliknutím zvětšíte
Sporťák František Bílek poprvé v sedle koně
|
Foto: Deník/Zdeněk Traxler
Na mstišovském ranči se můžete nejen projet, ale i si vlastního koně nechat ustájit. Výjižďka ve westernovém stylu probíhá samozřejmě pod dohledem. Koně z ranče jsou využíváni i k různým terapiím a charitativním akcím. Setkal jsem se s velmi ochotnými lidmi, ze kterých přímo sálá láska k přírodě a zvířatům. Kdo si chce vyčistit hlavu od všedních starostí, najde ve Mstišově doslova ráj.