V kabině jsem si připadal jako v kokpitu malého letadla. Budíky s všelijakými ukazateli, signalizačními světýlky, kontrolkami, tlačítkem na spuštění frézy, ovládacím volantem a joystickem na manipulaci s přední radlicí.

Ovládat tento stroj není žádná legrace, proto došlo s řidičem a ředitelem Sport centra Bouřňák Jiřím Zmítkem k „tiché dohodě“ o rozdělení rolí: já jsem natáčel (video www.teplickydenik.cz), Zmítko šoféroval. První metry s Pisten Bully mě překvapily. Čekal jsem drncání, poskakování a rachot. Nic z toho se nekonalo. Jízda byla plynulá a bez skákání. Na střeše nám blikaly a houkaly žluté majáčky.

VIDEO SOUČÁST FOTOGALERIE STAČÍ KLIKNOUT!!!!

V kabině jsme na sebe rozhodně nemuseli křičet. Spíše jsem si připadal co do ticha, pohodlí a komfortu jako v Mercedesu třídy E. „Máme tady i rádio s cd přehrávačem. To víte, je to německý stroj,“ usmál se Zmítko, ředitel Sport centra Bouřňák.

Cvičné upravování svahu neproběhlo bez problémů. Na Bouřňáku je 70 cm sněhu a světě div se i Pisten Bully s motorem o objemu 7.200 cm³ a pasovým podvozkem může zapadnout. „Zahrabat se lze, ale díky tomu, že má rolba naviják s 1050 metrů ocelového lana, tak to prakticky nehrozí. Za něco ji chytneme a vyjedeme hodně strmý svah.“

Naše „vyproštění“ trvalo asi dvacet vteřin. Stačilo spustit frézu, která odházela sníh a pokračovalo se dál. Upravený pruh, jenž jsme nechali na kopci naproti vlekům, vypadal jako šnečí cestička, s tím rozdílem, že tento „hlemýžď“ váží 5 tun, široký je 5,5 m a dlouhý 10 m. U lidí budí respekt. A právem. Na tuzemských horách patří ke špičce. Koberec co za sebou nechává je jako peršan. Respekt si zaslouží i z jiných důvodů: při úpravě sjezdovky s aktivním navijákem hrozí, že lyžař přehlédne natažené lano a …

„Lano je slabé skoro jako struna. Když by do něho nějaký neopatrný lyžař vletěl, tak by to mohlo skončit tragédií,“ upozorňuje Zmítko.