Jak se geolog na dolu Bílina stane spoluautorem výpravné knihy o nerostném bohatství v Krupce, Cínovci a na Moldavě?
To se stane tak, že potkáte kamarády – sběratele, a ti si řeknou, že ještě nikdo nenapsal knihu o Krupce, Cínovci a Moldavě. Je to úkol náročný, ale my již zkušenost s podobnými knihami máme. A co se tak do toho pustit? Ti kamarádi jsou mineralog a spisovatel z Kutné Hory Petr Pauliš, vynikající grafik a sběratel Karel Babka z Prahy a fotograf minerálů a sběratel z Teplic Petr Fuchs. Pak už jen shromažďovat informace, vzorky a psát… Ta práce trvala 5 let, ale stálo to za to.

Minerály se zabývají spíše vaši kolegové. Vy jste měl na starosti hlavně hornictví, nebo se pletu?
To tak ani není. Já skoro 30 let sbírám minerály z těchto krušnohorských revírů a zaměřil jsem se hlavně na opomíjené sekundární minerály, které nepatří mezi ty klasické krásné drúzy krystalů křemene, fluorit, kasiteritu a podobně. Pro vybrané revíry jsme během práce na knize objevili a popsali 25 nových minerálů. V naší skupině ale byli čtyři sběratelé, tak někdo musel dát dohromady i historii. A jako za místním to muselo přijít za mnou. Musel jsem projít detailně všechny dostupné prameny. Mám bohužel hendikep, že neumím německy, valná většina materiálů před rokem 1945 je přitom hlavně v němčině. Přeložili mi to známí nebo jsem se tím intuitivně prokousal sám.

Našel jste zajímavé, dosud nezveřejněné archiválie, které k těžbě v severních Čechách odhalily dosud neznámé skutečnosti. Kterou považujete za nejzásadnější?
Z Cínovce jsou všeobecně známy dvě šachty: ta hlavní jáma uprostřed obce a potom nová na jihu. Na dříve dostupných mapách bylo ještě pár dalších menších šachet. Ale ve státním archivu v Litoměřicích se nalezla mapa panství Cínovce z roku 1728, na které jsou mezi řadou domečků zaznačeny ještě takové chlívečky, díra vedle díry. Scvaklo nám, co to je: rumpálové šachty, ze kterých tahali kbelíky kámen. A venku ho kladívky rozbíjeli a vybírali rudu, která šla do hutě. Cínovec je prošpikovaný starými rumpálovými šachtami jako ementál.

Byl Cínovec pro staré hledače kovů zemí zaslíbenou takzvaně na první dobrou?
Cín se nejdřív začal získávat na Krupce, to byl ten hlavní revír. A to s největší pravděpodobností už od pravěku. Teprve ve 14. století se horníci, kteří už probádali celý krupský revír, přes Krušné hory dostali do Cínovce. To tehdy byl prales, rašeliniště a bažiny, strašně těžko se tam pohybovalo, prostě hraniční pomezní les. V té době se už cín těžil i na saské straně této části Krušných hor v Altenbergu a také dál po Krušných horách na západ a na Slavkovsku.

Byl už Cínovec osídlen, když tam horníci přišli?
Myslím si, že ne. Spíše to tam obydleli oni, až když tam zarazili šachty. Bylo by pro ně nesmírně obtížné chodit z úpatí hor půl dne do práce. Tito drsní muži se na Cínovci naučili žít, postavili si tam takové domky, aby tu zimu a nepohodu vydržely.

Zajímala těžba šlechtu?
Ano, byl to výnosný byznys. Doly v Cínovci a okolí se koncentrovaly do majetku Lobkoviců a Clary-Aldringenů a v průběhu novověku se těžba zintenzivnila.  

V moderní době se zde kromě cínovce začal těžit i wolfram. My na jednom snímku v knize vidíme, jak ho lidé hledají v jakýchsi haldách.
Wolframu tu tradičně říkali vlčí kámen. Když se dostal do suroviny na tavbu cínu, tak ji poškozoval, a proto se ho zbavovali a vysypávali na haldy. Roku 1879 bylo odhaleno využití wolframu při tvrzení oceli, a tak začala být po minerálu wolframitu velká poptávka a nejdřív všichni začali ručně přehazovat staré haldy na povrchu. Později tam kvůli tomu dokonce stály lopatové bagry.

close Krása opuštěného podzemí. info Zdroj: Se svolením Zdeňka Dvořáka zoom_in Krása opuštěného podzemí.

