Deník sledoval třicet minut dění na jedné z nejfrekventovanějších zastávek v Teplicích u vlakového nádraží. Za tu dobu se tam vystřídalo 13 lidí, roušku nemělo 5 z nich. 

„Nevím, jak dlouho tohle dokážu nosit na obličeji. Dělají se mi pupínky. Doufám, že to zase brzo zruší. V tohle počasí se nedá pořádně dýchat ani bez toho. Natož, když mám tohle na ksichtu,“ lamentovala starší žena. Roušku měla ale svědomitě nasazenou.

Stejnou dobu, tedy třicet minut, jsme strávili u teplického pracoviště Úřadu práce, kde se vyřizují sociální dávky. Tam ze 71 příchozích nemělo zakrytá ústa a nos 6 lidí. Před otevřením úřadu tam stál na chodníku hlouček lidí, kteří se snažili dostat dovnitř a předběhnout. Ostatní se je snažili umravnit, říkali jim, že jinak ochranka nepustí nikoho dovnitř.

„Musíte dozadu do fronty a dodržovat rozestupy. Oni si to tu hlídají,“ říkala žena, která spořádaně stála v zástupu. „A nasaďte si roušky. My je také musíme mít, tak ať se tu nenakazíme,“ zavolal směrem ke skupince lidí muž ze zadní části fronty. Skupina pěti lidí nakonec odešla s tím, že přijdou jindy. „Až tu nebudou takoví buz…,“ okomentovali svůj odchod.