Fotografování se Robert Zauer věnuje od 13 let, kdy si mohl za vydělané peníze pořídit první přístroj. V rozhovoru nás nechal nahlédnout pod pokličku jeho práce.

Co vás přivedlo k fotografování?
Už od mala mě fotky lákaly. Nebylo to tedy tak, že by mě k focení přivedl někdo z příbuzenstva, nebo přátel, ale chtěl jsem se nějak výtvarně vyjadřovat a malovat neumím. Ze začátku to bylo jen takové neohrabané zachycování reality.

Kdy jste s tím začínal?
Ve 13 letech jsem si pletením a prodejem velikonočních pomlázek vydělal na svůj první foťák. Byl to automatický fotoaparát Carena na kinofilm. Když jsem pak v šestnácti letech stál poprvé na pódiu na Staroměstském náměstí a představoval spolu s Agenturou Dobrý den svou nejdelší pomlázku v České republice, mířilo na mě svými objektivy asi dvacet novinářů. Ten zvuk závěrek mě fascinoval, a tak jsem si o rok později opět za pomlázky koupil kinofilmovou zrcadlovka Canon, se kterou jsem se teprve začal učit fotit. Těch pomlázek už tentokrát muselo být mnohonásobně víc, než na první foťák.

Měl jste nějaký vzor, respektive, kde jste se to naučil?
Byl jsem vždy tak trošku samorost. Když jsem se dostal při studiu ČVUT na koleje na Strahově, kamarád mě tam zavedl do fotokomory. Tam jsem začal s vyvoláváním černobílých fotek a naprosto mě to pohltilo. Tenkrát to byla i nejlevnější cesta, jak fotografování provozovat. Skutečnost, že fotografování je můj osud mi došla na folkovém festivalu Prázdniny v Telči, kam jsem se dostal úplnou shodou náhod a kde jsem byl od svých 19 do 23 let dobrovolným pořadatelem. Sejde se tam vždy velká skupina převážně studentů, kteří po 17 dní spolu s profesionály vytváří atmosféru nejdelšího českého hudebního festivalu v tomto pohádkovém městečku. Už během svého prvního ročníku jsem si tak nezávazně fotil portréty pořadatelů a sem tam nějakou reportáž nebo zátiší. A protože se fotky zalíbily hlavnímu pořadateli Milanu Medvědovi Kolářovi, už další rok jsem měl výstavu spolu s dalšími fotografy na telčské radnici. Tam jsem prostě zjistil, že mám v životě dělat to, co mě baví a moc se neptat. Zkrátka si jít za svými sny. I díky tomu jsem se ve svých dvaceti letech při studiu vysoké školy přihlásil na střední fotografickou školu v Děčíně, kde jsem dostal to pravé řemeslné vzdělání. Když se ještě vrátím k otázce na svoje vzory, výrazně mě oslovila tvorba Josefa Sudka, Františka Drtikola a Roberta Vana, u něhož jsem absolvoval několik fotografických workshopů.

Jakým směrem se orientujete, zátiší, příroda?
Fotografováním se už 10 let živím a v profesionálním životě se zaměřuji především na focení lidí. Zjistil jsem totiž, že mi lidi „jdou“. Jde mi hodně o jejich přirozenost a emoce. Baví mě komunikace s nimi. Ve volné tvorbě se pak rád zabývám zátišími, mužskými i ženskými akty a portréty fotografovanými na kinofilm, svitkový film, nebo polaroidové instantní filmy. Mám pořád svou temnou komoru, kde fotografie zpracovávám od vyvolání filmu až po zvětšování fotografií přes 100 let starou technologií na barytové papíry, které pak ručně retušuji. Je to absolutně odlišný způsob práce od digitální fotografie. Člověk se zklidní, nad snímkem daleko víc přemýšlí a nedělá tolik odpadu. Rád také experimentuji s vícenásobnou expozicí, rolážemi, světlem a odrazy a v poslední době s propojováním focení na film s digitálními projekcemi. Baví mě ta rozmanitost, která ovšem vychází stále ze stejných základů, k nimž se pořád vracím.

Fotíte svatební obřady, jaký je zájem?
Svatební fotografování je zhruba polovina mého živobytí a zároveň má radost. Zájem je přiměřený tomu, co a za kolik nabízím. Vždy za mnou jdou lidé, kterým se líbí má tvorba a to je zásadní pro oboustrannou spokojenost.

Děláte pro páry nějaké scénáře, přípravy, nebo jde pouze o obřady?
S novomanželi trávím většinou významnou část jejich svatebního dne, protože se s nimi chci sžít a vytvořit jim přirozené fotky, které pro ně budou významným začátkem rodinného alba. Už při plánování svatby si s nimi vždy sednu a probereme časový rozvrh dne tak, aby do něj focení zapadlo co nejlépe a vše hezky a plynule navazovalo. Nechci nikoho svým focením trápit, ale být příjemnou součástí toho významného dne.