Na dalším z unikátních obrázků jsou vidět lanovky.
Při práci na knize jsme se dostali k většímu archivu skleněných desek, které zachycovaly hornickou situaci na Cínovci, zejména velké počty válečných zajatců. Dost nám tyto snímky poopravily názor na to, jak to na Cínovci fungovalo za první světové války. Během ní byl velký tlak právě na získávání wolframu, který zušlechťoval ocel. Císařští vojáci zabrali šachtu Lobkovicům a důl modernizovali. Potřebovali rychle těžit a nejdřív se rozhodli, že vytěženou rudu budou dolů na zpracování k železnici do Dubí vozit auta. Ale vojáci nedořešili, že kopec z Cínovce je velmi prudký, v zimě zavátý sněhem. Zjistili, že to ta auta nevyjedou. A protože vojáci jsou rychlí a operativní, za pár měsíců postavili tři linie lanovky.  

Jak dlouho lanovka z Cínovce do Dubí vydržela?
Byla tu jen během první světové války. Pak to vojáci okamžitě zlikvidovali. Také klesla poptávka po rudě, blížila se hospodářská krize, do Evropy proudil levný cín ze zahraničí. Po válce cínovecké hornictví skomíralo, až skoro umřelo úplně.

Ale s další válkou se cínovecké bohatství zase vrátilo do hry, je to tak?
Ano. Když Němci zabrali Sudety, první, co bylo, že zabrali Lobkovicům opět důl. Ten rozsáhle zmodernizovali a začali zase intenzivně těžit. Armáda potřebovala cín i wolfram. Nic jako lanovka ale tentokrát už nebylo potřeba, Němci si rudu vozili po silnici s pozvolným klesáním na saské straně, v Altenbergu už byla dráha.

Co v současnosti na Cínovci na bohatou tradici hornictví upomíná?
Jen vchod do učňovské štoly, otevřené za druhé světové války. V té se mladí horníci učili rubat. To je jediný pozůstatek, ale není to takové to syrové hornictví. Jinak tu bohužel není prakticky žádná památka. Celý důlní areál se před pár lety zboural, na vzniklé ploše má stát solární elektrárna. Dlouhá a významná hornická minulost je již zcela smazána a skoro nic ji nepřipomíná. Jen zabezpečovací činnost Báňské záchranné služby postupně obnažuje známé důlní jámy a zabezpečuje je. Bohužel tento kraj nikdy neměl profesionálního historika hornictví. A tak i to, co jsme zjistili, jsou jen střípky z historie hornictví. 

Je teoreticky možné na Cínovci nějaký důl otevřít veřejnosti?
Prakticky ne. Většina z nich je zatopená a problém těch suchých je, že jde o svislou jámu. To není běžné, abyste turisty někam dostával těžní jámou. To by bylo strašně nákladné a muselo by se to pořád kontrolovat. Navíc jsou ty chodby plné radonu. Muselo by se zajistit pořádné odvětrání. A zase – bylo by to šíleně drahé.  

Přesto v knize některé zavřené šachty, vyfocené evidentně nedávno, ukazujete. Jak jste k těm snímkům přišli?
Tam, kde není zatopeno, se lézt dá. Ty fotky jsou od takzvaných urbexerů, se kterými jsme v kontaktu. Lezou dovnitř pro minerály, nebo je baví stará průmyslová díla. Nebo to mají jako sport, jsou to horolezci, někdo z nich i vyhledává adrenalin. Poskytli nám fotky míst, kam se normální smrtelník nedostane.

Zdeněk Dvořák je dlouholetým geologem Severočeských dolů na dole Bílina. V řadě knih popularizuje mineralogii a paleontologii, minerály a zkameněliny v severních Čechách také dlouhá léta aktivně sbírá. Historií dolování, ale i geologií a mineralogií na Cínovci se spolu s P. Paulišem, K. Babkou a P. Fuchsem zabývá v nové knize Nerostné bohatství Krupky, Cínovce a Moldavy. Jde v oboru o dosud nejobsáhlejší publikaci, která představuje tři slavné a významné lokality východní části Krušných hor. Knihu je možno objednat u autora (duxit@seznam.cz), případně zakoupit na recepci Oblastního muzea a galerie v Mostě.