Ocenění Srdcař podle 38letého cukráře padlo na úrodnou půdu, protože přesně vystihuje jeho vztah k řemeslu, kterému se vyučil. „Všichni mi říkají, oni tě prostě úplně odhadli,“ řekl cukrář. Podle něj má toto řemeslo budoucnost i v době umělé inteligence, protože cukrařina má silné historické kořeny. „Považuju se za člověka, který chce toto řemeslo rozvíjet a chce lidem ukazovat, že je strašně zajímavé,“ uvedl Petr Procházka.

Oceněný cukrář žije a pracuje v Krupce, ale jeho pestrá kariéra začala v Praze, kde se narodil a vyrůstal. Původně chtěl studovat obor telekomunikace, ale nakonec se vyučil cukrářem v odborné škole, kterou měl blízko domova. Dodnes toho nelituje. V rodině byl jediný, kdo začal pracovat v gastronomii. Jako mladík se nejprve otrkával. V prvním ročníku na praxi v pražském hotelu krájel chleba na velké rauty a z cukrařiny se toho moc nenaučil. Zlom pak nastal během praxe v malé cukrárně v pražských Nuslích. Do Krupky ho přivedla láska.

Během praxe v malé cukrárně v pražských Nuslích narazil na mistra Pavla Cíchu. "Ten mě do cukrařiny zasvětil. Prakticky díky němu jsem u oboru zůstal, protože mě to začalo hodně bavit,“ zavzpomínal Petr Procházka, který po vyučení zhruba dva roky v nuselské cukrárně pracoval. Pak se rozhodl naučit se něco nového a stal se zaměstnancem armádního gastropodniku, který připravoval obědy i rauty pro vojáky.

Díky této neobvyklé profesi, při které se potkal s řadou generálů, politiků a sportovců, se dostal také do Německa, kde s kolegy nabízel české pohoštění na vojenské americké základně. Toto období byla sice řehole, protože pracoval na dlouhé směny, ale opět se dost naučil. Pak chtěl získat jiné zkušenosti, zkusil další práce a dělal třeba ve zmrzlinárně. Než poznal svou partnerku a odstěhoval se za ní do Krupky, chodil na farmářské trhy v Praze, kde prodával vlastní džemy, sirupy a pesto. Později přidal své úspěšné sušenky, které dělá dosud, a zákazníky překvapil také koláči a dorty bez mouky. „Lidi se divili, jak je to možné, ale já jim říkal, že vše vězí v technologickém postupu,“ sdělil cukrář, který také rád experimentuje.

Vladimír Diviš, Gymnasion Teplice.
Splnil si sen. Cesta k projektu Gymnasion Teplice se začala odvíjet za Covidu

Před otevřením rodinné cukrárny Adamant v Krupce si znalosti v oboru prohloubil jako technolog ve firmě, která dovážela do Čech suroviny pro větší cukrářské výrobny. U zákazníků poznal různé provozy a postupy, což se mu pak hodilo v podnikání. Vlastní cukrárnu budoval s přítelkyní z bývalého baru postupně, protože peněz moc nebylo, a tak využil dotaci od Ústeckého kraje na podporu začínajících podnikatelů. Hlavním cílem bylo dělat v malém městě vlastní dorty, které by se lišily od těch z velkých výroben.

„S láskou k řemeslu,“ vystihuje poslání slogan cukrárny

Rozjezd podnikání byl podle cukráře velmi dobrý a pozdější starosti s udržením živnosti se podařilo překonat. „Když otevřete nový podnik, tak je o něj velký zájem a křivka návštěvnosti jde prostě nahoru. To trvá pár měsíců, a pak se to postupně začíná propadat. To je úděl všech nových provozoven,“ řekl cukrář. Malému podniku hodně pomohlo, že začal vyrábět zákusky také pro jiné cukrárny v regionu, takže zájem opět rostl.

Nyní už výrobna, která je součástí objektu cukrárny, kapacitně nestačí uspokojovat poptávku, takže nedaleko vzniká větší výrobna s lepší technologií. „Musíme inovovat,“ dodal cukrář, který jezdí ve starém golfu, aby bylo na investice. Stavba nové výrobny se protáhla kvůli covidu a financím, které šly v době nejistoty hlavně na udržení celého podniku.

Zdroj: Martin Vokurka

Cukrář se v Krupce musí stále ohánět, protože na malém městě lidé moc nekorzují a nevede tudy hlavní silnice mezi Teplicemi a Ústím. I když je v Krupce lanovka a řada kulturních památek, podnik se nemůže spoléhat jen na pultový prodej. Proto své výrobky také vyváží do jiných měst a zásobuje rauty. „Jedna paní z Teplic vezla naše sušenky až do Kanady a Austrálie, protože jí strašně moc chutnaly,“ uvedl cukrář, který rád pracuje s mladými lidmi a je členem komise u závěrečných zkoušek cukrářů.

Petr Procházka pracuje každý den kromě neděle, kdy má cukrárna zavřeno, a ve volnu opravuje dům.
Jednou by rád dosáhl toho, aby legislativa rozlišovala cukráře a prodejce zákusků. Kvůli podpoře lokálních řemeslníků by uvítal, aby se pouze provozovny s vlastní výrobou mohly označovat jako Cukrárny nebo Cukrářství a ostatní jako Prodejna cukrovinek nebo Prodejna cukrářského zboží.
Jeho zálibou zůstává ochutnávání dortů při cestování. „Já jsem strašně rád, když někdy narazím na cukrárnu, která má hezké a dobré dorty. Vždycky jim to přeju,“ řekl cukrář Srdcař.