Známý jste také jako rodinný fotograf, je to jiné fotografování než svatby? V čem?
No především psychicky. Na svatbě je hodně situací, které nejdou vrátit a musím je působivě zachytit za každou cenu. Nezbytností je záložní vybavení a naprostá pohotovost po celý den. Rodinné fotografování pak pojímám většinou jako takové pohodové setkání, nejradši v přírodě. Často si uděláme výlet na nějaké krásné místo, kde jsou příležitosti k různorodým fotografiím od detailních portrétů po skupiny zasazené v krajině. O podobnou různorodost se ale snažím i ve svém prostorném ateliéru, kde používám především denní světlo a mám k dispozici několik různých prostorů a vlastnoručně vyrobených originálních pozadí.

Na kterém místě fotíte nejraději?
Hlavně v přírodě a pak už záleží hlavně na světle. Proto se s fotografovanými domlouvám na konkrétní denní době a potom ještě bedlivě sleduji předpověď počasí. Mám rád focení u rybníků se zrcadlením, nebo u potoků s hezkou perspektivou údolí. Focení v klidu mého ateliéru ale má taky svoje kouzlo. Já prostě rád fotím a vlastně mi je skoro jedno co, koho a kde. Vždy si na věcech, které dělám, hledám to hezké.

Upravujete hodně fotky?
Myslím, že ne. Čerstvě vyfocenou digitální fotografii sice považuji za polotovar a vždy „sáhnu“ do jejího světla, kontrastu a barev, ale vždy jen v rámci svého tvůrčího vidění, které směřuje k přirozenosti. Retuše také provádím, ale nesmí být znatelné a spíše „odstranit vady“, než kompletně měnit vzhled fotografovaného.

Máte jistě řadu historek z focení, můžete některou z nich zmínit?
Myslím, že víc by vám pověděli asi mí klienti, protože v jejich očích jsou události před fotoaparátem často daleko dramatičtější, než pro mě. Jsem vždycky rád, když se u focení lidé uvolní a dobře baví, a tak když se mi třeba na svatbě podaří někoho odbourat mým specifickým způsobem rozesmívání, potěší mě to, a ti lidé si na to často vzpomenou při našem dalším setkání. Dojemné jsou třeba příběhy rodin, kde odešel některý z členů krátce po fotografování, moje fotky jsou tak poslední vzpomínkou na milovaného a rodina mi řekne, jak jsou rádi, že ji mají.

Fotíte také akty? Jsou lidé hodně stydliví?
Ano fotím, i když už méně, než na začátku své „kariéry“. Když někdo přijde, že chce nafotit akt, je s tím většinou smířený a já z toho nedělám žádnou velkou vědu. Beru to jako normální věc a lidi to většinou vycítí. Jednám s nimi, jako kdybychom fotili obyčejný portrét a je to vždy v pohodě.

Máte svůj ateliér?
Ano mám. Je to vysněný prostorný ateliér s velkými okny, situovanými na sever, takže je tam celý den krásné měkké světlo. Nechybí tam ani profesionální osvětlovací technika pro vytvoření libovolné světelné atmosféry.

V pondělí 25. května byla vernisáž vaší bilanční výstavy? Co a kde je k vidění?
Ano, výstava se jmenuje Čtyřicítka a už z jejího názvu je zřejmé, že je k mým čtyřicátým narozeninám. Do 27. června ji najdete v teplické GALERII NA SKLENIČKU, kromě nedělí vždy od 10:00 do 21:00. Obsahuje výběr 40 fotografií za 20 let mé volné tvorby. Se sklenkou dobrého vína v ruce tam můžete v příjemném prostředí zahlédnout zátiší, portréty a akty zpracované různými fotografickými technikami. Jsou to moje srdeční fotky. Můžete si je i zakoupit a podpořit tak dobrou věc, protože výtěžek z prodeje fotografií půjde na podporu dobrovolnického centra SPOLU proti samotě z.s., jehož jsem zakladatelem.

Máte nějaké plány do budoucna ohledně fotografování? Dá se vaše práce ještě někam posunout?
Celý život se učím a posouvám. Stále víc mě láká návrat ke kořenům klasické fotografie, na které jsem vyrostl. Zvláštní vůně chemikálií používaných ve fotokomoře a řemeslná práce s fotografickými materiály je moje radost a s přibývajícím věkem mám touhu se zklidňovat a vymaňovat z moderních technologií, i když i je používám při fotografování starými fotoaparáty. A to je právě ten posun. Zkouším, jak propojit staré techniky s neuvěřitelně efektivními možnostmi současnosti a získat tak něco nového. Vyfotil jsem třeba světla na technopárty digitálním fotoaparátem na dlouhý čas tak, že se vytvořily barevné šmouhy. Ty jsem pak projektorem promítl přes starožitnou ručně vyrobenou skleničku, vyfotil 40 let starým fotoaparátem na svitkový film a vše zpracoval ve fotokomoře. A tak se dá pokračovat dál a dál. Mým snem je zkrátka mít čas a hrát si s nepřebernými možnostmi fotografie.

Robert Zauer
40 let, fotografování se věnuje od 13 let.
Specializuje se na rodinné focení a svatební obřady.
Láká ho návrat ke klasické fotografii. „Zvláštní vůně chemikálií používaných ve fotokomoře a řemeslná práce s fotografickými materiály je moje radost a s přibývajícím věkem mám touhu se zklidňovat a vymaňovat z moderních technologií,“ říká.